Navzdory očekávání mě Pobaltí naprosto uchvátilo.
Cesta tam byla úmorná, vyráželi jsme v deset večer směr Krakov, z kama nám až ráno v 6 letělo letadlo. Při dlouhém čekání byla valašská medicína od samého začátku tudíž nezbytná. Proti kose v letištní hale však nepomohla, tak se vedoucí zájezdu snažil rozehřát nás nácvikem tanga;-). Ve Varšavě další čtyřhodinové čekání na let do Rigy. Při nástupu do eroplánu jsme byli mírně vydivočení, stařičké vrtulové letadlo se schůdkama, které museli přidržovat dva letištní zaměstnanci, abysme se k zemi nezřítili dřív, než vzlétneme;-). Let byl docela v pohodě, akorát ten jeden steward celou cestu vypadal, že se strašně bojí a při přistání jsme se báli i my, páč letoun dosedl, poskočil, dosedl a dal se doleva a pak ho pilot směroval doprava až pak konečně našel tu správnou cestu.. líbali jsme zem;-).
Radost z toho, že už jsme na místě, mi zkalilo poznání, že postrádám svůj kufr s reflexním medvídkem. Nakonec se našel. Bez medvídka, jmenovky a bez ručky;-). První poznání kultury cizí země bylo při reklamaci (konečně jsem zúročila svou znalost ruštiny;-) a lotyši se ukázali jako grandi, páč mi na místě vyplatili cca 300 Kč v jejich měně. Kufr stál sice víc, ale lepší něco jak nic;-).
Prochodili jsme Rigu, přespali jednu noc v luxusním hotelu a druhý den večer vyrazili busem do Litvy.
O poznání chudší kraj, ale lidi stejní jako u nás, v obchodech skoro stejné ceny. Rozdíl jediný byl v tom, že u nás jsou mezi městy vesnice. Tam jsme neviděli žádnou. Jen stáda koz a krav a pole…
Mezinárodní parta byla vyvedená, opět jsem byla přinucena hovořit týden téměř pořád anglicky a opět jsem byla překvapena, že jsem toho schopna;-). Lotyši i Litevci totiž moc rusky mluvit nechtějí, prý neblahé vzpomínky z dob, kdy patřili k SSSR. První, co nám ve Vilniusu ukázali, bylo muzeum KGB a musím říct, že se jim ani nedivím.. prý není v Litvě rodiny, která by za totalitního režimu nepřišla alespoň o jednoho člena…
Jídlo? Výborné. Jen ty ryby… nemám je ráda a to mě zachránilo, na rozdíl od dvou kolegů, rybích labužníků, kteří si na večeři objednali kupku kozího sýra s čerstvou cibulí a na tom trůnil syrový herinek;-).
Povětří u Baltského moře bylo toho dne mimořádně větrné a chladné, což mělo za důsledek, že za pět minut jsme byli zmrzlí jak štolverky a to nám naše litevské hostitelky předvídavě vzaly každému jednu šálu navíc. Některým národům kosa nevadila, třeba Norům – jeden z nich, Bjorn, si zul boty a jak geroj vlezl do vln a pak měl co dělat, aby ho to nespláchlo – moc nechybělo a stal by se nedobrovolným lovcem jantaru, kterého je v těch místech požehnaně – zvlášť po bouřce.
Hospody? Luxusní. Sice zely prázdnotou, ale patrně nějak prosperují, i když je jich tolik. Většina z těch, v nichž jsme byli, je v podzemí, obložená kamenem a stylově vyzdobená.
Pivo? U nás je lepší a to můžu posoudit, páč jsme měli dokonce exkurzi v pivovaru a že bylo s čím srovnávat.
Litevská zábava? Chcete se utancovat k smrti? Pak hybaj do Litvy! Na farewell evening nám přichystali hostitelé raut s místní skupinou, o níž jsme předpokládali, že nám bude hrát k tanci a poslechu. Jak jsme se mýlili! Kapela tam byla od toho, aby nám výukovou formou předvedla, jak že se v Litvě baví… všichni jsme nastoupili do kola, zpěvačka jako lektorka ukazovala, co máme dělat a my jak stádo idiotů jsme to opakovali po ní… čtvrt hodiny nářez a pak jsme deset minut lapali po dechu.. a znovu.. několik koleček jejich folklóru a někteří z nás ráno nemohli vylézt ani z postele… kolegyně, co se mnou spala na pokoji, se ráno před odjezdem vysoukala z postele v pravoúhlém předklonu, klela jako špaček a lkala, že už v životě ji nikdo nedonutí provádět něco takového…
A pak už byl odjezd.. v Rize sněžilo a naši slovenští bratia museli zůstat v Rize do dalšího dne, páč jim zrušili let. Ten náš naštěstí ne… na letišti v Krakově se potvrdilo mé neblahé tušení ohledně zavazadla - urvali mi další ručku, otevřeli kufr a návdavkem na něho někdo přilepil zasoplený kapesník...
Doma je doma… ale tentokrát se mi domů vůbec nechtělo. Střelci jako já prý mají rádi cestování a dobrodružství. No, to s tím cestováním se mi nikdy nezdálo.. ale už jsem se tam asik dostala.
Doufám, že brzo zas někam vyletím...
Žádné komentáře:
Okomentovat