JSEM OTRÁVENÁ JAK HADÍ ZUB

Tak zase nastal nový týden.

Bude hektický, jak ukázal hned včera. Přes prázdniny to v kolbence šlo a teďka se moje iluze hroutí jak domeček z karet. Vrátili se nám dovolenkáři. Ti, co si dlouhou dobu dovolovali a teď machrujou.

Je dobře vymalováno? Je špatně vymalováno!

"Ta modrá je krásně blankytně modrá! To se povedlo!", jásá Jaruna.

"No to nemyslíte vážně! Ta modrá je hnus, páč se nehodí k zelenému stolu!", sípá Maruna.

"Jé, žlutý sekretariát! Tady je ale útulně!", a při zaujímání sledovací pozice ve staré židli Jaruna tuto málem rozvalí...

"Kuš! To se mi snad zdá! Ta žlutá vypadá jak posránková nějaká...", dí věčně nespokojená Maruna.

Nejhorší je, že do každé blbosti se kérujou odboráři. Odboráři by měli bojovat za zvýšení mezd pro zaměstnance a bránit tomu, aby někteří byli znevýhodňováni v odměňování atakdále, atakdále. Místo toho probíráme zásadní věci typu zdražení oběda. Má platit zaměstnanec za oběd o 4 koruny víc? Ne, to přeci bychom mu neudělali. Tak jenom 2 koruny a 2 další přihodí hezky zaměstnavatel.

Budete se smát....

Chtěla jsem na vedení prosadit úsporu nákladů na telefonické hovory pořízením dalšího mobilního telefonu (za korunu), páč u nás se stále ještě občas volá z pevných linek na mobil, což je neefektivní. Bylo mi řečeno, že se uvidí, nejdřív se to musí projednat na poradě.

Vím, jak takové porady probíhají.

"Proč vy jo a proč my ne?", ptají se s protáhlýma obličejíkama.

"Vy netelefonujete, jen zcela mimořádně a určitě ne na mobily, takže by nebylo jaké náklady snižovat".

"Ale my chcem taky mobily!"

A nakonec by si svou prosadili. Buď všichni, nebo nikdo. Protože odbory mají významný hlas. Vzala jsem svůj požadavek zpět.

Vytasila jsem se s dalším  návrhem.

Žádala jsem zvýšit naprosto směšné hodinové odměny za odvedenou intelektuální práci vysokoškolsky vzdělaných lidí, pracujících externě na základě dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti. Patrně jsem byla drzá, páč jsem nedostala žádný příslib a dozvěděla jsem se, že se uvidí. A že se musí šetřit a peněz není nazbyt a těm pracovníkům to stačí.

Jinými slovy: co je nám po nich? A co by chtěli, krkouni?

Začínám mít pocit čím dál tím horší komunikace v tom našem staffu. A ač mám svou práci ráda a vážím si jí, jsou chvíle, kdy mě to vůbec nebaví a jsem z ní čím dál tím víc znechucená. V takových chvílích otevírám webové stránky s nabídkama jobů....

Mimochodem - dneska je úplněk;-). Takže, Honzové, jaxte na tom?