Jednou do roka se vojenský prostor Libavá otevře pro veřejnost, aby se mohla na kolech případně pěšky prohánět po jindy zapovězené krajině. Na prvního máje mě pošmourno neodradilo - vzpomněla jsem si na dávné cvičení CO, kdy jsme v lijáku pochodovali v pláštěnkách, s igelitovýma sáčkama natáhlýma na gumákách a plynovou maskou a žádný déšť tehdy nikomu nevadil.
S povinnou přilbou jsme zacvakali dvacet korun za osobu, vyfasovali vstupenku do prostoru a jelo se. Jízda to byla parádní, alespoň její první čtvrtina, kdy sice trochu krápalo, ale cesta vedla furt z kopce. Pak už to taková pohoda nebyla - kopce dvanáctistupňové jak pivo, ovšem bez konce, následované šílenýma sjezdama po drkotavých dlažebních kostkách... Několik občerstvovacích stanic při cestě s desetistupňovým vyvolalo jednu z nejnižších Maslowových potřeb. Při cestě žádná toitoika, v prospektu zákaz vstupovat mimo označené trasy - nebezpečí šlápnutí na nevybuchlou munici... Záchrana je však na obzoru - na náměstí obce stojí hospůdka s malebným názvem U Ječmínka. Veškerá útulnost jde za vchodovýma dveřma do háje. Sšeřelá chodba s dírama nejspíš po granátech vede kolem dveří, na kterých je cedule „Mimo provoz". Tuším, že je zle, vlezu do zadýmené nálevny a tam hasne poslední jiskřička naděje. Šenkýřka si mě nedůvěřivě měří, když nalévá štamgastovi tuzemáka. Co? Toalety? Vůbec! Nefungujou!
(No taková sláva v obci jednou do roka a oni by nám sem přišli záchod. Tak ho radši zavřem. Páč by ten nápor nemusel vydržet.)
Kdo si nechtěl uříznout ostudu, musel stejně nakonec jít do toho muničního lesa. Byla docela sranda vidět, jak se cyklisti po špičkách vzdalují za nejbližší keřík, bedlivě natahujíc krky před sebe a kolem sebe, aby náhodou nešlápli na tu nevybuchlou munici;-).
Kolem poledne se počasí vybralo a bylo parádně. Trasa nebyla z nejlehčích, byť vedla po asfaltce. Živoucím důkazem byla žena, která po vyjetí půlky náročného hebla už sice neměla sílu jet dál, zato ještě měla tolik síly, aby chytla svoje kolo a hodila ho do příkopy. Pak si sedla na kraj cesty a s hlavou v dlaních se dala do zoufalého pláče...
Nakonec se na Libavé ujelo šedesát kiláků. Měla jsem kalhoty s cyklistickou vložkou, se kterou jízda nebyla tak tvrdá, ale poslední metry už jsem stejně jela jen vestoje. Zadek a nohy mě bolely jak cyp a chvilkama jsem se na to chtěla vybodnout a počkat, až pojede večer armáda a bude sbírat odpadlíky. Ovšem zdravý duch tentokrát nad zhuntovaným tělem jakýmsi zázrakem zvítězil a do cíle jsem se dosmýkala.
A když už to znám, příští rok určitě pojedu znovu;-).
Jsi dobrá, já bych dopadla jako ta paní, ba mnohem dříve. Čau zase někdy! zuzi
OdpovědětVymazatDát po zimě 60 kiláků bez rozježdění, to seš dobrá. O víkendech je dovoleno jít k pramenům Odry, je to hezký výlet a lidí tam bývá plno. Nakonec - alespoň ty vojenské lesy se uchovaly ve slušné podobě. Až na tu munici... A já si tam doteď klidně chodila a tohle nebezpečí mě ani nenapadlo!
OdpovědětVymazatclovek v sobe nekdy objevi necekane;-) taky te zdravim a mej se!
OdpovědětVymazatzdravim a diky za tipa! :-)
OdpovědětVymazatTy vogo, tak to ses teda hecla! Já bych na Libavou taky rád, šmejdil jsem tam munice nemunice před asi třemi lety v lese s košíkem... dotáhl jsem ho zpátky s páru hřiby a puchýřem na patě;-)
OdpovědětVymazatno, ja jsem zas slysela, ze tam nejaky houbari dojeli autem, sli do hvozdu na hriby, presli jeden dva ty hvozdy a pak uz auto nenasli... tak museli volat policajty, ty jim doporucili, at se nehejbaji a prenocujou na miste pod sirakem, zamerili mobil a rano pro ne s velkou pompou dojeli antonem. casove by to zapadalo;-) tak doufam, ze to nebyl, ty houbari;-)
OdpovědětVymazat