Den odjezdu se blíží, tak jsem jela dneska zavézt čoklovou na letní byt a rozloučit se s našima. A jak tam tak sedím a utápím se v blbých náladách posledních dnů, tak najednou rána jak z děla.
„Co to bylo?" ptám se maminy a nadskočím na židli i se sklenkou modrého portugalu.
„Ále, to nic, to byly plechy na střeše," odtuší mamina.
Mrknu z okna - úplné bezvětří. Plechy ramplujou jenom za větru, pomyslím si, ale neřeším to. Mám přece svoje „velmi zásadní" problémy. I sedím dál jak pecka a hledám pravdu ve sklence vína.
Najednou zazvoní telefon, copak to? Táta volá z hospody. Mamina to vezme a prý že jestli nevíme, že se poblíž něco stalo (v hospodě se ví všechno nejdřív). Havárka, či co. Nevíme teda nic, ale jdeme to ven omrknout. Před barákem dvě auta policajtů a sanitka, nabořená škodovka a hodně čumilů. Na zemi na plachtě někdo leží a posádka sanitky mu dává masáž srdce...
Ta rána, co jsme s maminou slyšely, to byla pecka, kdy se motorkář střetl s tou zrezivělou popelnicí. Kdo za to mohl, nevím. Ale je to fuck. Pravda je, že ten dvacetiletý kluk na motorce má namále, protože další atrakce pro čumily z vísky byla, když v poli naproti přistál zdravotnický vrtulník. Policajti zastavili dopravu, aby kluka naložili a když ji pustili, vytvořená kolona projížděla třičtvrtě hodiny...
Když ten kluk bojoval o život, tak jsem si zase uvědomila, jak jsou některé problémy, co lidi mají, pitomé a malicherné. Že se člověk trápí kvůli nesmyslům a pak v momentu, v jediné vteřině, může být všechno pryč. Problémy, ale i štěstí a obyčejné dny, kterých si neváží. Dokud mu něco neotevře oči...
Mamina, když to viděla, říkala: „Jenom ať se ve zdraví vrátíte a nic se vám nestane."
Táta říkal: „Vždycky se může něco stát."
Táta je pragmatik. A já jsem, bohužel, po něm. A pak mám být bezstarostná, když jedu na dovolenou...Ale jo, zkusím to. Protože každý den je jedinečný a taky třeba poslední... a po něm koprovka.
tak to je mazec :( lidi jezděj jak šílenci :(
OdpovědětVymazat