KÁVIČKA Z KUBY PRO VALAŠSKÉ HUBY

Když se Jana v létě vrátila z dovolené na Kubě, jako správná kamarádka nepřijela s prázdnou. Dovezla mi pytlíček kafe a medailonek s Che Guevarou. Medajlon byl dar danajský, páč Che tam vypadá jako moje bývalá srdeční záležitost Pantér a ona mi ho koupila schválně, ať ho mám na očích. Kamarádka.

Maličký medajlon s revolucionářem už bůhvíkam zapad, ale včera jsem dostala chuť na tu kubánskou kávičku. Jana něco říkala, že se to dělá jinak, než turek u nás, jenže při studování nápisů na kafe jediné, co mi z toho vyplynulo, že je to ta nejkvalitnější kubánská kávka. Hm... Jani, díky! Uznale jsem kývala hlavou. Čili žádné extra postupy, normálně dát lžičku do hrnku a zalít horkou vodou...

Tak jsem to tak udělala. Káva docela voněla, s chutí jsem se napila a tak jak první vydání z kapsy vyhání, tak toto první ochutnání vyhání z huby. Bylo to hnusné a pít se to nedalo. Mok byl nějaký světlý, téměř průhledný, tak jsem usoudila, že jsem té kávy tam sypla málo. Na druhý pokus jsem do hrnku dala lžičky dvě a půl, výsledek byl ještě horší, po uvaření kafe už i smrdělo, tak to letělo do dřezu netknuté.

Nejdřív jsem přemýšlela, že bych tím kafem mohla třeba uhostit nezvanou návštěvu, ale pak jsem si to rozmyslela a kafe jsem vyhodila. Až pak mě napadlo, že tomu třeba nerozumím, že ten správný kafový sommeliér by si to vychutnal a dal by za takový koflík majlant. Nevadí. Já radši budu pít to, co mi chutná a ne to, co je sice možná kvalitní, ale jinak pěkně hnusné.

Čágo.