JAK DALEKO JE OD KOCOVINY NA ÚMRTNÍ LOŽE

 

Víkend jsem strávila na krásném místě v lůně přírody, kde stojí stará chalupa, kolem ní, kam oko dohlédne, ovocné sady. Takže nádherné místo se zdravým vzduchem.

A pokud nejsou pivo, víno, tequilla, rum, myslivec a další nápoje zdravé, tak ten vzduch byl to jediné zdravé, co se tam dalo potkat. Sešlo se nás tam asi dvacet lidí, bez přestání se grilovaly kuřata a vepřové kýty, na posílení chuti k jídlu a pití se uvařila mocná česnekačka a jelo se dál:-).

V pátek mi holky chtěly ukázat, jak se to u nich vítají hosti, tak průběžně probíhaly přípitky. Prý že čertík! Rum s griotkou to byl! Do toho se vetklo pár piv, ještě jsem stačila s Lenou zbořit zahradní houpačku, před kterou nám majitel nemovitostí Petr kladl na srdce, že se na ní nemá houpat. Budiž nám omluvou, že byla letitá a vetchá, nicméně, bylo to jak ve zpomaleném filmu, jak jsme dvakrát mocně zabraly, ozvalo se zapraskání a ta střecha se na nás začala snášet, přiskočila Marky s Kobrou, podepřely střechu (od čehož má Marky na ruce obrovskou podlitinu, jak ji švácl kus krytiny) poté jsme se snesly s tou lavkou i my s Lenou a já tak nešťastně, že jsem si pod ní nechala nohu. Pud sebezáchovy mě zachránil, páč jsem se z tama dezorientovaně, leč nebývale rychle, vysoukala po čtyřech a ráno zjistila, že noha sice bolí, ale kromě toho, že mám úplně modré lýtko, je v cajku.

Toto extempore mnou patrně natolik otřáslo, že jsem se jako první účastník párty odebrala v deset hodin večer na lože, ne snad proto, že by se mi chtělo spát, ale na vině byli ti čertíci. Naposledy jsem byla tak zrychtovaná snad před deseti lety.  Ne, že bych měla tak nakoupíno, ale začalo mi být tak špatně, že ani pobyt na čerstvém vzduchu mě nezachránil. Jen horizontální poloha a záruka WC poblíž.

Z toho důvodu taky sobota dopoledne se nesla ve znamení zdravé lesní barvy, na jídlo jsem se nemohla ani kouknout, natož na pití a vyvrcholilo to tím, že jsem se při jedné vlně slabosti umístila do fotelky v ložnici. Přišla mi taková divná, byla umístěná za dveřmi, vypadala jako nemocniční lůžko. Přišel se tam za mnou natáhnout i podobně postižený Honza. A jak jsme tak tam nehnutě leželi, na chvíli jsem usnula. Dobře se tam spalo. Ale pak nás vyrušil Petr a pronesl:

„Ležíte na úmrtním lože mého dědečka. Na té posteli už umřeli tři lidi."

A Honza zakrákoral:

„Do úplňku měsíce bude Honza na marách!"

Dostala jsem záchvat smíchu. A bylo po nevolnosti.