OBJEVUJU ZIMNÍ SPORTY

První vločky sněhu po silvestru ve mně vzbuzovaly oprávněnou obavu z vývoje věcí příštích. V předsíni stál nachystaný snowboard a ve skříni mě očekávala výbava na zimní sporty.

Nadešel den D.

Půjčila jsem si  boty, páč je blbost kupovat výbavu, když nevim, jestli se tomu vůbec budu věnovat. Obouvám si ty křusky, koukám, ve vnitřní botě díra jak tam, kde nejsou okna! No parádní situace. Čekovali jsme, jestli je díra majiteli boty známa. Tak prý ne! Super. Takže  v zájmu dobrých příbuzenských vztahů budem muset koupit nové boty, páč estli si toho nevšimli ani oni, pak to ukazuje neomylně na mě. Pokud teda tam nemají myši;-).

S botama a sněžnou výbavou jsme vyrazili do Tošovic. Nechtěla jsem se předvádět se svýma začátkama na hlavní sjezdovce, tak jsme se vyškrábali na druhý kopec, kde bylo takových učedníků jako já zjevně víc. Alfa mě trénoval, páč na rozdíl ode mě to na prkně umí. Já jsem byla akorát tak prkenná;-). Máchala jsem rukama jak větrný mlýn, nějak jsem zapomněla, která noha je přední a která zadní, což mělo za logický následek  několik přímých tvrdých direktů od matičky země. Nešla mi ani tak podstatná věc, jako je brzdění a poměrně hodně jsem se obávala, že při ďábelské jízdě bych mohla profičet až skrz hospodu pod sjezdovkou. Při pokusu o zatáčení jsem totiž neomylně nabrala vždycky ten blbý směr, snowbord namířen přímo dolů začal nabírat hrozivou rychlost a buď mě hrdinsky zachránil Alfík, nebo byla jeho jízda zakončena z bezpečnostních důvodů různýma druhama pádů. On ten kopec byl docela sešup, tak jsme se raději přemístili na dětskou sjezdovku. Když jsem se obouvala, špunt na bobech mi s hurónským řevem předrkotal přes prkno. Eště, že do mě nežuchl. To bych se možná zastavila až o sněžné dělo. Mordovala jsem se se základama snowboardingu podle zkušeného trenéra. Koloběžka, smýkání ze svahu, lísteček ... ten byl toho dne vrcholem mého snowboardového umění. Teda spíš pokus o něj;-) Kolem mě fičeli na prkně prcci a vypadali, jak by jim to prkno  na nohách narostlo.

„Jak dlouho jezdí ta malá holčička?"

„Dneska je na tom poprvé!,!" hrdě oznamovala maminka.

Kuš.

Ostych stranou. Když to zvládne prcek, zvládnu to taky. S neutuchajícím elánem jsem se pustila do tréninku. Pádů bylo hodně, ale jaksi základní seznámení s prknem mám za sebou. Druhý den jsem jasně pocítila, že kupodivu ještě nejsem mrtva, páč mě šíleně bolelo celé tělo;-).

Dneska jsme vyjeli mé znalosti a dovednosti prohlubovat. Ty prožrané boty jsem nechala doma a půjčila si jiné - o další číslo větší. Zdály se mi v pohodě, do doby, než jsem chtěla sjet po svahu a nějak mi vylétly nahoru obě paty a jinak to už ani celý den nebylo. To první lekce mi snad šla líp... Klela jsem jak ďas, když jsem pravidelně končila na boku sjezdovky ve sněhové závěji a nevěděla jsem, kde jsem se tam vzala.

No, velká sláva to nebyla. Končím však optimisticky. Žádný učený z nebe nespad, to je jasné. Kdyby mi před rokem někdo sdělil, že budu stát na snowboardu, pěkně bych se mu vychechtala. Já? A zimní sporty? NIKDY! Kupodivu, na svahu je sranda. A zdá se, že by mě to jezdění docela mohlo bavit. Teda, až se s tím prknem sžiju, což se, doufám, stane.

Pro začátek si koupím nové boty.