Tak jsme se po dlouhé době sešli. Výbor společenství bytových vlastníků. Páč víkendy většinou netrávím doma, jsem ochuzena o silné zážitky, kdy naše mládež nešetří ostatní spoluvlastníky a nájemníky domu a předkládá jim div ne na zlatém talířku pravidelně ve sklepních prostorách své výkaly a dále se centrum jejich zájmu soustředilo na zavařovačky naplněné jinými druhy tělních tekutin. Patrně se domnívají, že obyvatelé domu jsou všichni do jednoho stiženi jistým druhem sexuální úchylky. A objevili další oblíbenou zábavu - vystříkání práškového hasicího přístroje po schodišti a rozbíjení oken.
Schůze byla především o plánovaných opravách. Ty jsme šmahem ruky odsouhlasili a věnovali se druhému bodu programu. Co s těma, kdož tady narušují společné soužití.
Za těma, co tu bydlí, chodí imrvére ti, co tady nemají co dělat. Na návštěvu. Návštěva probíhá asi tak, že všichni sedí na chodbě na uzavřeném schodišti, hulí marihuanu, řvou a nadávají starým babkám, co se je snaží dát do latě, do roztodivných povětrných ženštin. Frekvence? Denně.
Vyrazili jsme na rodiče udělat bububu. Chlapci osmnáctiletí a starší, co měli doma rodiče, z kvartýrů vylezli, schovávali se za ty, co jim dali život a svorně ukazovali rukou na ty, které se nám zatím odchytit nepodařilo. Jeden z nich šel odvážně s náma po nich zapátrat.
Mladík, co nám ochotně dveře otevřel, nám sdělil, že se s náma bavit nehodlá, páč matka není doma. A zná svá práva. My jsme s ním však hodit řeč chtěli. A taky s jeho kámošem, co se k němu zašil. Chtěli jsme mu říct, že spolu s kumpánama budou hradit škodu v několikatisícové výši, kterou způsobili svým víkendovým řáděním. Dozvěděli jsme se spoustu nových názvů dámských i pánských genitálií a co jsme netušili, že všechny ty orgány představujeme my. Kluk, co šel s náma, měl možná dobrý úmysl. Jiné úmysly měli ti dva co nás tak hezky počastovali.
Za pár minut se po pavlači rozléhalo hekání, sténání, nadávky a ozvěna ran. Kluk od nich dostal pořádnou nakládačku... ozvalo se v něm svědomí a chtěl, aby byl v našem baráku konečně jednou pořádek? Nebo práskl kámoše, i když byl třeba při tom a zasloužil si to? Mohl za to, nebo nemohl? To ví jen oni...
Výhružná slova však byla adresována i nám. Znovu si pořídím kasr. A přiznám se, že už nejsem tak klidná, když chodím večer venčit čoklovou.
Člověk nemusí udělat nic zlého, aby mu někdo zlým oplatil. Stačí hájit svoje práva. A práva všech, kteří si sedí v teple na zadku a na domovní schůzi plamenně hovoří o tom, že je třeba s těma hajzlama zatočit. Celý den být vyložený v okně. Mávat na kolemjdoucí. Vědět, kdy si to kdo s kým rozdává. Ale když se něco děje, jsou všichni slepí. Nikdo nic neví.
A tak to u nás v baráku bohužel je.
Žádné komentáře:
Okomentovat