SWEET SIXTEEN

Ráno bylo v kuchyni na zemi psí hovínko, což prý značí štěstí a ne málo. Po včerejšku se troška štěstí, radosti a klidu hodí.

Včera mi pěkně zahrál na nervy mladý chemik. Ve svých šestnácti letech je z něj hotový mistr světa! Matku nepotřebuje, maximálně, když něco chce. A včera chtěl. O víkendu vyrazit do Brna na party lide.cz, což si nechával mazaně pro sebe, až budu v dobrém rozmaru. To jsem sice včera byla, nicméně do noty se mi netrefil, takže jsem byla ochotna maximálně ho pustit do Brna s tím, že večer přijede. A to se mu nelíbilo, páč tam budou všichni spát a on přece nepojede domů! Prokázal vysokou míru trpělivosti a neústupnosti, když další 4 hodiny za mnou chodil jako stín a drmolil:

"Do Brna, do Brna, do Brna, do Brna!!"

Náhle jsem si doma připadala, jak v islámské mešitě. Po čtyřech hodinách trpělivého mateřského přístupu a vysvětlování racionálních důvodů, proč ho tam na noc nepustím, mě začala vytrvale bolet hlava a tak jsem ho místo do Brna poslala do prdele.

Zkoušel vydírat. Že prý aspoň budu mít klid, když po něm pořád volám.

"Jako klid na co??", zeptala jsem se nechápavě.

"Však ty víš," mrkal na mě.

"Já už žádný klid nepotřebuju," odtušila jsem.

Tak prý že si uklidí v pokoji a spraví si známky na vysvědčení (které mimochodem nejsou vůbec valné)! Pak nasadil tvrdší zbraně, že když ho nepustím, stejně tam pojede. Dostal výrazné varování před tímto činem a spoléhám, že je v některých věcech po mě a strach mu to nedovolí.

Nevíte někdo, co se zaduněným puberťákem? Kdyby aspoň nebyl o dvě hlavy vyšší, střelila bych mu jednu z každé strany...