Zrovna jsme byly zabrána v náročné duševní práci. Z přemýšlení mě vytrhl zvonek u dveří. Himl, koho to zas... za sklem vidím kulatou brunátnou tvář muže ve středních letech a drobnou blondýnku. Oba drtí pod pažema černé složky na dokumenty.
"Dobrý den, co potřebujete?" vítám příchozí s úsměvem.
"Dobrý den, máme pro vás výhodnou nabídku, nebudete litovat, poslali nás shora, můžem dál?" vtírá se chlap a ze rtů v kulaté tváře se mu derou žluté zuby jak noty na buben.
"Shora? To jako...?" usmívám se a ukazuju vztyčeným palcem na nebe, "tak prosím."
Chlap se sesunul v kanceláři do židle, povolil si kravatu a sundal fialové sako. Nenápadně jsem shodila ze stolu pravítko, shýbla se pro něj a zjistila, že má na nohách černé mokasíny a bílé ponožky. Proboha, z kama přijel? Poručil si vodu a dýchal. Blondýnka si sedla vedle něj, nohy způsobně vedle sebe, složky na klín a ruce položit na ně. Svatý úsměv. Ale brzy vyšlo najevo, že o vyslance nebes se nejedná;-).
"Tak, co pro mě máte?" udeřila jsem na chlapa, protože to začalo vypadat, že se mu u mě v kanclu docela líbí a rád by tam nějakou část dne strávil.
"No... vidím, že sportujete, nakonec máte i na tričku nápis, chachacha," zasmál se svému vtipu, "chodíte na solárko, jste mladá, vdaná nebo rozvedená, s dětma nebo bezdětná..."
Věštec!;-) napadlo mě! to by mi tak chybělo...
"Co potřebujete konkrétně? Já nemám čas, tak bych vás poprosila. Ovšem, jestli mi něco chcete prodat, nemám zájem!", předem jsem tlouštíka varovala.
"Tak poslyšte," ztišil slizoun tajemně hlas, "dá vám někdo 2 400 jen tak? Abyste si je užila pro své zdraví?" vybalil na mě svůj nejsilnější triumf, založil si ruce na prsa, koukal se jak Donutil při rozbalování vánočních dárků a sebevědomě cenil své žluté zuby.
"Helejte, vy jste od pojišťovny, že jo?," došlo mi konečně, s kým mám tu čest. "Žádnou změnu aktuálně neplánuju, ovšem je to bezesporu zajímavá nabídka, podívám se na to na internetu a zvážím to. Když mi budou podmínky vyhovovat, proč ne? Děkuji za informaci, " srazila jsem mu hřebínek. Kohout se však brzy zbrchal.
"Jaké podmínky?" ošíval se chlap, "podmínky jsou pro vás naprosto skvělé! Stačí jen podepsat!" štrachal v kufříku a tahal ven lejstra. A to už mě štval docela hodně.
"Já nic podepisovat nebudu, vždyť ani nevím, jestli mají mí lékaři smlouvu s vaší pojišťovnou, takže nashledanou!"
"Máte telefon? Zavolejte jim!" zavelel mě chlap a nervózně ťukal tužkou o stůl. To by tak bylo, aby mu duše proklouzla...
"Nikam nebudu volat!" zvýšila jsem hlas. "Pokud máte slíbené peníze za úlovek tady a teď, tak máte smůlu, tady si na prachy nepřijdete. Rozmyslím se a třeba se vám ozvu," nabízela jsem ruku ke smíru.
"Ale my už tady nebudeme, přijeli jsme jen dnes, z Brna!" uraženě se stáhl chlap.
"Jo z Brna?" uchechtla jsem se. "Prosim vás, co mi to tady vykládáte? Vy přijedete na jeden den z Brna, abyste ulovili pojištěnce, když tady máte pobočku a zaměstnance? A co ta slečna vedle vás? Tu sebou vozíte k čemu?" podívala jsem se na jeho kolegyni, ta zrudla jak pivoňka a pípla: "Já pomáhám panu šéfovi".
"Tak to je mi vás líto", soucitně jsem se usmála, "no nic, tak to tady rozpustíme," vstala jsem ze židle a tím jsem dala jasný signál k opuštění bojiště. Vystrkala jsem je ze dveří se zdvořilým úsměvem. A zabouchla za nima. A zamkla.
Tlouštík se ke dveřím ještě vrátil. A změnil se v hada! Naklonil se ke sklu, oči mu žlutě plály zlostí a syčel mezerama mezi zubama:
"Budete litovat, to mohl být váš nejlepší kšeft v životě!"
Udělala jsem na něho taky hada;-). Ale on už to asi neviděl a neslyšel, protože se otočil a pádil za tichou kolegyní.
Žádné komentáře:
Okomentovat