BLUES MYŠÍCH HNÍZD

Dostala jsem v práci za úkol udělat pořádek v archívu. Pod pojmem "udělat pořádek" jsem si představovala jakousi kontrolu, jestli je tam všechno, jak má být, eventuálně nějaké letmé doplnění toho, co chybí. Abysme nějak neporušili literu zákona;-).

I vyrazila jsem mezi staré papíry a hodující myši. Cestou jsem zakoupila colu a bagetu, že si udělám v archívu soukromý piknik. V dobrém rozmaru jsem otevřela dveře do archívu, správně spisovny, a strčila tam hlavu. Vytřeštila jsem oči a rychle se zase stáhla. Co to, sakra, je? Přes půl místnosti se tyčila hromada naházených papírů, šanonů a složek. Byly všude... na štelaři, ve skříních, na skříních, na okně, pod oknem... A nikde žádný seznam, kterého bych se mohla chytit. Jen ze skříně se na mě škodolibě šklebil profil Lenina a o kus dál mrkal bronzový soudruh Gottwald. A mám po pikniku...

Sedla jsem si na povážlivě se kymácející hranici ze šanonů a čekala jasnou chvilku, ve které mě osvítí nápad, co jako s tím vším mám dělat. Jasná chvilka se však nekonala. Vyhrabala jsem se z apokalyptického místa a šla za šéfem pozeptat se, jak tedy přesně zní můj úkol. A úkol zněl jasně. Sepsat spisový plán, podle něho vytvořit systém řazení písemností. A dál? Co dál? Zapsat a zařadit ty zaprášené hebla!

Úkol, jemuž jsem před otevřením dveří dávala termín splnění týden, se protáhl skoro na celý rok. Archív se musel nejdřív vymalovat, bylo třeba namontovat na okna mříže, štelař přesunout na jiné místo, páč se zjistilo, že stojí pod nějakou kanalizační trubkou a v případě havárky by všechny sračky zahučely mezi šanony. Oooops;-). Sranda, že se to zjistilo po padesáti letech;-).

Tak jsem se do toho dala.

Když jsem měla čas, natáhla jsem starý chemikářský plášť prožraný tu kyselinou, tu zásadou, do kapsy hodila jakousi masku na ochranu dýchadel, páč přes zvířený prach nešlo kolikrát dohlédnout ke dveřím a zanořila se do haldy. Ještě že nejsem alergik. To bych asi za svého zaměstnavatele položila i život, páč ten prach byl gargantuovský (jak řekla Elle Driver než narafičenou černou mambou zabila Billova bráchu). Vyhodila jsem ty myší hnízda. Bez myšátek, ty už asi zdrhly a já bych stejně neměla to srdce:-). Párkrát jsem měla chuť škrtnout zápalkou. Taky mi narostly takové menší svaly z neustálého přehazování krabic se starýma papírama, z nichž některé vážily i deset kilo....

Malé prohry nejsou důležité. Důležitý je výsledek! A ten se dostavil a já už to konečně mám z krku!! Takže mám důvod k oslavě, takže dneska, dneska pudu patřičně slavit;-).

A jestli to čte někdo z naší kolbenky.. dejte mi s papírama už svátek. Jediné papíry, o kterých se v nejbližší době hodlám bavit eventuálně se do nich zahrabat, jsou ty s Bedřichem Smetanou, případně Palackým;-).