ZBYTEČNÁ SETKÁNÍ

Sešli se v kavárně, jejíž zčernalé stěny a snad i letité pavučiny v koutech pamatovaly jejich dávné společné chvíle.

Konečně si na něj udělala čas, půlhodinku ukradenou z harmonogramu nabitého diáře. 

Seděli. On povídal. Ona nervozně usrkávala bílé víno. Občas se letmo usmála, přikývla, s předstíraným zájmem položila doplňkovou otázku. 

Bože, jak zestárnul... a co to plácá? Ani si nevšimla, že domluvil. Kradmo se podívala na hodinky. 

Vlastně nebylo o čem mluvit. 

Ticho, rušené jen nechtěným cinknutím zubu o sklenici. Rozklepaná ruka pokládá lžičku na talířek ke zpola vypitému šálku kávy. 

To víš, pít nemůžu. A chodí se mi špatně. Bolí mě kyčle, vzdychne.

Ona jen mlčky přikyvuje. Co na to taky říct? Vše bylo dávno vyřčeno. Najednou jí běží před očima dávný příběh... 

Ona byla mladá a on v nejlepších letech. Moc ji chtěl, ale ona už měla to své jisté jinde. Měli k sobě přesto blízko. Jako červená nit se vinul dvaceti lety jejího života. Byl tam, kde ho bylo třeba. Věděl víc, než bylo třeba. A pak už ho najednou nebylo třeba....

Od té doby přešlo deset let. 

Kam se poděl? Kam vůbec zmizí ti, které jsme měli rádi? A pak se znovu objeví, jiní, poznamenaní osudem a zubem času. 

Nic nejde vzít zpátky. 

Potajmu setřela slzu, která se jí kutálela po tváři a nechávala za sebou lesklou stopu. 

Podívala se na něj, hořce se usmála a řekla, že už musí jít. 

Už byl pro ni cizí.