STRACH MÁ VYVALENÉ OČI A DECHOVOU NEDOSTATEČNOST

Včera v noci jsem měla po dlouhé době pěkně rozbouchané srdce. Ne, že bych se věnovala sportu nebo nějaké tělu příjemné aktivitě, jen jsem přemýšlela, co mě v blízké budoucnosti čeká.

A když mi začne takhle bouchat srdce, je to varování, páč taklenc se u mě projevuje strach. Pak se k tomu ještě přidá ledový pot a obtížné dýchání... kdysi jsem s těmito problémy dokonce slehla v místní nemocnici, kam mě odvezla rychlá, páč můj, teď už exmanžel, si mnul ruce, že mě asi klepla pepka:-). Valila jsem oči a nebyla schopna nádech, natož slova a taky jsem se klepala jak ratlík. A nikdy jsem nebyla bělejší:-). Vzali mě na komplet prohlídku. Dokonce zkoumali, jestli nemám ploché nohy. Verdikt zněl pro mě příznivě, leč nic nevyřešil, páč medikamentózní léčba se nekonala. Prý že to nic není, jsem se tehdy dozvěděla. Jen nějaká spasmofilní tetanie, při jejíž atace je zapotřebí dýchat do papírového, případně igelitového sáčku. Pozor! Nenasazovat na celou hlavu:-).

Tak tyhle problémy se u mě docela dlouho ohřály, pak se opakovaly, často, pak méně často a teď už jen v případě, že se něčeho fakt bojím. Takže bych spasmofilní tetanii přejmenovala na anxiozně depresivní poruchu:-). Jak mi ostatně bylo sděleno odborníkem asi čtyři roky po spasmíkovi. Prostě dneska už vím, že je to všechno o psychice.

A ta byla včera docela v presu.

Napadlo mě, jestli já budu vůbec schopna žít s nějakým chlapem? Jsem zvyklá koupit si, co chci, dělat si, co chci a s kým chci a dosud mi do toho nikdo nekecal. Budu schopná změnit své zaběhnuté zvyky, jako přijít domů z kolbenky, nejprve si zapálit, usednout ke kuchyňskému stolu bordel nebordel a pak až se dát do těch neslavných domácích prací, které neberu až tak příliš vážně, a pak si třeba na chvilku lehnout na svůj nový otománek, kterého si přece musím užít, dokud je nový a krásný, pak jít někam ven, pak zas zpátky, spát s čoklovou... no to by chlap asi nesnes, co?

Bojím se toho. A fakt nekecám.