CHYSTÁM SE FUŠOVAT DO ŘEMESLA PODLAHÁŘŮM

Koukám, že se dneska moc počásko nevyvedlo... ráno jsem šla do práce v dešti, pak do města ve sněhu a teď tam budou asi padat hovna s háčkama :-).

Byla jsem si koupit lino do chodby. To staré, co tam mám, už poznamenal zub času a taky zuby čoklové, páč když byla ještě malinkaté štěnátko, tak na něčem si zoubky trénovat musela a já jí schovala boty a všechno, co mohla v kvartýře zničit, jen to lino jsem neměla kam strčit, tak jsem ho musela obětovat.

Původně jsem si myslela, že si nové nechám položit firmou a zalištovat, leč když jsem se zmínila PanTérovi, tvrdil (samozřejmě to vim:-), že to bude dost drahé a galantně navrhl výpomoc, že mi to položí. Že se uvidí, možná to i zalištujem. Ale snad prý to nebude třeba! No, snad to nedopadne jak v těch večerníčkách A je to! nebo jak se to jmenovalo... prostě Pat a Mat....páč já budu přidavač... ale podlahář? Tady není nikdo takového jména...Živí nás počítače a čísla. Tudíž výsledek je nejistý, ale já PanTérovi věřim. Páč si nedávno sám vyměnil zámek na dveřích :-). A to je základ ne?

Takže v pátek budou kostky vyvrženy. Aspoň se ověří, jak je kdo pro život připraven :-).

ROMANTICKÉ VYZNÁNÍ

Zlato, až zase půjdem noční tmou k domovu a ty mi budeš chtít vyznat lásku, dovol mi vybrat místo, kde tak učiníš:-).

Měla jsem večer sraz s PanTérem na náměstí, že pudem k němu. Cestou jsme se stavili do naší oblíbené nálevny, abychom si vetkli pár voďárů a načerpali síly na dlouhou cestu. V nálevně nás to přestalo bavit, když tam přišli tři týpci s oholenýma lebkama, co nás možná považovali za islámské extrémisty, páč jsme byli celí v černém, vlasatí a někteří ještě k tomu fousatí :-), možná ne, ale v každém případě jsme jim do oka nepadli a to bylo cítit... Tak jsme v houstnoucí atmosféře a houstnoucím dýmu radši zbaběle brali nohy na ramena. Páč dějou se věci. Ani se člověk nenaděje a má kudlu v zádech... a už pak není čas ptát se PROČ?

Vyšli jsme tedy do nočního města. PanTér měl romantickou náladu a chtěl se ještě procházet do parku. Jako dobrý nápad by to určitě byl na jaře, kdy meze osychají, tráva se zelená a stromy kvetou, ne však na konci února, který sice není bílý a pole nesílí, zato je všude plno bahna. Navíc park, kam jsme směřovali, byl naprosto bez osvětlení a soudě podle toho, jak nám mlaskaly při tom procházení boty, bylo víc, než zřejmé, že ani chodníky nejsou v dobrém stavu a vstup tam je jen na vlastní nebezpečí. Nás ale nic nezastavilo směle jsme si vykračovali, semtam odlepujíc nohu, kterou vtáhla nějaká bažina. Bylo to romantické i přes tyhle drobné patálie:-). Korunu tomu  nasadil PanTér, který mi chtěl něco moc důležitého říct a k tomu potřeboval náležitou kulisu. Odebral se tedy opatrně a po špičkách z relativního bezpečí bahnitého chodníku kamsi o několik metrů dál, na násep, kudy jezdí vlaky... Když dorazil na místo, měl evidentně v úmyslu zaujmout pozici milovníka pod balkónem a zapět nějakou táhlou píseň o tom, jak je láska veliká... Jenže si to špatně vyměřil a když už už zaujímal pozici, ujela mu noha či snad obě a patrně proto, aby se vyhnul pádu na zadek, najednou zamával rukama, už už se zdálo, že to vybere a nastolí znovu rovnováhu... jenže nepodařilo se a on místo toho provedl na tom bahnitém svahu kotoul!

Dostala jsem záchvat smíchu! Úplně jsem se řezala a on byl chudák z toho konsternovaný, navíc vypadal dost zbídačeně, křusky jak po Vietnamu, bunda, kalhoty, všechno jeden humus, bahno ve vlasech, na tváři... očistili jsme intimníma ubrouskama, co bez nich nedám ani ránu, co se dalo (PanTér aspoň voněl jako dětská prdelka, když už tak nevypadal;-) a pak jsme se plížili noční tmou, uskakujíc před pohledy chodců... Frankenstein a jeho nevěsta.

UŽ ZASE NEDĚLE...

Vzbudila jsem se dneska s radostným pocitem, že je sobota, den, který je mému srdci nejbližší. Leč pak mi pohled padl na displej mobilu a když jsem si chtěla zapsat jednu upomínku pro dnešní den, tak mi docvaklo, že sobota je minulost, páč už byla včera....

 

Časně ráno jsem tedy vyběhla na balkón, dýchnout si čerstvého únorového luftu a dole vidím ještě v šeru procházet muže s aktovkou, jdoucího rozvážným krokem asi směrem k domovu. Najednou se zastavil, obezřetně rozhlédl, nikde nikdo nebyl a nahoru se nekoukal a smutným hlasem pronesl: „Bože, jak mě se chce srát...". Pak hluboce vzdechl, podřepl mírně v kolenou, chvíli tak setrval, pak zakroutil hlavou a opakoval svou smutnou frázi... a kachním krokem se kolébal dál. Musela jsem si držet pusu, abych nevyprskla smíchy. Z toho plyne ponaučení: pozor na samomluvu. Velký bratr nikdy nespí. A když ne on, tak někdo jiný určitě:-).

 

Tak máme tedy neděli. Rozhodla jsem se provést generální úklid v kvartýru. Včera večer došla na skok Jana s jedním kámošem, radost jsem z toho valnou neměla, páč v bytě spousta krámů po Dejvově lyžáku, já jsem dospávala spánkový deficit z předchozích dnů, tak jsem se na nějaké uklízení mohla vybodnout a taky to tady tak vypadalo... Janu nejlíp příště zabiju, až takhle nečekaně přijde, navíc ne sama.

 

Takže jdu na to. A přeju hezký den!

VEČER S VYPRAVĚČEM

Pátek byl nevšední. A dost dobrý.

 

Čtyři hodiny práce a pak s PanTérem posezení v nedaleké knajpě. Páč jsem od rána nic nejedla a začaly mě obcházet z nevyspání a hladu mrákoty, objednala jsem si nějaký ten oběd. Mezitím přišli k sousednímu stolu dva chlapi, jeden z nich vytáhl čibuka jak ruku somálského dítěte, vypůjčil si zapalovač a rozbafal se...neomalenec. Bafal celou dobu, co jsme tam seděli, takže já jsem v mlžném oparu hledala na talíři kuřecí kousky na kari a PanTérovi slzely oči...

 

Měla jsem jet na nějakou oslavu narozenin kolegyně z práce, ale to jsem musela zrušit. Při pouhé představě cestování tam a zpátky, včetně minimálně tříhodinového pobytu na oslavě samé, mi to vycházelo, že bych se domů dostala nejdřív kolem deváté večer a to se mi jevilo jako hodně dramatické, vzhledem k radovánkám, které jsem měla za sebou. Tak jsem zvolila cestu domů a nejlépe do postele. Fakt jsem to nevydržela a musela si jít na dvě hodky zdřímnout. To se později s příchodem večera ukázalo být výhodou, páč jsme s PanTérem našlápli na návštěvu k Janě. Jestli platí, že smích je koření života, pak jsme ho teda okořenili hezky do foroty. PanTér je skvostný vypravěč a jestli si historky, kterýma nás bavil, nevymyslel, tak pak by to stálo za knižní vydání, nebo minimálně blog ;-). Tak jsme se při líčení jeho zážitků lámali smíchem, něco k tomu vypili no a Jana se začala skládat únavou, páč nebyla tak chytrá jako já a nešla si přes den dáchnout. Sbalili jsme tedy s PanTérem zbytky pití a přesunuli se z bodu A do bodu B.

 

K tomu jsme využili služeb taxíkáře, který byl od pohledu podivný. Nejdřív nás nechtěl moc vzít, že máme otevřenou flašku piva, i když v ní měl PanTér vražený místo špuntu prst a strachoval se, jestli ho vůbec ještě vytáhne. No tak jsme taxikáře ukecali a naskočili jsme. Cestou nesrozumitelně blábolil a vedl divné řeči. Připadal mi jak nakalený, PanTér to viděl v jasnějších barvách a rovnou položil přímou otázku: „Ty seš zhulenej, ne?". Tak prý ne. To nás uklidnil. Za odměnu to na rovném úseku ve městě rozpálil asi tak stodvacítkou, po rovném úseku přišly zatáčky a sjezdy, se kterýma se vůbec nebabral a pěkně sekal jednu zatáčku za druhou. Nevím, jak kdo, ale já jsem se obávala, že místo vylitého piva budou v autě lítat jiné tekutiny a emulze. Fakt jsem děkovala, když jsme přistáli na určeném místě. Navíc bych řekla, že nás natáh na taxe, ale v tu chvíli mi to bylo fuk, páč jsme byli rádi, že jsme z té popelnice vypadli.

 

V bodě B jsme otevřeli ještě flašku vína, PanTér si vzpomněl ještě na další události a komentáře, ale já už se nemohla ani smát, tak jsme ve čtyři ráno pěkně zalehli do zákrytu a šli spát. Předtím jsme stačili ještě jakýmsi záhadným způsobem téměř rozložit postel, páč z ní začaly s rachotem vypadávat nějaké šprušle, co drží matrace, tak to vypadalo, že ráno budem spát na zemi. Sousedi museli být být nad ránem vděčni za takové nájemníky :-).

 

Takže dneska funguju docela dobře, spala jsem asi 4 hodiny, což není moc, ale dá se s tím vydržet. Už mi volala Hana, že se dnes koná nějaká orient dance parade, ať dondu, leč dneska budu radši sedět doma. Mám tu totiž čoklovou, pro kterou jsem si dneska dojela. Nechce se ode mne hnout, tak ji tady přece samou nenechám!

KDO SI POČKÁ, TEN SE DOČKÁ

Tak zní jedno staré přísloví. I já jsem se dočkala. Poté, co se zapraskáním týden odkvačil do druhé půlky, ve čtvrtek jsem šla s Janou na chvílku na víno, abychom zapily zdraví a pracovní úspěchy jejího syna na Zélandu, ještě pořád Novém.

 

Nevím, jaký má kdo pojem o významu slova „chvilka". Ta naše chvilka začla v půl sedmé a skončila v pět ráno.

 

V profláknutém místním klubu, o kterém tu bývá často řeč, na nás čekal jediný volný stolek, tak jsme se k němu sesunuly a kuly jsme plány (už zase ;-), komu bysme tak zavolaly, ať tam nesedíme tak samy samice;-). Odnesli to dva kámoši, z nichž však ani jeden neměl čas (jak dopadají plány? To už přece víme!). místo toho se nečekaně zjevil Martin, jeden kluk, co zpívá v místní kapele, pak mlaďounký opravář aut s nabídkou projížďky v zánovním fáru, co mu asi neříká Pane a ve finále... PanTér! No, on už v té nálevně vlastně dávno s někým seděl a nějak si nevšiml, že jsme dorazily. Ovšem všechno má svůj čas, tak prozřel a dostavil se k našemu stolku. Opět jsme kuli plány, tentokrát ve třech, cože podniknem, bylo k půlnoci a já věděla, že v pátek musím být v práci včas, svěží a do pohody:-). A toto se příchodem PanTéra zdálo být ohrožené. A právem, jak se brzy ukázalo.

 

Po cestě domů je ještě jedna herna, tam mají otevřeno nonstop a je to taková poslední štace. Tak jsme se tam teda „na chvíli" stavili. V herně byl jeden známý muzikant, s těma se asi roztrhl ten den pytel, a ptal se, jakou hudbu posloucháme. My jsme mu to neprozřetelně prozradili, načež on odkvačil domů (asi bydlí poblíž), a vrátil se jak Vašek Taška s igelitkou plnou dvd z koncertů. Supr. Akorát to bysme tam museli sedět tak týden a ne tu příslovečnou chvilku. Tak na něco jsme se mrkli, dali dvě deci a že pudem. Ovšem servírka donesla litr červeného, že nám to posílá nějaký týpek, co sedí na baru a svůdně mrká okem na Janu. Nikdo už na to ale neměl ani chuť, tak PanTér popadl flašku s vínem a veselým krokem se ubíral k východu. Za ním tanečním krokem Jana a já jsem zůstala sedět, páč jsem sbírala síly ke zpáteční cestě. Najednou zavířil vzduch a kolem jako vítr proběhla tučná servírka s křikem „A kdo bude platit, co?" vyběhla za nima ven... páč jsem jí odpověděla, že nevim. Jaksi nám ušlo, že jsme si každý dali dvě deci, ten litr nás asi mystifikoval. Tak PanTér se vrátil a kajícně zaplatil šedesát korun českých. Asi to vypadalo, že se nenápadně trousíme ven, abychom utekli bez placení! Prokletá nálevna! To samé se nám tam už jednou stalo, a co čert nechtěl, ve stejném personálním obsazení.

 

Nějak jsme se domluvili, že když už je tak časně zrána, schrupnem u nás. Cestou nás vzal ještě kámoš taxikář Ondra, hodil nás těch 500 metrů k nám a my  vyskotačili v pět ráno do prvního patra, po nezbytné poslední (nebo několikáté ranní) cigaretě se poskládali na sofa a strávili tři hodiny spánku.

 

Ráno bylo krušné. Musela jsem si vzít půl dne dovolené, páč to se mnou nevypadalo vůbec dobře. Opět mě poctil návštěvou bubeník.  Tentokrát mě nešetřil a navíc - nepřišel sám. Vzal  si s sebou i žáby v žaludku.

JAK DOPADAJÍ PLÁNY

Dobrá zpráva je, že žádná choroba mě ani tentokrát nedostihla. Ještě jsem to dneska posichrovala jednou večerní domácí medicínou a choroba v tahu:-).

 

Ta špatná je, že mi zase cosi nevyšlo. Měla jsem na dnešek dva plány. Rozmýšlela jsem, který upřednostnit. Kdo vybírá, přebere, nebo taky, v přeneseném slova smyslu, vyserem se na západ, a hovno přijde od východu. Čili jsem se vykašlala na ten jeden plán, který mi přišel v danou chvíli méně zajímavý (to byl ten západní :-) a za chvíli bylo nad slunce jasné, že z neznámých, leč patrně fatálních příčin, padá plán číslo dvě... ne, že by mě to nějak rozhodilo, já s takovýma alternativama samozřejmě počítám, páč, když to tady pročítám, tak v poslední době to není o ničem jiném, než o plánech, co šly do kopru...

 

Ale už jsem se s tím smířila. Abych si přivodila alespoň nějaký libovější zážitek po docela náročném pracovním dnu, tak jsem jako náhradní řešení zvolila transport čoklové na čerstvý vzduch venkova, k našim, páč jsem si uvědomila, že v následujících dvou dnech se budu doma zdržovat jen minimálně, čímž by její psí dušička nesporně utrpěla a to jsem jí nechtěla způsobit. Tam šla zvesela, čekala ji tam totiž psí smečka v počtu dvou jedinců, no a naši, nachystaní vždycky s nějakým pamlskem. Když jsem odcházela domů, tak už tak veselá nebyla, vyla jak utržená ze řetězu, tak jsem ji musela vsadit tátovi do náruče, aby ji uchlácholil, sebrat batoh, čepici a bundu a po anglicku se vypařit... Horší, jak s malým děckem.

 

No a na zítřek už tedy neplánuju radši nic. Vyjma tedy pracovních aktivit, které samozřejmě bez řádného plánu a organizace dopadají bídně. Možná zajedu do školy pro nějaké chytré knížky, které mi byly doporučeny k závěrečné práci. Knihy jsou to, jak jsem zjistila, velmi vzácné a tudíž téměř nesehnatelné. Ani jeden z víkendových dnů, strávených hledáním na netu, nepřinesl kýžený výsledek a ve finále mi napsali z nakladatelství, že jsou to už staré exempláře a asi je nikde neseženu, krom jedné knihovny v republice! Taková vychytávka. Než se vyřídí meziknihovní výpůjčka, mám i po závěrečných zkouškách. Jednu z těch knížek snad má doktůrek na fakultě, tak pokud budu mít štěstí, snad se mi podaří ji z něj na pár dní vymámit.

 

Noc je ještě mladá a já se jdu místo do víru vášní ponořit do hospodářské administrativy a formální úpravy obchodních, úředních a taky soukromých dopisů. Ne, že by se mi do toho příliš chtělo, ale chystám si na toto téma přednášku a není od věci být připraven. A taky... ať to tady tak neprzním ;-).

PŘÍSLIB NEVŠEDNÍHO TÝDNE

Dneska jsem vstávala záhy. Potřebovala jsem zrealizovat jeden transkontinentální hovor přes skajp, leč spojení se nezdařilo, tak jsem vstávala zbytečně... a běžte si schrupnout po ranním kafi... byla bych do toho kopla. No co už, provedla jsem aspoň ranní kolečko kolem baráku se psem.

 

V osm jsme vyrazili s Dejvem k nástupnímu místu pro odjezd na ten lyžák. Chtěl jít sám, ale nevím, jak by to asi tak zvládl, lyže bez obalu, tyčky, lyžařské boty, mega taška a ještě batoh. Chytrýsek...

 

Tak jsme popadli výstroj a výzbroj a vyrazili. S několika přestávkama na oddech jsme se táhli ranním šerem k onomu místu. No, jak jsem to tam viděla, nejradši bych se neviděla... na nástupišti nastoupení frajeři, každý snowboard, v tašce jistě vymakané snowboardové oblečení a my dva tam jako chudí příbuzní... ovšem přátelé, to se hned pozná, kdo se sportu věnuje a kdo na to kalí :-). Dejv jede ve sportovních  šusťákách, pěkně otřískané rosignoly, zimní obuv ... oni hoši, kouříce marlbora, debatujou v džínách a pariskách... prdel teda je, že Dejv sportovec není. Ani tělem natož pak duší...

 

Tak jsme tam postávali na čerstvém povětří jako dvě holé dásně... Dejvovi je jakési vybavení fuck, stejně na žádný lyžák nechtěl. Ovšem bylo vidět, že to své vybavení uvidí přece jen radši, než mě. Chtěla jsem se s ním mateřsky rozloučit, ale divně na mě koukl a řekl, že už bych teda mohla jít... tak jsem šla. Nechala jsem ho tam napospas osudu a vydala se vstříc novým dobrodružstvím...

 

Jo, bude to nevšední týden. Ovšem, nakolik dobrodružným se ukáže být, to se teprv ukáže!