KULTOVNÍ NÁVRAT DO PRACOVNÍHO PROCESU

Když jsem ráno cestovala écéčkem  do rodného města, volal mi můj podřízený Koulička.

V našem staffu si nehrajem na otrokáře a otroky, takže si tykáme a tak to prostě je. Se všema spolupracovníkama. S nikým není žádný problém. Jen s Kouličkou. On je duchem trošku prostší a nechápe, že jsou věci, o kterých se budem bavit v práci a jsou věci, o kterých se budem bavit zásadně mimo práci. A že je způsob jednání na úrovni pracovní a jiný na úrovni společenské, dejme tomu. To jsem mu několikrát zdůrazňovala. A už několikrát zalitovala, že jsme nezůstali u vykání.

A dneska tomu fakt nasadil korunu.

„Nazdááár, tak co? Ty ses nějak někde zasekla, co? Kde se flákáš, co?"

No, ještě že mají v écéčku docela stabilní sedačky, protože jsem úplně nadskočila.

„Cože? Prosím? Jsem asi špatně rozuměla!", řvala jsem do telefonu. Tak já se mám zpovídat každému podřízenému, kdy přijdu do práce?

Z dálky bylo slyšet tlumený šepot, právě mu někdo z kolegů decentně připomněl, jak by měl mluvit.

„Ehm, jo, tak nic, tak přijď, já tě budu čekat a půjdem spolu dořešit to stěhování", rychle rozhovor ukončil.

Dorazila jsem po poledni na pracoviště. Venku postává Koulička a kolegyně Maryška. A ten pitomec, sorry, ale jinak to nejde nazvat, na mě na padesát metrů huláká:

„Tak co, jak bylo? Jak sis to užila? Byl zásun, výsun, dlouhý kouř? Byly zlé jazyky?"

A chechtal se jak kus cypa. Kolegyně zrudla jak pivoň v době největšího rozkvětu a po anglicku zmizela. Mimochodem, zlé jazyky jsou jeho pojmenování pro francouzáka:-).

Prostě fakt kultovní návrat do pracovního procesu. Na zítřek první bod v diáři - pohovor s některými zaměstnanci. Opět na téma kultura organizace...