MARŠAL MALINOVSKIJ!

Nejen Wood se účastní kdejakého předvánočního večírku. Já jsem odmítla minulý týden veselici mého stávajícího zaměstnavatele, zato včera nečekaně jsem dostala pozvání na jeden večírek firmy, s níž jsem svého času měla co do činění.

A protože středa je v práci den volnější, rafinovaně jsem si nahlásila na dnešek půl den dovolené. A se soumrakem jsem vyrazila do víru předvánočního veselí.

Ještě předtím mi stačil junyj chemik sdělit, že ráno MOŽNÁ pojede do Vídně na zájezd, který pořádá jejich škola. On se tam sice nepřihlásil, ale někdo znenadání ochořel a v tu ránu chemik zacítil příležitost. Pranic mu nevadilo, že má propadlý pas, není pojištěný na cesty, páč mu se přece nemůže nic stát! Vlastně ani nevěděl, jestli může někam jet, jestli ho vemou... tak jsem mezi přípravama na večírek volala asi pěti zainteresovaným osobám z jejich školy, pojišťovala ho online za 18 káčé a byla na vývrat. Plánovala jsem si, jak budu krásná, jak na večírku zazářím a místo toho jsem si připadala oškubaná jak micka;-). Natáčky jsem si na hlavu dala tak halabala, čili účes z toho vzešlý by mohl směle být uveden na avantgardních módních přehlídkách, na běžné nošení mi přišel docela exotický a... divný. O pozornost takto vzbuzenou jsem nestála i hodila jsem vlasy do culíku a vyrazila.

Večírek byl podřízen návštěvě ze země, kde zítra znamená již včera:-). Byl totiž obohacen návštěvou tří Rusů, které coby lukrativní obchodní partnery pozval můj bývalý zaměstnavatel. Co čert nechtěl, stůl managementu včetně ruské posily byl jediný, u kterého bylo místo. I usedla jsem k nim a byla ihned zapojena do hovoru. Já to věděla, že jednou dojde ke zúročení nabytých znalostí ruského jazyka z dob povinné školní docházky! Vtipy, které vykládal Anatolij, jsem sice nechápala, ale podle toho, jak se manažeři pod stolem nenápadně navzájem kopali, nebyla jsem sama. Všichni jsme se povinně mocně chechtali, abysme druzjam udělali radost:-).

"Co bude kdo pít?", ptal se direktor.

"No já jenom pivo, děkuji", zvolila jsem svého favorita pro tento večer.

Dopíjela jsem si v klidu svoje třetí pivko, když došlo k zásadnímu zvratu. Rusi jsou kovaní na jiné náboje i začly se objednávat vodky...

"Maršal Malinovskij!" neslo se co chvíli putykou mocné zaburácení, následované cinkotem sklenic. S tímto přípitkem se vytasili (jak jinak) Češi, a Rusové ho hned vzali za svůj.

Fakt nevím, kolik jsem těch vodek měla... moc. Pivo jsem si ale vzít nenechala a kupodivu jsem byla docela v pohodě.

Druzja chtěli jít tančit! Jejich krok už byl značně vratký, i byli nasměrováni ke svému hotelu, aby se šli prospat na ranní důležitý míting. My někteří zocelení jsme vydrželi do časných ranních hodin, kdy jsme se odebrali spát, páč nocleh byl zodpovědně zajištěn. V devět ráno jsem se vzbudila a bylo třeba jet domů. To, že mě při změně polohy pěkně třískalo v hlavě, by se dalo napravit práškem. Horší bylo, že mi nebylo ale vůbec dobře...

Cesta domů se ukázala být nemožnou, páč jízdu autobusem bych po ránu zcela jistě se ctí neabsolvovala. Dovolenou jsem protáhla na celý den..

Ploužila jsem se jako stín po městě a snažila se vsugerovat si, že je mi dobře. Nebylo. Potvrzením toho se stal fakt, že za veřejné WC jsem dnešního dne utratila víc, jak za autobus... Když už jsem se odhodlala do nějakého spoje nastoupit, hned na schůdkách jsem to otočila, když mi do nosu uhodil divný autobusový puch, kterého si jindy ani nevšimnu.. toho rána mě však udeřil obzvlášť silně...

Tak takové jsou teď předvánoční večírky.. Místo tancování kolem jolky s podarkami, což blahé paměti bývávalo, zbyl z večírků jen maršal Malinovskij:-).