DEFINITIVNÍ KONEC JAMIEHO OLIVIERA V SUKNÍCH, TENTOKRÁT S RÝŽÍ

Že i mistr tesař se někdy utne, se ukázalo včera, neb jsem si do té doby myslela, že jsem u šporhelta dobrá jako Jamie Olivier.

Včera jsem se rozhodla, že uvařím něco rychlého, levného a ať je toho moc. Dlouho jsme neměli rizoto a to byla výzva! Vzala jsem si sušené houbičky, mraženou zeleninu a pár tajných přísad, co z toho vždycky udělají echt manu nebeskou. A pěkně dva nebo tři pytlíky rýže, ať se pomějeme že jo.

V obrovském kastrolu to mocně bublalo, ale kromě páry šel z něho morový puch. Sakra, dyť jsem tam nedala nic špatného!! Koumala jsem, že se to vydusí... Jenže nevydusilo. Po uvaření stoupal z kastrólu páchnoucí dým a já neměla odvahu to ani zkusit. Ale dneska přišla bída na kozáky spolu s hladem, tak jsem do rizota jemně rýpla. Horší jak rizotoč! Chvíli jsem nad kastrolem mudrovala a pak jsem naprosto nepoživatelnou hmotu se srdcem, krvácejícím nad tím plýtváním, nadvakrát vyklopila do hajzlíku.

Zázraky se dějou. Páč chemik, který má vyvinutý čich, mi sdělil, že v bezmasém houbovém rizotu se zeleninou cítí zkažené maso a že se to nedá žrát. Zavětřila jsem a musela mu dát za pravdu. Takový gyzd se mi snad v životě nepovedl. A pátrání po pachateli ukázalo nikoliv na mě, nýbrž na tu pytlíkovanou rýži. To se mi stalo už podruhé. Existují druhy rýže, které evidentně ležely hodně dlouho ve Vietnamu v bažině, páč páchnout ztuchnlinou tak mocně, že jejich požití není ani po nekolikterém propláchnutí vařící vodou možné. Nebo měli ryžojedi kvalitní hnojivo, po kterém přejímají jejich pěstované plodiny chuť shnilého masa. Můj kastrol to už poznal a dosud z toho šoku se nemůže vzpamatovat. Hrůzou zešedivěl.

A já končím s experimentama s novou, levnou rýží extra klasse. Páč to se fakt nedá.