MOJITO S TÁŇOU

Táňa je moje spolužačka z vysoké, vidíme se málo, většinou tehdy, když jí jdu ze staré známosti barvit vlasy. Poslední barvení proběhlo před půl rokem a dopadlo nevalně, páč Táňa za dva dny chvátala na dermatologii s akutní alergickou reakcí na chemické barvy a od té doby má s barvením šlus.  Mimořádně jsme se tedy  domluvily, že skáknem na nějaký drink a proberem, co je nového.

Jak už to bývá v pátky, navzdory pláči spoluobčanů, že platy jsou nízké a pomalu není na chleba, všechny hospody praskaly ve švech. Konečně se nám podařilo zaparkovat ve volné zahrádce v centru města a dostaly jsme chuť na mojito. Po půlhodině mávání přišla mimořádně kyselá servírka. Objednaly jsme si. 

"Míň máty, jen tak trošku, prosím vás, " zdůraznila Táňa.

"No, jak chcete," milostivě protáhla servírka, "ale to nebude ono! V mojitu musí být moc máty," poučovala nás.

Rad jsme nedbaly a že nám trocha bude stačit. Další půlhodiny bezvětří. Kolem proběhla druhá servírka, co už měla nejlepší léta za sebou, ale hlavu si nelámala s kalhotama na půl žerdi a neesteticky vylezeným zadkem.

"Slečno, prosím vás," oslovila jsem ji mírným hlasem. "před půl hodinou jsme si objednaly mojito a nic se neděje, nezapomněli jste na nás?"

"Jéžiš! Mojito! To nejde tak rychle! Musíte počkat, ta příprava tak dlouho trvá! Mám plný lokál lidí, jste v pořadníku, tak čekejte!" břéskla po nás.

Snad to bylo tím čerstvým povětřím, horkem a žízní, že jsme čekaly a radši neodešly... Když nám konečně donesla prdelatá servírka pití, vypadalo to asi tak, že do půlky sklenice byla napěchovaná máta, na ní ležely tři čtvrtky jakoby vyhlodané limetky a bylo to dolité kapkou rumu, kapkou sirupu a deckou vody.Táňa pro jistotu měla víc sirupu, takže drink vypadal hodně kalný a barva cosi, co se běžně nepije... A Táňa to taky pít po jednom srknutí slámkou odmítla. 

Chtěla jsem jí malinko spravit náladu, tak jsem navrhla v lokále pojíst. Bez ohledu na obsluhu (možná je to nějaká brigáda, utěšovala jsem se), párkrát jsem tam už byla a vždycky všechno v cajku. A ty skvělé kuřecí kornflejsy, co tady dělají! rozplývala jsem se... Po notné chvíli před námi přistál otřískaný talíř, na něm jeden salátový list, na něm kydanec tatarky a u toho se choulilo asi pět usušených řízečků. Hodně usušených. Příbor nikde a po servírkách se slehla zem... 

"Asi se to jí rukama," navrhla jsem zkušeně a hned jeden kousek zkusila. Nedalo se to jíst ani rukama, protože se to nedalo jíst vůbec. Leda by našinec stál o žlučníkový záchvat. 

Chtěly jsme zaplatit a rychle zmizet daleko odtud. Jenže nikde nikdo, kdo by nás zkasíroval... Vlezly jsme do lokálu, že to cálnem u pultu... lokál navzdory informacím před slavnostním udělením mojita úplně prázdný a ve dveřích kuchyně ty dvě hajtry:

"Ty vole, matka ta už je fakt jeblá, pěkně mě sere!" stěžovala si nahlas někomu uvnitř kuchyně.

"No fakt? Ty vole, nekecej, já ti to říkám dávno, vyser se na ni..." dutě odpovídal kdosi zevnitř.

Klepala jsem do pultu nejdřív jemně a poté důrazně. "Debatujete? A platí se tady, nebo to máme grátis??"

Beze slova jedna prdel přiskočila ke kase. "Pětsetdvacetjedna!" štěkla. Podala jsem jí tisícovku. Obracela ji v rukách a pak se tázavě a mlsně koukla na mě. 

"Co je? Nějaký problém? Jako jestli náhodou by nebyl tringelt? No to teda NEBYL!"

Na takový podnik si člověk může buď stěžovat, nebo tam nechodit. Volím tu druhou možnost. Jsem lidská, třeba si ženské v noci neužily, tak jsou v nervu a host je po ruce. No, každopádně, asi jich tam za chvíli moc nebude;-). Kdybyste někdo jeli do Vsetína, ptejte se mě na cokoliv, ráda poradím;-).