ZA PÁR

Už jen nějakých pár desítek hodin zbývá do konce tohodle starého roku.

A jako by se s nabídkama roztrhl pytel. Každý se chce na konci roku vidět, zajuchat, něco málo vypit, zavzpomínat a někteří taky zapomenout.

V pátek jsem byla na kontrole u doktorky. Nové. Zjistila, že antibiotika zabraly, takže kromě zánětu mezižeberního nervu, který se mi z virózy vyvinul, jsem již zcela fit. Vyfasovala jsem léky na bolest a hurá do kolbenky. Jó, to se to pracuje, když je člověk v kanclu sám. Z pracovního úsilí mě vydloubl Hanys, když mě překecal na pracovní oběd. Tam jsme se usnesli, že se v podvečer přidám k několika dalším jeho kamarádům a navštívíme spolu koncert kultovní valmezské kapely Ciment. Přijela i Jana.

Bohužel, zjistila jsem, že Ciment není moje krevní skupina. Nikdy jsem to neposlouchala a napoprvé jít na živák asik nebyl až tak dobrý nápad. Všichni juchali na parketu, ale Jana byla naštěstí stejného názoru a bar byl blízko.

O půl třetí ráno jsem spočinula ve své posteli. Ale co to? Kdo se to šine z vedlejšího pokoje?

Mladý chemik přijel ze srazu četařů, kde s ostatními ukuli plány na společný postup vůči rodičům. Že pojedou na Silvestra všickni na Václavák. Slavit. Tak si za mnou přišel popovídat a přemluvit mě, abych ho pustila. S bídou jsem držela otevřené oči, když jsem mu vysvětlovala, že ho tam nepustím a dozvěděla jsem se, že se mu tam nic nemůže stát, že je jiná doba a já tomu nerozumím. Mátožně jsem naslouchala jeho argumentaci a pak ho poslala spát. Musím být pro něj strašný tyran:-).

Včera ráno jsme měli ject na sváteční rodinné návštěvy, ale chemik se šprajcl, tak jsem ho nechala lkát doma nad svým osudem. Zajela jsem na návštěvu k ségře a vzala jsem s sebou na čerstvý luft čoklovou.

Nebyl to dobrý nápad. Musela jsem ji hlídat jak oko v hlavě, páč má své dny a na vesnici se za náma táhlo hejno volně pobíhajících psů. Nevím, kdo měl větší strach, jestli ona nebo já. V hlavě mi šrotovalo, co nás učili, jak se chovat, když na vás začne dorážet cizí velký pes. Jestli znehybnět nebo jít pomalu dál... zvolila jsem to druhé. Sunula jsem se s čoklovou v náručí a se srdcem v kalhotách k baráku, kde už na mě z balkónu mávali a hurónsky pokřikovali:

"Neboj, nic ti neudělají! Jsou úplně hodní!"

To mě ovšem uklidnili. Hodní. S vyceněnýma zubama. Ségra do mě musela hned vetknout panáka, bo jsem se třásla víc, než čoklová. A ta mrška hned zmizla za rohem s jejich psem, fešným kokrem třikrát tak velkým, jako je ona. No tak to zas prrr! Odhodila jsem panáka a upalovala chránit čoklové čest. Záchrana přišla v poslední chvíli. Už stáli na chodbě, čoklová ocásek stranou a jejich kokr se právě začínal hrabat na její malý hřbítek... Chytla jsem chlípnou čoklovou za kožich a odtáhla ji s vyšpulenou žlutou prdelí do bezpečí. A tím jsem si ovšem naštvala dalšího člena naší domácnosti.

Páč se se mnou doma nikdo nebavil, večer jsem se odebrala na válečnou předsilvestrovskou poradu. Ukuli jsme plán, že na hory odjíždíme dnes za kuropění. Ale v tomto světě není nic stabilní a plány se tím pádem furt mění. Ráno byl odjezd byl odsunut na zítřejší dopoledne. To mi hraje do noty, páč stejnak nemám nic sbaleno, ani nakoupeno. A do ničeho se mi ani nechce. Asi se půjdu na chvilku natáhnout a načerpat síly.

Večer mám totiž sjednáno ještě jedno dostaveníčko. Pro tento rok poslední:-).

Jeden veselý silvestrovský ftípek:

Jde beruška na karneval a žmoulá v puse tvaroh. Potká mravence.

"Za co jdeš, beruško?" zvědavě se ptá mravenec.

Beruška vymáčkne z pusy tvaroh a řekne:

"Za beďara!"

Veselého Silvestra, přátelé!