JAK SE MÁTE, COMPAŇEROS?

Včera konečně úderem šestnácté hodiny skončil úděsný pracovní týden. Fakt jsem se na pátek těšila, páč jsem byla připozvaná na oslavu třicátin Radimovy kámošky a bývalé kolegyně.

"Milí kolegové současní i budoucí, přijďte i se svými partnery!" - nějak tak to znělo na pozvánce.

V reálu to pak vypadalo tak, že u stolu seděli všichni z jedné fabriky, jedna, co prchla do jiné fabriky a potom už jenom já. Řešily se pracovní problémy, páč těch není nikdy dost a pak eště Zikmund, kterého náhodou znám (tento floutek byl jedním z adeptů na tanečníka pro Janu na únorový ples - avšak neprošel sítem;-). Zikmunda, jak jsem pochopila, nemá ale vůbec nikdo rád i když odhlídnu od jeho vzhledu připomínajícího koňský buřt;-). A navíc se mu po včerejšku zcela jistě osypal jazyk;-).

Připadala jsem si tam nepatřičně. Nevěděla jsem, o čem se mám s těma lidma bavit. Když jsem nějak jako chtěla přispět do diskuse, hned mě napadlo, že to bude asi znít blbě, tak jsem radši mlčela, pocucávala pivo a hloupě se usmívala. Radima jsem vytáhla na cigaretu na balkón a že půjdu domů. Cesta domů se však nekonala, teda ne tak brzo a místo toho mi přistál na stole panák, který prolomil ledy.

Večírek se nakonec vydařil a o půlnoci jsme se vydali ještě na procházku do nějakého lokálu na pivo, kterého bylo málo a brzo došlo a taky, že byla teplá noc;-).

V ráji šipkařů nás pingl nejdřív nechal naházet do jukeboxu prachy na nějakých dvacet songů a v půlce hudební produkce nás z podniku vykázal, že už zavírá a že máme příště přijít dřív. Poslední zastávka před zalehnutím do domácího zákopu byl nonstop Fénix. Plyšový micák má větší oči než měl Hans a oslavenkyně Skalnička rovnou na židli usínala. Rozpustili jsme shromáždění a vydali ze k domovu.

Stála jsem na schodech k Fénixu a jen tak jedním okem jsem dole zahlédla procházející povědomou ženskou postavu. Ta chůze... ty vlasy...chtěla jsem na ni zavolat a pozeptat se, jak se vede novomanželce... ale asi to nebude ona... mrknu doprava... další známá figurka! Snědý typ, kymácející se chůze a nějaká blábolivá řeč...

"Huuu! Hejá! Muereros foros koros!" huhlal týpek a mával rukama. Aspoň to tak nějak znělo. Zahlodalo ve mě podezření.

Znovu jsem se podívala na ženskou postavu, mizející v dáli. Tak jo. Byla to ona! Sarah... A v ne zcela těsném závěsu za ní její peruánský choť, co už je vlastně našinec. Eda mu říkám. A zdá se, že na obzoru jsou první mraky. Tak jen aby Eda brzo nebalil los kufros, až mu Sarah řekne: na obzoru táhnou mraky, seber se a táhni taky!

Láska totiž i hory přenáší. Sem už je přenesla. A možná, že to pude i zpátky;-).