NĚCO ZA NĚCO

To bylo ale pěkné ráno. Takové motivující

Kráčím si dneska do práce a z neprůstřelného křoví u putyky se vymotal chlap. Vysoký fousatý blonďák v bílé košili. Zarazila jsem se v půlce kroku, najednou jsem si nebyla jistá, jestli ještě spím a tohle tady je jenom sen, anebo už nespim a On ke mně sestoupil shůry. Jenže to nebyl On a jak otevřel hubu, rázem bylo po iluzi.

Santusák roztáhl ruce a zablekotal:

„Kam kráčíš, noho?"

No to mě dostal. Vzpomněla jsem si na... stůj noho, posvátná místa jsou, kamkoliv kráčíš. Uchechtla jsem se, „do práce, dobrý muži, do práce chvátám," to už jsem nasadila tragický tón.

„Práce je na hovno," naklonil se ke mně a ovanul mě svým zkaženým dechem, „pojď do hospody na panáka," opět rozevřel svou štědrou náruč, „vypálíme červa!".

To jsem teda fakt slyšet nechtěla! Spíš nějaké přání pěkného dne, vizi, že se mi všechno bude dneska dařit, to bych čekala od takového typa a on mě zve v sedm ráno do hospody.

„Tak si dejte jednoho i na mě!", jsem mu poradila a koukala rychle zmizet.

„To určitě... a dáš mi teda aspoň nějaký peníze?, zaškemral.

„Darované peníze kazí charakter! Ale vím o práci, kde by vás zaměstnali."

„No tak to teda dík...práce je na hovno... já jdu radši spát"... vzdechnul, otočil se a odkráčel zpátky do houštiny. A já do kolbenky. Myslím, že práce není na hovno. Aspoň ne pořád a ne každá. Jsem ráda, že dělám tu, co dělám, i když mě nijak královsky neživí. Zas je tam občas sranda s odborářema a mám to blízko, jen za těma několika keři, co si tam dělají doupata houmlesáci.

V životě je vždycky něco za něco. A dokud to pude, já radši budu ráno vstávat a chodit do kolbenky, než si dopřávat komfort ranního pospávání s časným panáčkem na vypálení červa, bohužel nezbytně následovaný doskokem do toho křoví.