NAJDEM SI MÍSTO, KDE SE DOBŘE KOUŘÍ

cigarety. Než nám zatrhnou kouření v putykách. Ať si to ještě pořádně užijem. Týden byl náročný a tak se dneska odměním výletem do víru velkoměsta. Janu s sebou.

 

Dneska byla za mnou stavená v práci, změnila účes, teda spíš barvu. Už nemá vlasy rudých odlesků jako já, ale nechala si udělat zlatý melír a dala si nějakou hnědou... má to hezké, sekne jí to, akorát to působí na můj vkus trošku usedle, což na ní podle mě není to pravé. A navíc už teda nevypadáme jak sestry téměř vlastní... no tak, zase se nás na to nebudou tak často ptát:-).

 

Když už já tyhle změny neprodělávám, hodlala jsem okolí vytřít zrak svým úborem. Tříčtvrteční kalhoty guess, vysoké kozačky, k tomu hezký topík, vlasy nakadeřené, oči svůdně namalované…. Zůstalo jen u těch očí. Ke kalhotám nemám boty, páč jedny kozačky se k nim nehodí barvou a druhé jsou nižší, takže mezi kozačkami a kalhotami cca 5 cenťáků gap... to je na kabát z ostudy. To by si nevzal ani příznivec Havla. Tak mi zbyly zas jen odrbané džíny s teniskami. No co, aspoň se mi bude dobře vracet domů… Vlasy kouzlos mňamózos, jaksi jsem to napasovala do gumky a nic víc s tím neudělám.

 

Z příprav mě vyrušila Silva na skajpu. To je ale liška mazaná. Pořád nemohla sehnat se svým bakalářským titulem práci a najednou lup! Má ji. Ale jakou! Dělá dealerku potrubí, trubek a hadic! Silva! Módní ikona mého ročníku na fakultě! To byl samý Dior, Maxmara a Dolce Gabanna, blond vlasy, podpatečky, kabelečky... a najednou trubky, trouby, potrubí! Tak s tím fakt nikdy nepočítala... Život je bonboniéra, Silvi! A tohle je fakt překvapivý bonbónek:-).

 

No nic, vyrážame, slečny, máme den slnečný!

JINÝMA OČIMA

Tak jsem tajně doufala, že se mi tyhle problémy vyhnou.

Přišel za mnou Dejv s medovým úsměvem. Hned mi bylo jasné, že bude něco chtít. A taky, že jo. Prý by rád dneska přespal ve Valmezu.

• Oukej. U ségry?
• Ne u Honzy.
• Honza? Kdo to je? (Tak prý spolužák..).
• Hm... a co tam budete dělat?
• Nic. Ale aspoň nemusím tak brzo vstávat do školy.
• Nepůjdeš nikam.
• Proč?? Prosíííííííím!!
• Protože ho neznám.
• No a co? Já tam chci jít.
• A důvod?
• Prostě jenom tak. Všichni někam chodí, jen já nikam nemůžu.
• Doveď ho k nám, ať ho poznám a pak se uvidí.
• A proč ho chceš vidět? On by tu stejně nejel.
• Tak nic. Nepůjdeš nikam.

Odkráčel z místnosti nafouklý jak stromová žába. Postěžoval si tatínkovi, že mu nechci dovolit tento výlet, a ten mu napsal: „no vidíš, jsem ti říkal, že se máš ke mně přestěhovat...". Hezký příklad. Místo toho, aby mu rozumně vysvětlil, že v patnácti letech není moudré flákat se po nocích, páč na to je času vždycky dost a skoro celý život, napíše mu takovou stupiditu. Díky za support!

V žákovské, nebo jak se tomu dneska říká, se skví přepsaná omluvenka... dvě čtverky prý jsou dostačující známky, které není třeba opravovat. Páč by se stal třídním šprtem, kterému by se všichni ostatní smáli... tak se pro jistotu neučí vůbec. Zato však mám doma filozofa v rozpuku.

• Co chceš v životě dělat? Čím se budeš živit?
• Nevím. Mně je to jedno. Stejně život není o penězích.
• Ale? A o čempak je?
• Že se má užívat každý den. A tys mi to právě pokazila. Že nemůžu jet do Valmezu...

Špatně to chápu?

Nerozumím patnáctiletému klukovi, když ho nechci pustit na noc někam... vždyť vlastně ani nevím, kam? A rozuměly těm svým klukům kámošky, co je pouštěly bez toho, aby se ptaly, a dneska je jezdí navštěvovat do nějakého centra pro odvykání drog? Nebo jim píšou do pasťáku?

Jasně. Vůbec to tak nemusí být. Ale taky třeba může...

DOBRÝ ČLOVĚK JEŠTĚ ŽIJE

A jsem ráda, že tohle heslo se mi znovu potvrdilo!

Včera jsem si do éteru postěžovala na nedostatek medicíny a ve večerních hodinách mi byla doručena láhev! No, láhev... lahvinka, řekněme. Prostě placatice. Uvařila jsem si do půlky hrnku dva čaje s citrónem a medem, hladinku tak nějak zarovnala z té plucky... a věřte nebo ne, dneska jsem jiný člověk!

Ale radši se dneska ještě budu šetřit, páč mi už malinko žloutne rodný list, čímž pádem tělesné neduhy se těla drží jak helvétská víra a hůř se jich zbavuje, než ve dvaceti.

Venku to vypadá na hezký den.

Ráno jsem vyběhla s čoklovou na ranní procházku, na slunku hic a pod nohama zbytky sněhu...doufám, že už za žádný kamna letos nepolezem, páč nastal čas na pořádné nefalšované jaro!

Čekám, kdy se ozvou první tóny kolotočářských melodií z fotbalového hřiště. Moc bych se divila, kdyby si tento den si nechali ujít! Chlapci z mokré čtvrti jsou už od osmé ranní aktuálního času nasáčkovaní pod přístřeškem knajpy, při bodě mrazu s nudlí u nosu pijou své čtyři ranní kousky a v rychlém sledu kouří jednoho starťana za druhým. Netrpělivě podupávají a vzhlíží na fotbalové hřiště... no tak to se máme na co těšit. Ti chlapi se vyznají. A jsou neklamným barometrem toho, že dneska tady božský klid nebude. Hlavně v tom případě, že mančaft z Údolí dutých hlav dopadne líp, jak včera Češi s Němcema:-).

CO PŘINESL PÁTEK

Tak předně zkoušky mám. A hned dvě. Tolika úspěchů jsem ani nečekala.

Včera večer jsem psala Janě o mých studijních úspěších a ta mi obratem napsala: Fajn, aspoň víme, kdo poručí. Načež jsem jí napsala, že můžu poručit leda větru dešti, páč je vysoké datum a jaksi na nějaké slavení to není.

Pěkně jsem cestou domů ze školy vymrzla a nikam se mi moc nechtělo, přesto jsme vyšly na chvíli mezi lidi. V kolibě se konala akce s hudbou (údajně tvarůžkové hody, leč to byla informace scestná, jak nás vyvedla z omylu servírka. Hody se konaly v úplně jiné putyce a sem si ráčili pouze muzikanti poručit pár lahůdek).

30 korun vstupného se ukázalo být docela dobrou investicí. Sice jsme seděly úplně vzadu v knajpě, samy dvě u stolu, ale aspoň jsme nebyly tak ohluchlé z té hudební produkce. Pily jsme výjimečně pivo, a asi při třetím (malém) kousku, jsme si najednou současně všimly, jak jeden ze dvou obtloustlých obstarožních pánů sedících u nedalekého stolku, nás fotí na mobil. Pobaveně jsme se usmívaly a kroutily hlavama, až to amatérský fotograf nevydržel, vstanul a šel k nám. Prý se omlouvá, že nás fotil, páč si chtěl vyfotit krásu! No, já jsem do Jany pod stolem kopala, eště, že jsem měla na hlavě kšiltovku, kšilt totiž dovedně skryl můj záchvat smíchu. Lovec krásy na omluvu poručil bavoráky a šel na své místo.

Krásu bylo třeba chytit za pačesy, tak brzy u našeho stolu zaparkoval ten druhý z dvojice, a prý že dáme taneček. Tak...jednak nikdo netančil a navíc můj typ to v žádném případě nebyl, takže jsem odmítla. Janu ale ukecal. Podáš prst a urve celou ruku, se říká. Taky že jo. Pánové asi plánovali dobrodružný večer slaměných vdovců:-). Tanečník si pod stolem nenápadně rval z prsteníčku snubní prsten, ale úspěch se nedostavil, páč prsten tam dlel asi už hodně dlouho a vydatnou stravou zbytnělý prst odmítal svou ozdobu vydat. Pán to vzdal. Ruku však skrýval za mohutným pozadím. Přišli s nabídkou tanečku v baru. Soudě dle laškovného pomrkávání by tancem večírek jistě neskončil... byl nejvyšší čas zvednout kotvy.

Ráno v sedm mě vzbudila krutá bolest v zádech, tak to koštuju na nachlazené ledviny. Blbec, teď už asi tuším, proč se v mrazu nemají nosit krátké trička a bokovky. Byla jsem na pohotovosti, páč jsem jaksi nemohla udělat kloudný krok. A teď večír mi teda líp není, spíš naopak a jak tak pozoruju symptomy, zdá se, že se na návštěvu vetřela angína.

Jak praví klasik: host do domu, čagan do ruky! Chápavý čtenář jistě poznal, že tím čaganem  myslím lidovou medicínu trnkovou, která je na veškeré choroby vhodná. Doma však je od švestek pouze lžíce uschlých povidel a tou bych mohla léčit leda tak zácpu...

JAK SE JELA REPREZENTOVAT MATIČKA VLAST

Včera byla nálada mizerná, asi tak odpovídající počasí, co ovládlo tuto neúrodnou končinu. Ale nás, drsné horaly, ošlehané severními a občas i kavárenskými větry, to nemůže nijak vyvést z míry.

Ňáká ta historka z natáčení?

Ejč Bí, krycí jméno Habešan. Hudebník tělem i duší, svého času na soumraku socialismu, sotva mu oschlo v červnu 1988 maturitní vysvědčení, vyrazil s hudebním tělesem na soutěž dechovek do Jugošky.

Členové hudebního tělesa byli vesměs pánové starší šedesáti let, pro reprezentaci své země na vystoupení potřebovali mladou krev, tak vzali na milost Habešana ještě s jedním muzikantem. Oba hráli na trumpetky:-).

Již cestou se začal zájezd zvrhávat. Staříci vytahovali ještě na českém území z hlubin kufrů a cestovních tašek láhve tuzemáku, slivovice, ti náročnější, co jim babky dovolily ňáké to kapesné, vizoura. A nasávalo se. Cesta vesele ubíhala, zhruba v její půlce byl do pijatyky zapojen i druhý řidič. Po příjezdu na místo činu čekali na slavné hudební těleso nějací místní činovníci s hosteskami. Slavobrána zářila do daleka a k ní se přikodrcal autobus, z kterého jako první vyklopýtal stařík v zelených tesilkách a oranžové košili snad téhož materiálu a před zraky uvítacího výboru hodil nefalšovanou tyčku. Jugoslávci se nestačili divit... hned poté tři stejně odění stařici s hekáním vynesli ven druhého řidiče, který nevěděl o světě. Řidič za volantem, s očima jak žampióny, volal zoufalým hlasem ven, ať mu dají rychle něčeho napít, neboť řídí už 12 hodin...

Soutěž samotná byl debakl. Ostatní soutěžící hráli každý svůj folklór, byli to všechno krásní,mladí lidé a když naši staříci plus dva mladíci nastoupili v zelenooranžovém a s křídlovkama na pódium, podstatná část publika se zvedla a odcházela... neúcta ke stáří.

Aby si staříci zvedli náladu, odpoledne vyrazili na nuda pláž. Na nohou jen dobové gumové cvičky, jeden z nich se ráznými tempy vzdaloval od břehu. Náhle ho zachvátil nějaký spodní proud a ač se mu to zjevně nelíbilo, nesl ho směrem k normální pláži za lagunou. Lidé pod slunečníkama zírali, kdo se to narodil z mořské pěny... tělnatý, bílý stařík s obrovským břichem, nemaje fíkového listu, se maskoval rukama, hrdě vystoupil z moře a nevěnujíc nikomu ani jeden pohled, rozběhl se křepce ve svých gumových cvičkách po písku pláže, nechávaje za sebou místy pohoršené, místy pobavené pohledy rekreantů...

ZELENÁČ

Tak jsem si říkala, jaká nebudu krasavice, když už mám dneska tu přednášku...

Včera mi doktorka při převazu mrkla na jizvy, hm hm, dobrý, říká, tak eště tam jenom něco ďubnu, ať se to líp hojí! Ďub ďub na každou jizvu a prý - chcete to zalepit? Prosim vás, na co? Usmívám se, vědoma si své nečekané krásy a říkám, že nechci, páč ať to větrá;-). Dochtorka znejistěla a prý se mám raději podívat do zrcadla... tak jsem se teda koukla...

Nebesa!

Krásně se hojící jizvy eště s černýma stehama zaďubala čímsi zeleným! A eště pro sichr kolem těch jizev, ať se to třeba nemine účinkem! Ve škole nás učili, že vyučující nemají dělat v třídě estrádu, ovšem můj vzhled je na ni teď kovaný... No tak jsem zase zalepená, páč vyjít s tímhle ne pódium, pozornost posluchačů by od mé tváře neodvedla ani vysoce kvalitně zpracovaná prezentace... 

REGULÉRNÍ JARO JE TADY!

Jak jsem si předsevzala, sedím doma u počítače a od rána tvořím svou závěrečnou práci. Kupodivu mi to docela jde. A co s tím jarem? No, co? Na hřiště pod okny právě nastupujou dvě squary borců v dresech a jde se hrát fotbal! Čert vem fotbal, horší je, že navzdory větru a dešti jakýsi klubový fajnšmekr nažhavil stroje a z reproduktoru se začínají zase linout různé kolotočářské vypalovačky...  neomylná známka, že jaro udeřilo s plnou silou:-).

Zatloukla jsem tedy okna, leč staré zpráchnivělé dřevo rámů netěsní ani proti zimě  a průvanu, natož proti hluku, ještě když mám reproduktor přímo naproti oknu. Místo obrany jsem tudíž zvolila útok a  pustila jsem si nějaké hodně hlasité rytmy. Sousedy asi omejou, páč zvenku šrumec a z vedlejšího bytu taky... už kdosi bouchal na ústřední :-).

Občas mi ještě laškovně zabrumlá ústřední na chodbě, to když sousedi pode mnou pouštějí vodu. Dodnes je pro mě princip tohoto vodovodního řadu záhadou. Pustím vodu já nebo někdo na stejné stupačce a na chodbě mi ústřední začne brejkovat. Drží jen na jedné tenké trubce, tak si někdy říkám, co když ta trubka nevydrží... Při tanečku v něm navíc výrazně temně duní. No, a to dělá ve dne, v noci. Ale už se nelekám, jako zpočátku:-). A to si chce člověk napustit pitnou vodu!

Tak mě napadá... co když tady v tom ghettu pijem vodu z ústředního? Himl, to by mi ještě scházelo! Občas je pekelně zrzavá...