VERBEŽ ZLODĚJSKÁ

Dlouho jsem neviděla řeku, co nám teče za barákem.

I vzala jsem to ráno do kolbenky zkratkou. Což o to, řeka byla krásná. Modrá a zelená a bílá tekly jako kvalitní tříbarevná zubní pasta, akorát mi teda nebylo jasné, kde se všechny ty barvy tady vzaly. Kráčela jsem mlhou parkem a těšila se, až dosáhnu bodu B, místa M, které vždycky posvátně překračuju a přeju si nějaké echt tajné přání. Chodník je uprostřed vyšperkovaný lištou z barevného a tedy cenného kovu, s nápisem „18 poledník východní délky". Teda - donedávna tam byl. Asi jsem tudy fakt dlouho nešla... Lišta v kopru! Kolem zůstaly jenom vydrabané dlažební kostky.

Už jednou měl kdosi z místních na lištu, coby zdroj potenciálního zisku, zálusk, tak ji pod rouškou tmy pracně zcizil a odnesl do sběrných surovin. Tam však bylo uvědomělým sběratelem odhaleno, že lišta je čórka, takže byla vrácena původnímu majiteli, teda městu. Jenže jí byla jen půlka... kde je ta druhá, nikdo neví. Objevená půlka lišty byla zasazena na své místo v chodníku, leč asi se tam dlouho neohřála. Už zase tam je jenom díra na vyvrtnutí kotníku. Třetí pokus se asi konat nebude;-).

A tak je to v našem městě pořád. Když se tady vyskytne něco hezkého a - nedej Bože - cenného, za chvíli je to fuč! Onehdá se štrachám domů, šátrám po dveřích, kde má být madlo s klikou... nikde nic! Hliníkové madlo se někomu náramně hodilo do krámu, tak se nerozpakoval a rovnou si ho odnesl. Teďka tam máme dřevěné. Dřevo tak nejede, akorát, že by se do něj dal červotoč. Z pavlače zmizel můj porcelánový popelník a další berousek za bílého dne zjistil, že ho bolejí hnáty, tak si odnesl moji bílou plastovou židli na které jsem trávila letmé kuřácké chvilky.

Až donedávna jsem si myslela, že co je pevně spojeno s barákem nebo se zemí, je v bezpečí. Tak omyl. Že výjimka potvrzuje pravidlo, dokázala upílená prolézačka za barákem, která byla jistě pro nenechavce zlatým hřebem.

Bodejť by jim někdo vrazil ten upílený a řádně roztřepený konec do prdele;-).