ČIRIMOJA A JINÉ LAHŮDKY

Štědrý den jsem strávila u našich.

Krom mě tam byla taky ségra s chlapem a jejich dva malí raubíři. Na můj vkus trochu moc povyku, ale pořád lepší. jak sedět doma s mladým chemikem u lety opelichaného, neúspěšně kradeného jehličnanu.

Sváteční náladu mi zkazil článek v novinách o plánovaném prodeji bytového fondu města za cca 40 % tržní ceny. V rámci toho bytového fondu je i můj kvartýrek. Jako nespravedlivost osudu pociťuju, že ti, kdož měli štěstí a v pořadníku na přidělení bytu získali před dvěma lety kvartýr dvojnásobné výměry v klidné části města, si ho mohli posléze odkoupit za necelých sto tisíc. Mě, žel Bohu, nabídli naprosto stejný byt, jako ten, co obývám, v naprosto stejné čtvrti, kde bydlím. Mají smysl pro humor:-). Zůstala jsem ve svém krcálku, doufajíc, že buď dostanu časem jiný byt, nebo ty naše odprodají za nějakých sto klacků. Chyba lávky. Paní starostka prohlásila, že cena bude podstatně vyšší, cirka 400 tis. Kč. A každý, i ten sociálně slabý, má možnost vzít si půjčku a řádně ji splatit:-). Podotýkám, že sociálně slabých je v našem baráku odhadem sedmdesát procent... Ráda bych věděla, kdo občanovi v hmotné nouzi úvěr či hypotéku poskytne, když žije ze sociálních dávek a nikdy nepracoval. Leda snad... že by město poskytlo bezúročnou půjčku. Když ji mohli dostat spoluobčané před dvěma lety za Čunka, proč ne i ostatní?

Bohužel, při konci roku začínám i já pociťovat tíhu života samoživitelky:-). Zjišťuju, že práce, která mě docela baví, mě patrně uživit nedokáže. Ani můj další šolich, který jsem si přibrala, mi bankovní konto nenaplní... Průser je, že pokud budu chtít změnit džob, tak se budu muset odebrat do jiných míst naší matičky vlasti, případně se z matičky vlasti úplně vytratit... Nebo si konečně najít bohatého milence;-).

No, hlavně zdraví. Choroba mě nějak nechce opustit, tak to vypadá, že i oslavy konce roku proběhnou bez kapky alkoholu a nezažiju ani chvilku blaha v alkoholové anestezii;-). Tak bych aspoň na chvíli mohla některé starosti hodit za hlavu a radovat se ze dnů příštích. I když...jestli je vůbec nač se těšit.

Ale nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Vánoce přinesly i pár nových zážitků.

Mamina je vánoční expert.

Kromě toho, že má vždycky v obci první vánoční výzdobu na zahradě a baráku, první napeče 15 druhů cukroví a dárky kupuje snad už od prvního ledna, každé vánoce se u nás objeví nějaké nové exotické ovoce, které jsme ještě neměli příležitost ochutnat. Tak jsme před lety testovali hvězdicovou karambolu, ze které mi bylo, lidově řečeno, na tyčku, manga, papáje, které nedokážu dodnes odlišit, mastné avokádo, kaki neboli tomel, chutnající jak nahnilá meruňka a další exponáty, jejichž jména jsem zapomněla. Chutnalo mi jenom liči nebo rambutan, které si občas kupuju i v konzervě.

Letos se objevily na stole nové dva kousky. Mučenka a anona neboli čirimoja. Čirimoja! Indiánský název mě naprosto uchvátil, i vrhla jsem se s nožem a s nadšením na zelený plod. Po rozříznutí na mě vykoukla bílá dužina a v ní placama velké černé pecky...

"Je to stašně dobré," ponoukala mě mamina.

Nedůvěřivě jsem dloubla do měkké dužiny a zkusila ten exotický zázrak. Mělo to chuť jako hruška. Taková bídná, když je málo slunka, řekla bych... čirimoja nenadchla.

Ale ještě není vše ztraceno. Hurá na mučenku! Znám ji z jogurtů, ty mám ráda, takže to nemůže být nic špatného, mnula jsem si v duchu ruce a do mučenky zabodla dranžírák.

Rozpůlený plod v sobě skrýval nevábnou žlutozelenou kaši s černými semínky... Těžko jsem mohla posoudit, jestli je konzistence akorát, nebo už za horizontem zralosti, ne - li před branami zmaru, když jsem to viděla poprvé v životě... každopádně to bylo hořko - kyselé a polknout jsem to odmítla. Propříště už budu mučenku zase jíst jen v jogurtu.

Letos jsme se tedy usnesli, že zůstáváme u známých druhů ovoce. Stejně... buď mi už dosluhují chuťové buňky, nebo je to všechno šlendrián. Co okusím nového, to stojí věru za starou bačkoru:-).