NA MORAVSKÉ SVATBĚ

Nejenom pro známé persony, manžele Pomejovic, svítilo ve sváteční den slunko. I první zářijovou sobotu se udělal krásný den a to se brali zase moji známí.

Nevěsta byla překrásná a ženich přešťastný. Na zámku hrála Metallica, že na ničem už nezáleží a do tónů písně oddávající přítomným snoubencům promlouvala do duše, že manželství není jen láska a štěstí, ale že přijdou mraky a zmar, takže jim na chvilku zmizel úsměv ze rtů. I přesto manželský slib proběhl. Svatební obřad byl zakončen několika zdařilými fotografiemi novomanželů v nezvyklých pozicích, například, že se ženich vyškrábal na vzácné piáno na pódiu laškovně se opírajíc o loket shora vleže shlížel na svou drahou, která předstírala, že na kymácejícím se piánu preluduje. Pak došlo na romantické fotografie mladého páru v přírodě a kreativní fotograf, který si všiml, jak se ženich vypořádal s výstupem na piáno, ho přinutil vylézt na vzrostlý strom. Ženich ve fungl novém obleku od Blažka chvíli reptal, ale nakonec se od fotografa, který by směle mohl konkurovat v přesvědčivosti vietnamským prodejcům, nechal na stromový výstup nabulíkovat. Několikrát měla šorna namále, ale kvalita je kvalita, takže nakonec to odnesly jen poškrábané ruce stromolezce.

V poledním žáru se hosté odpotáceli do blízké hotelové restaurace. Jedná se o velice nóbl podnik, kde ovšem chybí klimatizace, takže celá svatební hostina se až do pozdních nočních hodin nesla v duchu nedýchatelného vzduchu, mokrých košil a brunátných obličejů. Všichni hosté se chovali kultivovaně až nudně a strany nevěsty a ženicha spolu vůbec nekomunikovaly. Hudbu obstarávali dva šumaři, kteří nás překvapovali dávno zapomenutými kusy, případně těmi známými, které však v jejich podání nikdo nepoznal. Svěží duch vnesl ho sálu teprve otec ženicha, který po několika štamprlích domácí slivovice už stranickou příslušnost nerozlišoval a příšerná hudba zněla jeho sluchu rajsky. Doskotačil na taneční parket a už ho neopustil, leda, když šel pro nějakou tanečnici nebo pro další štamprli.

Přítomné dámy po jednom tanečním kole s ním vyhledávaly u svých oficiálních partnerů záchranu, kdykoliv zmerčily, že svatby otec se nebezpečně blíží. Z diskriminace by toho člověka nikdo nařknout nemohl - nezajímal ho totiž věk ani fyzička tanečnic. Točil s nimi jak s malým děckem, čímž jejich nohy překonaly přitažlivost zemskou a lítaly kolem hlava nehlava. Já jsem s ním šla dokola třikrát, načež jsem zjistila, že jsem na parketu v podstatě zbytečná. Harapes si vystačil sám a navíc moc nechybělo, aby se ze mě stala neřízená střela, která zdemoluje, co jí přijde do cesty. Takže jsem se začala ukrývat taky. Ve finále jsem od něj inkasovala nefalšovanou ránu do hlavy pěstí, když v tanečním drajvu zabrousil do poloh z filmu Horečka sobotní noci. Takže cestu domů mám v mlhách a aktuálně mi to moc nemyslí, ale to nejdůležitější nakonec:

Je jednoduché říct miluji tě.
Těžší je vydržet a říct: nechám si tě.

Tak nějak podobně to stálo na svatebním oznámení. Novomanželům ze srdce vinšuju hodně štěstí a ať se jim společný život vydaří a těch chmur a trápení je co nejméně. Milujte se a nechte si sebe navzájem...

Forever:-).