ŠAFRÁNOVÁ TETIČKA

Vydala jsem se po třech měsících za tetouškem do Orlové. Výlet s kombinací silniční a železniční dopravy trval téměř dvanáct hodin, z čehož samotné cestování zabralo sedm hodin. A to jsem jela jenom nějakých sto kiláků!

Na tetu jsem se těšila, ale jak jsem zjistila, není na tom dobře, taky bude mít v září 96 let, tak je to pochopitelné. Už jí to nemyslí a často nedovede odlišit současnost od minulosti. Když jsem tam byla posledně, byla ještě úplně v cajku... dozvěděla jsem se, že byla celé ty tři měsíce v nemocnici, o čemž mě nikdo z blízké rodiny ani z těch, co se o ni chodí starat, neinformoval. Zato, když jsem tam s ní seděla a snažila se s ní o něčem povídat, zalomcovaly klíče v zámku a vešel nějaký chlap, co se o ni stará. Ani se na mě nepodíval. Jen zahuhlal dobrý den a nastrkal tetě do ledničky jakési krabičky s obědama. A na stůl jí dal indiána. Že ať si pochutná. A odešel.

Teta mi ho strčila a prý, vem si, já to stejně nejím, to je na mě moc sladké.

Říkám, že nechci, jednak to nemám ráda a druhak mi to bylo fakt blbé, když to donesl jí.

Ale teta si říct nedala a dala mi ho na talířku se lžičkou přede mě na stůl.

Já fakt nevím, proč jsem si z toho přeslazeného indiána ukrouhla nožem vršek, asi abych jí udělala radost... no, a najednou zarachotily klíče v zámku podruhé a ten chlap se vrátil. Že zapomněl něco vyřídit. Jako doma, jako doma! Hanbou jsem se málem propadla. Jak na mě ten chlap civěl! Vražedným pohledem, z kterého na mě němě řval: vyžírko! Byla jsem ráda, když za ním podruhé a definitivně zaklaply dveře.

Abych si trochu spravila interní reputaci, trošku jsem tetě uklidila a zase se měla k odchodu.

Teta mě ještě zdržela, protože mi chtěla něco dát. Šourala se ke skříni, otevřela ji a prý ať si vezmu co chci. Měla plnou skříň šatů, co se už dávno nenosí a nikdy nosit nebudou. Takových šatů, které před více než čtvrtstoletím nosila moje babička. A ty šaty už nikdy nezestárly... Babička před dvaceti lety umřela a tahle teta, její sestra, které bylo v té době přes sedmdesát, si už nové pořizovat nepotřebovala... a povlečení na peřiny a polštáře. Háčkované záclony a ubrusy.

Nechtěla jsem vůbec nic. Pro mě mají tyhle věci cenu jen tam, u ní ve skříni. Když tady teta ještě je. Proto za ní taky jezdím. Proto ten šafrán, co je ho tak pomálu... Ona a ty věci jsou vzpomínkou, jedinou poslední hmatatelnou vzpomínkou na dobu, která byla nejkrásnější v mém životě a nikdy se už nevrátí.

Vždycky od ní odjíždím se slzama v očích. A já vždycky prosím, ať smím ještě jednou přijet. Ať tam ještě je.