HISTORKY ZVÍŘECÍ

Moje fenečka dostala včera dárek, já taky a k tomu eště málem infarkt.

Že vidím blbě, to jsem tady už kdysi psala. Taky asi malinko blbě slyším (jak říká někdy kámoška Jana, když mele o sto věcech najednou a pak se diví, že nevím, o čem točí;-), ovšem zato mě Pán Bůh obdařil mimořádně vyvinutým čichem. No a ten včera dostal zabrat.

Ze sousedovic králíka nezbyl, než kadlub a hlava, která měla původně přijít do polívky, ale nepozorností kuchaře skončila v remosce. Hlavu vyfasovala čoklová už v neděli a to jsem přemýšlela, jestli nemám doma náhodou kanibala. Jak divoce hodovala na pečené hlavě, která byla stejně velká i tvarově podobná její, to jsem u ní ještě nikdy neviděla. Den poté byla dopravena do mého bytu ta ohlodaná králičí budka.

„Něco jsem tadyhle dones," podává mi host igelitku. Nu, copak to asi bude? Zvědavě se nořím do hloubi igelitky... láhev vína... a co se to tadyhle vedle ní krčí? Vytáhnu mikroteňák, rozevřu, vdechnu... a málem vydechnu naposledy! V sáčku ukrytý kadlub smrděl jak týden zaleželá náčiňová hadra.

„Co to jako je? Smrdí to příšerně, nemá to hrubo po sezóně?" štítivě jsem držela sáček v ruce. „Jsem to ráno jedl a nic mi není," broukl dárce. Jestli to není tim, že je zrovna z té sorty, co může pozřít cokoliv a nikdy v životě je nepotká doslovný průser natož aby se trápil s dráždivým tračníkem! Nejradši bych to vyhodila, ale čoklová ucítila žvanec a dělala na mě psí oči, tak jsem jí kus budky ukroutila a zbytek letěl do konťasu. Trochu jsem se bála, aby to pes ve zdraví přežil. Ale ráno byl živ a zdráv, akorát když mě chtěl na pozdravení olíznout, málem jsem padla do mdlob podruhé.

A ještě jedna nechutná historka: V neděli jsme navštívili jednoho starého strýce, téměř už nemohoucího. Ve venkovském stavení se držel divný vzduch. Prý to tak u starých lidí bývá... ale v kuchyni vzduch ještě zhoustl. Nedalo nám to a pátrali jsme po zdroji, páč zas tak husto by být nemělo...

Ale bylo.

Pod postelí past na myši a u ní něco, co vypadalo jak chuchvalec prachu. Není divu, u starého nemohoucího člověka, že áno... na sajrajt se musí se smetákem a taky lopatkou. A došlo k zázraku: prach se zhmotnil v notně prožranou myš! Už byla asi několik dnů v pánu a nebyla sama, páč měla na sobě několik hodujících návštěvníků. Pěkný hnus, to vám povim.

Takže zavírejte okna, dveře, neb myš se do baráku béře;-).