DEN VELKÉHO TRESTU SE PŘIBLÍŽIL

Často se sem nedostanu. Hodně aktivit vyvažuje nedostatek času na to, co jsem dřív dělala ráda. A dělala bych to ráda i teď. Jen… těch štyryadvacet hodin mi už nestačí. Občas se ale něco přihodí, co bych si zapsat chtěla. Nic moc zasmání, jako dřív, spíš naopak.

Na úvod – stále stejná kolbenka, stále stejní lidi, snad jen s výjimkou rizotočové báby, ta už je na zaslouženém důchodě, a abych pravdu řekla, až na zvláštně páchnoucí pochutiny a laxní přístup k práci na ni ráda vzpomínám. Byla roztomilá. Místo ní je tady Jarka, holka v mých letech, svobodná, bezdětná a navzdory obecným názorům na ženy tohoto věku, kupodivu moc fajn.

Pak je tady taky jedna administrativní úřednice. Je to zvláštní typ. Hádavý a arogantní, své chyby bez skrupulí háže na jiné. Stěžuje si, že v kalendáři nebyly vyznačené víkendy, když jí vytýkám, že v její zpracované docházce za předchozí měsíc má jeden pracovní týden 4 dny a další 6… je to má chyba, protože jsem zakoupila špatné stolní kalendáře- bez víkendů. K tomu všemu je ještě asi slepá… Obyčejná tabulka s počátečním stavem, přírůstkem a úbytkem jí v 90 % nesedí na konečný stav, který mi uvádí. Pokladnu, kterou měla na starosti, jsem jí před několika lety raději vzala – nikdy se nedaly dohledat doklady k příjmům a výdajům.

Není to moje podřízená. Naštěstí. Ale je podřízená mojí kolegyně. V některých věcech, bohužel, musíme spolupracovat i nadále. Před měsícem jsem jí dala za úkol nachystat věci v archívu, abych mohla na státní archív poslat návrh na vyřazení nějakých dokumentů. Termín odevzdání stále odkládala pro nadbytek jiné práce. Byla jsem shovívavá, oni se ti archiváři zasejc neposerou. Pak mi řekla, že neví, jak to má do archivní knihy psát. Předepsala jsem jí pár stránek, aby věděla.

Dnes jsem si přišla pro hotové dílo.

Jedna ztracená třídní kniha je prý vyřešena pokutou ve výši 500 ,- Kč. Haha. Z hlediska archivářů těžko. Chtěla jsem vidět věci, co mi zapsala do knihy. Při mém slušném upozornění na nesoulad a žádost o vysvětlení se asi seply v horké hlavě jiné obvody.

Tady to máš, ne? To nevidíš? Začala zvyšovat hlas a strkala mi pod nos nějaké svoje chaotické hromady.

 Nebylo to ono.

Kde? Nic nevidím, tady máš napsáno úplně něco jiného! Ukaž mi přesně tohle, ukázala jsem prstem na řádek v archivní knize.

Loupla po mě okem.

Doprdele! Sereš mě! Nevidíš to, protože jsi blbá!

Ze mě se stala tak trošku Lotova žena….

Co to máš za výrazy? Nemyslíš, že to přeháníš? Zeptala jsem se jí, ve snaze nějak pochopit, co ji vede k takovým závěrům.

Co přeháním? Ty přeháníš! Vřískala a do přeskakujícího hlasu se jí vetřela stopa slzy…sakra, zažila jsem kdeco, ale víš co? S takovým jednáním jaké máš ty, jsem se ještě nesetkala! Pořád po nás jenom! Nikdy nám neřekneš pořádně, co máme dělat! Každý ví, jaké máš chování! A nemysli si, že máš nárok se nad někoho povyšovat, když máš titul! Paní dokonalá! Všichni tě mají plně zuby! Řvala.

Až takové emotivní výlevy jsem toho dne nečekala… Asi je to blbý, ale já fakt v tu chvíli nevěděla, co mám na to říct. Totálně mě vyvedla z míry. Bránit se jejímu záchvatu šílenství? Oponovat? Nebo začít oplácet stejnou mincí? To mě asi musí fest nenávidět…Přijdu s ní do styku jednou za týden a řvaní po níže postavených kolegyních opravdu není můj šálek kávy… spíš si myslím, že jsem docela demokratická až liberální…. Inu, za každý dobrý skutek následuje spravedlivá odplata a já se tím taky budu muset chtě nechtě řídit.

Nemělo cenu tu práci toho dne dokončovat… řekla jsem jí, že přijdu, až se zklidní a ona za mnou z dveří řvala, že je to konec dobrých vztahů mezi námi a to velmi nadlouho! A že to ještě bude mít dohru. Že ona to tak nenechá.

Tak. Že mi zkazila den, to nějak přežije. Ale co mě zajímá, je ta dohra. Nevím sice zaco, zato doufám, že nemá doma zbrojní průkaz;-).