KREPÍRUJU

Takže k moři se jede. Ze soudu jsem se omluvila na radu právníka, páč mám v daném termínu naplánovanou dovolenou.

Jedna věc by tedy byla vyřešena. Ale jak to už bývá, nezůstane nikdy u jednoho problému.

Včera jsem si myslela, že udeřila moje poslední hodinka. Už večer před spaním mi něco podivně chroustalo v břiše, ale nepřikládala jsem tomu důležitost. V práci jsem posnídala vydatně paštiku z předchozího dne s rohlíkem. A kolem deváté hodiny se začaly dít věci.

Nejdřív jsem myslela, že se blíží dny rudého praporu. Při pohledu do kalendáře se domněnka nepotvrdila.

Kolega, když mě uviděl, o mě začal hbitě roztrušovat, že trpím těhotenskou ranní nevolností. Taky vedle.

Himl, že je to ta paštika? napadlo mě...

Hrdinně jsem bojovala s nevolností a bolestí žaludku - a ono to přešlo! Má radost ale neměla dlouhého trvání, páč po chvíli se dostavil ředitel s nějakou návštěvou, kterou bylo třeba vzít na oběd. I vyrazili jsme do místního hotelu. Měla jsem být o suché rejži, ale to já ne. To musely být hned nějaké tortellini v pálivé omáčce, pěkně mastné a pěkně hnusné. Pozřela jsem jenom tři a dál to nešlo. To, že to nebyl dobrý nápad, se potvrdilo cestou zpátky na pracoviště. Tehdy se mi přitížilo a taktak jsem došla do kanclu. Práce pro mě toho dne skončila. Ještěže jsem byla v kanclu sama. Polehávala jsem na koberci v embryonální poloze a v pravidelných intervalech brala ztečí dabl jú:-). Hans tomu říká u prdele bič a na zemi plachta:-).

Cesta domů z práce, běžně trvající sedm minut, mi trvala třičtvrtě hodiny. Oplývala jsem zdravou lesní barvou, šly na mě mdloby z dehydratace a šla jsem v předklonu jak sedmdesátka. Doma jsem se sesunula na novou pohovku a už z ní nevstala. Dejva jsem poslala pro kolu a rohlík. V jedenáct v noci mě přestal konečně bolet žaludek...

Dneska už mi aspoň není blbě. Ale v pohodě si zdaleka nepřipadám. Tak jsi jdu koupit nové plavky, ať si trochu zvednu náladu:-).