RADĚJI BYCH ŽILA V ÉŘE HIPPIES...

Je krásná sobota a mě je to k ničemu, páč dospávám noc. Noc, která byla nejprve skvělá a zábavná a ve které ke konci lítaly lokálem sprostá slova a sklínky...

S Džejn jsme skočily na chvilku mezi lidi domluvit se na podrobnostech odjezdu do Chorvatska. Město prázdné, i Džejn napadl skvostný nápad ozvat se Duffymu, který navštívil po letech rodnou hroudu, jestli za náma nechce na chvíli přijít. Přijel pro nás a vzal nás do jedné nálevny, kde probíhala párty na oslavu léta. VŮBEC SE MI TAM NECHTĚLO JÍT. A měla jsem to udělat. Potkaly jsme tam dost známých, pivo teklo proudem, do toho se vetklo nějaké to mojito a pak byly tanečky. Ale každá sranda jednou končí, takže bylo třeba platit.

Nebyla jsem u toho, ale prý to bylo taklenc: páč byl účet vysoký a Duffy reptal, servírka, která snad byla ožralá, mu řekla, že je to kvůli nám (na to se on ovšem neptal, páč mu to bylo jasné, když nás pozval) a že ty dvě (to jako nás) už nemá do toho podniku nikdy vodit. A to neměla říkat...

„Cože?? Cosi to dovoluješ, ty špíno? Víš vůbec, s kým mluvíš?", slyšela jsem pěkně rozzuřený hlas Džejn.

Začal mazec. Ty dvě po sobě řvaly tak, že to rvalo uši, servírka na Džejn chrstla colu a ta po ní švihla whiskovku. Pak ještě letěla nějaká sklínka, odkud kam nevím, páč mě kámoš vytáhl za ruku ven z lokálu, čímž jsme unikli vřavě...

Na hospodské rvačky mě neužije. Je fakt, že Džejn jen bránila naši čest, ale nevím, jestli zrovna vhodným způsobem. Já bych na ty urážlivé sprosté kecy té, co si říká servírka, reagovala úplně jinak. A samozřejmě, nemám nejmenší zájem do té nálevny ještě někdy vkročit.

Takže kromě toho, že jsem nevyspaná, mám z toho všeho depku. Jsem asi úplně pitomá. Lidi nezměním. Každému někdo nesedí. Ale proč, sakra, jsou někteří lidi tak hnusní? Já se měla narodit a žít v éře hippies... Tehdy, kdy se všichni měli rádi...