JAK JSME OSLAVOVALI

Prosinec v naší famílii není jen ve znamení vánoc a oslav nového roku, nýbrž někteří z nás v tento zimní měsíc poprvé spatřili i světlo světa. A tak pořádáme pravidelně v tento čas rodinnou sešlost.

I dnes nastal ten slavný den. Sesedli jsme se všickni kolem stolu i jali se hodovat. Téměř s železnou pravidelností nás ob rok u stolu přibývá, pravda, občas někdo i ubyde, jako třeba už s náma šest let nesedává můj ex:-).

Na správné oslavy je třeba bouchnout šáňo. Hlava rodiny, tedy můj otec, se této úlohy chopil se ctí. Páč v rodině máme několik hodně malých lidiček, kteří by se bouchnutím špuntu eště mohli vyděsit, vzal otec flašku a jal se ji odšpuntovávat z okna. Jak je jeho dobrým zvykem, když se dílo nedařilo, začal morově klít. Zrovinka se po zahradě promenádoval soused a zvědavě nahlížel na otce zápolícího s lahví.

"Sousede, co to co to?" zvědavě natahoval krk soused za plotem.

"Ale himl, slavíme silvestra! To víš, vyhráli jsme ve sportce, tak odjíždíme na Kanáry!", křikl na něho otec.

Soused scvaknul čelisti a půlky a celý rudý vztekem odkvačil do příbytku zkoumat výherní listinu sportky.

Konečně se dílo podařilo. Špunt vylítl ven, z láhve se zadýmilo a otec rozlil do sklínek přípitek. Tak jsme si cucli a nechali šáňo šáněm. Po chvíli bylo načase zase svlažit hrdélka i otec uchopil svou sklenku, a kouká...

"Co to pijem? Má to divnou barvu... a tak nějak zajímavě to opalizuje!", prohlížel obsah sklínky. A fakt! Ve sklínce se rozpíjely různé barvy... Bádali jsme nad záhadou tajemného moku, páč nikdo z nás nic podobného ve své sklence neměl.

"Dědo! Dej mi tu, prosím, tu sklenku!", důrazně se přihlásil o slovo čtyřletý synovec, upatlaný od barvy a s výkresem v ruce.

"A na co?" udiveně se na něho otočil otec.

"No dědo! Co myslíš? Já si tam přece máčím štětec!"