Jsem si hned říkala, že je dneska toho třináctého... cože to asik donese. Nejsem moc pověrčivá, ale ty třináctky občas vyjdou.
Jsem v práci sama, páč kolegyně mají dovolenou. A kdyby jen kolegyně. Taky šéf a jeho zástupce. Že si to taky umí vybrat. Když se nic neděje, tak se tam všichni hemží a když jde do tuhého, nikde ani noha a je všechno na mě.
Od rána božího v kanclu samá návštěva. Každý něco chtěl a nikdo nic nepřinesl. To by mi až tak nevadilo. Nasadila jsem ďábelské tempo a mnula si ruce, jak mi to hezky jde, jaká jsem to holka šikovná. Až do chvíle, kdy jsem měla na telefonu zuřivého Kouličku, který se mi jaksi kulantně pokoušel sdělit, že ta akce, co měla původně stát sto tisíc, vypadá tak na dvěstě, a co jako s tím. No, co s tím. Já jsem rozpočet nedělala, firmu nedomlouvala, nic o tom dohromady nevím, a mám to řešit. Nechala bych to zodpovědným, jenže běží čas a do zítra má být rozhodnuto. Šéf v zahraničí, samozřejmě si vypnul mobil a na net tam nechodí. Takže to risknu a buď to klapne, pak to bude super, nebo to neklapne a to bude průser. A když to nerisknu, tak to bude průser stejně. Takže nemám vlastně na výběr. Děj se vůle Tvá. Zítřek ukáže.
Řešení tohoto problému mi zabralo asi tři hodiny pracovní doby, páč jsem musela obvolávat desítku firem a zavolat toho chasníka, co ho máme nasmlouvaného a jednat s ním o nutných změnách a dodatcích již podepsané smlouvy. Naštěstí byl vstřícný, tak to zítra snad klapne.
Začal mě bolet žaludek.
Měla jsem telefonát, že od září mi přibude další pracovní povinnost, ke které jsem před časem svolila a teď na to zapomněla. Sliby se mají plnit nejen o vánocích, takže za mrzký peníz budu předávat své zkušenosti jiným.
Začalo mi bouchat srdce a navzdory svému přesvědčení jsem si šla kolem poledne zapálit.
Nestihla jsem oběd, tak jsem se cestou domů stavila u asiata na nějakou tu dobrotu. Take away. Doma jsem to šoupla na stůl, hlad jak Čenkovej děti, plácla na to jakousi tatarku postaršího data, co jsem našla v ledničce a pustila se do toho. Jo, dobrý to bylo... asi tak hodinu. Pak jsem začala mít kolem žaludku takový ten nejasný, zkušenostmi však již prověřený pocit, že tohle nebyla dobrá volba. A jak známe z účetnictví pojem FIFO, tj. first in first out, tak přesně v tomhle pořadí se odebrala poživatina dovnitř... a ven.
No, nebudu to rozvádět. Nebude to nic vážného, vzala jsem si preventivně černé uhlí a zatím dýchám. A dum spiro spero - dokud dýchám, doufám.
Já jen chtěla říct, že může být i hůř, ale mě tahle třináctka pro dnešek fakt stačí.
FIFO je hrozne fpoho ale nešla mi moc ta metoda váženýho průmeru,haha....jinak samozřejme zas další vec co máme společnou že si všímám každej 13den v mesíci...a i 24...vždycky si uvedomuju za jak dlouho sou vánoce..
OdpovědětVymazatkoukam, ze my toho mame spolecnyho docela dost:-))fajn! FIFO je mozna v poho, ja jsem ale v poho teda nebyla:(. ale uz je good,wo to wo to nic:-)
OdpovědětVymazatVšeobecně se říká že nešťastné bývají pátky 13. u někoha asi jakékoliv dny tohoto data. Je s podivem že i já jsem si včera s jistotou pamatoval kolikátého že to je, běžně se to nestává.
OdpovědětVymazat