POSTESKNUTÍ

Tak jsem si dneska přečetla, jak si pan Motejl posteskl nad spoluobčany, kteří byli záludným Čunkem vyhnáni za brány města. Buďte v klidu, vážený. Ani tato internvence nezastavila příliv těch, jejichž počty se měly oním krokem snižovat.

V našem městě téměř každá mladice (vlastně nejen mladice, ale kdekterá, která je ještě schopna zplodit potomka) z tohoto etnika, dnes, kdy jsou rodičovské dávky poměrně vysoké, má kolem sebe pobíhající chumel dětí, jedno se veze v kočárku a jedno návdavkem čeká, až po devíti měsících spatří světlo světa. Nosí kalhoty značky GUESS, tenisky NIKE a trička ADIDAS. Dávno to nejsou všechno lidé, kteří se hrabou v popelnicích a berou vše, co by se jim mohlo hodit. Na Poschle stojí hodně aut, která byste tam nečekali. Některá z nich jsou hodně dobrá. Prostě ti lidi se nemají vůbec zle. A přesto si stále budou stěžovat. Neznám jediného, který by pracoval. Ale je to možná tím, že se s nimi nestýkám, takže nemůžu vědět, jestli pracují, nebo ne.  

Vím jen, že zaměstnaná matka samoživitelka se bojí jít na neschopenku, aby utáhla rodinný rozpočet po dobu nemoci a drtivá většina z těch, které pan Motejl obhajuje, na práci nikdy nesáhla a takovéto problémy vůbec neřeší.

Vím jen, že na poštu, v den, kdy se vydávají sociální dávky, se dostanete jen stěží. A hádejte proč.

Vím to, že se často večer nedá kvůli jejich veselicím spát.

Vím to, že když se některý z nich rozzuří, ostatní mu jsou raději z cesty. Při tom křiku by po vás šla husí kůže... Takže vím i to, proč se matky bojí večer nechat své děti venku. 

Občas to spíš vypadá, že ti chudáci jsme občas my, ti ostatní. A chyba? V sociálním systému. Bylo by efektivnější, kdyby se pan Motejl zabýval tímhle. Jak usadit žábu na pramen těm, kteří o normální výdělečný život nemají zájem. Aby ti, kdo vydělávají a zájem mají, na tom byli vždycky líp než ti druzí. A nezáleží, jakou mají barvu pleti. A pak, až by jim tady pšenka dokvetla, by možná konečně odešli sami. Někam, kde na tom budou líp. A nikdo by je ani nemusel nikam posílat.

POCTA CHLAPŮM

Tak a betle je v háji.

Podařilo se mi sehnat rodinné příslušníky od kolegyně, ti mi ji s hekáním vystěhovali, zatím jen na čerstvý vzduch. Byla, ludra, pěkně těžká. Chtěla jsem ji zavézt na místo posledního odpočinku, do sběrného dvora, ale ukecali mě, že tomu dávají max dva dny, než betle zmizne neznámo kam. No, mám na ni výhled z okna, tak uvidím, jak dlouho se tím pohledem budu kochat.

Po odstranění betle jsem zírala, co všechno se pod ni dá schovat:-). Krom pár drobných korun spousta psích kostí, které tam čoklová natahala nějakým prazvláštním způsobem, mega papírků od čokolád a jiných pochutin, pár uměleckých kreseb od Dejva a taky obal od šprcky:-).  

Dneska ovšem spím na zemi. Naštěstí je teplo venku i v cimře, takže kromě bolavých zad  snad nic nehrozí. Zítra bych se už měla ke spánku uložit jako člověk, páč mi dovezou tu novou pohovku. Je objednaná přes net, tak se modlím, aby neměla nějakou vadu, kvůli které bych ji musela reklamovat.

Na zítřek mám domluvenou jinou stěhovací partičku, bude stěhovat Koulička s jedním sympaťákem s dredama. Byl něco řešit s Kouličkou v práci a slyšel mě, jak tam lkám, že nemám nikoho na stěhování, a sám se nabídl, jestli nepotřebuju nějak pomoct. Málem bych ho samou radostí zlíbala! Celý víkend jsem marně sháněla někoho, kdo by mi pomohl. Neměla jsem štěstí. Nebo jsem se neobrátila na ty správné lidi. Až dneska se na mě usmálo štěstí. Nebo mi všechny ty hodné chlapy seslalo nebe:-).

No jo, jsem ráda, že jste:-). A ty, kdo vás mají, se mají:-).

ŠKATULATA, HEJBEJTE SE!

Včera přijel Hans, to jako Honzík. Honzík je takové infantilní a on je přece kus chlapa:-). Protože mi v úterý dovezou novou pohovku, tak bylo zapotřebí tu starou řádně dorasovat:-).

Tak dorasovaná už je. Ovšem aktuálně řeším velké dilema. A sice to, jak to v úterý zařídím.

Jak na potvoru konťas už odvezli. Mohla jsem tam tu starou betli hezky vetknout, pronést smuteční řeč včetně poděkování za léta služby a zamáčknout slzu v oku. Ale takhle nevím, kam ji vetknu. K popelnici se to dávat nesmí, sekeru, že bych to doma porubala, nevlastním, tak to jsem v pěkné kejdě. A co horšího - volali mi z dodavatelské firmy, že to doveze jen řidič a je sám, tak si mám zařídit nějak to stěhování! No fajn. A vůbec nikdo, kdo by mi s tím pomoh, mě nenapadá. PanTér má sice hodně volného času, ale je slaboučký, obávám se, že bych ho tímto požadavkem také mohla mít na svědomí. Hansovi jsem se, pravda, zapomněla zmínit, ale pořád lítá někde po služebkách, takže pochybuju, že by se mu zrovna šikl termín úterý, 10 - 11 hodin... ještě se ho zeptám.

Takže bilance: v úterý tu mám novou pohovku, nemám stěhováka a v pokoji mi bude trčet ještě stará betle. Situace je zapeklitá. Dnešní večer bych měla věnovat obcházení hospod a lákání levných pracovních sil na škatulata, hejbejte se. A pěkně zodpovědně. Aby to nakonec nedopadlo tak, že to budu stěhovat já s Dejvem.

U OČNÍHO ČEKAL JOHNY:-)

Dneska jsem byla u očního.

Nevím, na co u očního mají takové haldy časopisů, když tam skoro nikdo nečte:-). Tak jsem zalovila v té haldě papíru, z nichž žádný nebyl novější, než z roku 2002 - a má ruka vytáhla poklad! Nestačí, že jsem se v poslední době zakoukala do různých těch pirátů z Karibiku (ze zřejmého důvodu - je tam Jack a ten mi někoho strašně připomíná:-). Já ještě k tomu  vytáhnu pět let starý časák a v něm: nebesa! Johny Depp! A hned rozhovor na pět stránek. A těch fotek! Ten chlap zraje jak víno. Vůbec se mi nelíbil, když mu bylo dvacet. Ani dvacet pět. Ale asi od těch třiceti je čím dál tím lepší. Tak jsem se koukala na ty jeho fotky a řekla jsem si, že je musím mít. Budu na něj před spaním koukat:-).

Nejdřív mě napadlo těch pár listů nenápadně vytrhnout, ale potvrdilo se, že při slábnutí jednoho smyslu sílí nějaký jiný. Takže jemné škubnutí papírem ve snaze list vypreparovat, vyvolalo u ostatních čekajících obrácení hlav ke mně a pohoršeně zvednuté obočí, doprovázené příhodným ccccccc.... Trošku jsem se zastyděla a zvolila jinou taktiku. Prostě jsem časák držela v ruce a až na mě došla řada, šla do ordinace i s ním.. a když jsem ji opustila, zcela přirozeně jsem si zamířila z čekárny s ukořistěným Deppem v ruce. Ne všem zrak nesloužil, takže mě hned dva choří upozornili, že mám vrátit časopis. Ach, jistě, usmála jsem se. Tento? Zeptala jsem se a zamávala časopisem pro zrakově postižené, co mi nabídli v ordinaci. Spokojeně pokyvovali hlavami. A už ležel na stolku.

Tímto se omlouvám a slibuju, že do čekárny hned při další návštěvě dodám nějaký časopis coby substitut. Ale bude letošní. A - samozřejmě bez Deppa:-).

DŮM ZÁZRAKŮ

V našem domě zázraků si někdo stěžoval na výši částky, hrazené v nájmu na úklid společných prostor. Cca 25,- Kč měsíčně... nějaká dobrá duše to uklízela za pár šupů a byl docela pořádek. Nájemncíci si vydupali, že si budou uklízet sami...

Dnes ráno úsměv na rtu, dobrou kartu, jdu ráno s čoklovou hodit bóbika. Otevřu dveře do těch společných prostor - a do nosu mě udeřil morový puch! Někdo hodil pěkně zarána na schodišti tyčku:-( Měla jsem co dělat, aby tam nepřibyla další. V odpoledních hodinách zjistím, zda nájemníci dodrželi svůj slib, že si ty prostory budou uklízet sami. Mám obavu, že to spíš dopadne tak, že budeme muset někteří (ti, co se budou stydět si domů i zvát návštěvy, aby neklopýtaly přes zvratky a psí, možná i jiné exkrementy) vytáhnout hydrant a pěkně odshora celé schodiště sjet.

Že to tak musím říct, bydlení v ghettu mě začíná docela srát.

Tak třeba v sobotu při půlnoci zahájili nájemníci bytové jednotky pode mnou snědokožeckou, tedy SK party. Nejsou to žádní žabaři, takže skřipky vrzaly, hlasy burácely... mají hudbu a rytmus v krvi, to jim neberu, ale proč musí exhibovat zrovna při půlnoci, to nechápu. Zklidnila je až přivolaná hlídka městské policie. V sobotu v noci měli zase nějakou návštěvu. Návštěvník přijel oprýskaným, letitým, leč mercedesem. Vysoukal se z auta, z kterého se linula příšerná hudba a nechal otevřené dveře. Začal hulákat na toho, za kým zajel. Do okna! Měla jsem chuť vzít květináč, co byl nejblíž po ruce, a fláknout mu ho na hlavu jako Jack Sparrow zloději truhly mrtvého muže. A druhý do té jeho limuzíny. Stál tam 20 minut, než si vyřídil, proč přijel, nakopnul tu hrůzu a stylem "přískokem vpřed" opustil parkoviště. No, hlavně, že má meďáka, že jo.

S blížícím se léem to bude jenom horší... máme se na co těšit:-(

VYŽEŇTE ZATUCHLINU!

Hlásal nápis na domovních dveřích, nabádající nájemníky domu ke zbavení se nepotřebných krámů. 

Už je tady sice léto, ale někteří zaspali dobu. I v našem městě došlo k jarnímu úklidu.  A jak se pozná jarní úklid v červnu? Konťas před barákem a v něm krtkuje pár snědokožců.

Přemluvila jsem Dejva, aby opustil své místo u kompu a šel mi pomoct do konťasu přihodit pár starých krámů ze sklepa.

Oblíkla jsem staré hadry a hybaj do sklepení. Jak jsem při bližší obhlídce zjistila, už zase někdo učóroval žárovky, takže ve sklepě tma jak v pytli. Po hmatu jsem roztřídila pár nejbližších hebel, včetně několika letitých polic, vysavače z doby za Kikeliho a částí totalitní obývací stěny, kterou jsem zdědila při přebírání bytu. S Dejvem jsme to vyštrachali na světlo Boží a postupně naházeli do kontíku. Šichta se blížila ke konci, už zbývala jen poslední police, na které si pochutnával červotoč. Hodila jsem ji na záda a smýkala ke konťasu.

Pot se ze mě jen lil, když jsem nějakým mocným chvatem krám nadhodila a chystala se přenést těžiště směrem dovnitř kontejneru.... ÚÁÁÁÁÁ! Mohutný výkřik, nesoucí se zevnitř, mi v  tom zabránil. Lekla jsem se a ta police mi s rachotem spadla na nohu. To jsem zase řvala já. A s krví podlitým zrakem koukám, kdo se to souká z konťasu... muž tmavé pleti a kleje jak starý námořník. Že prý jsem ho chtěla zabít! No tfuj. To by mi ještě scházelo, do konce života platit na chlapa. Jen jestli tam náhodou nečekal záměrně. Lidí s veteší se tam ochomýtalo docela dost a na některého by ten černý Petřík mohl padnout:-).

No, takhle to odnesla jen moje pochroumaná noha. A na tu stačí trochu octa:-).

V PÁTEK BYLO TŘEBA SPRAVIT NÁLADU

Čtvrtek stál za vyliž kachle, pátek nezklamal svého bratříčka v kalendáři a taky se moc nevycajchnoval. Takže když mi pípla sms od PanTéra, jak se máme, zlato?, najednou jsem zcela bezpečně věděla, že to je ten pravý člověk pro páteční večer. I když mě tolikrát zklamal, teď jsem tušila, že tentokrát mě z depresí vytáhne. A taky jo.

Nic jsem si od setkání neslibovala, jen to, že si dám pár panáků a vyženu z hlavy pitomé myšlenky posledních dnů. PanTér přijel a byl jako nejlepší kámoš. Taky já jsem zapomněla, co mezi náma bylo a brala ho jako kamaráda. Nevím, kterého léta Páně byl naposledy tak skvělý večírek:-).

Padlo nám za oběť několik místních hospod a jedna diskotéka. Byli jsme tam bezkonkurenčně nejstarší, tak jsme zaujali pozici reportérů jistého časopisu, PanTér fotil kdekoho a kdeco, až se to osazenstvu moc nelíbilo a chtěli nám to zatrhnout. Pozdě. Materiálu bylo už dost. Mezi house se vloudilo nějaké latino. PanTér neváhal ani minutu, chytl mě za ruku a jali jsme se tancovat. On, který NIKDY netancoval. Teda, aspoň to tvrdil. Pak se k nám přisomrovali nějací rusáci, PanTér, ta dobrá duše se s nima jal debatovat a zval je na panáky a pak s nima odskočil na parket zahausovat. Po pěti minutách přilítl, chytl mě za ruku a prý: rychle, padáme, nebo to od nich schytáme! Na nic jsem se neptala a brali jsme čáru. Ten cvok si z nich vystřelil. Prý že, když pro něj seženou sedm ženských, dá jim na ruku patnáct tácků. A hoši se činili, za pět minut jich sehnali hned pět. Co minuta, to ženská. Bylo fakt načase se zdekovat:-). V cestě nám stál ještě Fénix, tak jsme tam udělali závěrečnou a namířili si to  domů.

Od smíchu mě pěkně bolí břišní svaly. Tahle akce byla velmi urgentně zapotřebí. Mimochodem, kde se nejlépe cestuje vlakem? No přece mezi vagóny! To si tahle PanTér jede z oslavy nočním rychlíkem a protože byl samojediný pasažér celé soupravy, uvelebil se v první třídě. Průvodčího nečekal, ale ten se zjevil jako duch zrovna ve chvíli, kdy si zapaloval čibuka. Jednak se tam nesmělo kouřit a druhak po něm požadoval dosti zásadní doplatek za první třídu, který se mu nechtělo platit. Páč měl i naváto a moc s ním asik řeč nebyla, průvodčí ho uchopil za flígr a jelikož se v jeho rukou zmítal, doslova ho vecpal mezi vagóny, za samouzavírací dveře. A když se za ním ty dveře zacvakly, už neměl sílu, zmožen alkoholem, je otevřít a postupovat dále do vozu:-). Aspoň mu nebylo špatně, když strávil celou cestu na čerstvém vzduchu:-). Naštěstí to byla jen jedna rychlíková zastávka.