POZDRAV Z NORY SNĚŽNÉ LIŠKY

Přívaly sněhu neustávají, i museli mužové z naší kolbenky po vzoru místních úředníků, t. č. mediálních hvězd, vylézt na střechu. Tam se jali lopat a hrabel a začali oškrabávat sníh a led, aby nám likusák jeho váhou nebucnul na hlavy. Zatím se jim nepodařil stejný husarský kousek, jako před třema rokama, kdy kvůli silné vrstvě ledu použili krompáč a jakýsi chytrák zabral tak, že s kusem toho ledu rozvalil i plech na střeše. Nikdo se k hanebnému činu nepřiznal, až při májových deštících jsme se divili, odkud se bere neustále voda na podlaze chodby. Voda kapala ze stropu a tam natekla prokopnutou střechou.

Sníh shazovaný ze střechy vytvořil kolem přízemní kolbenky hotovou noru. Zůstala jen metrová průrva ke vchodu do baráku a v ní postavený žebř coby přístupová cesta k vrcholu. Je to fajn. Nikdo se do kolbenky nedostane. Aspoň nikdo širší, než půl metru, páč přesně tolik místa zbylo vedla žebřa. Šla za mnou dneska jedna paní. Viděla jsem ji z okna malou střílnou, co jsem si před oknem vyhrabala, když jsem šla na poštu. Připadala, mi, že venčí pejska. Průběžně pochodovala před oknama a rozhlížela se kolem sebe. A najednou byla v kobence! Nevím, jak se jí podařilo dovnitř dostat, páč byla spíš širší, než celá průrva, ale byla tam! Obalená sněhem a se sněhovou čepicí na odbarveném drdolu. Obdivovala jsem její vytrvalost a zapálení pro věc, zvláště tehdy, když přišla cosi zaplatit. Proto jsem jí poradila, že z kolbenky vede ještě jedna cesta, relativně schůdnější.

Pak přišel obchodní cestující. Navoněný pán v černém obleku a ve zmáčených kožených botách, co smrděly luxusem. Nabídl mi velmi, ale velmi levný nábytek, nejkvalitnější na trhu nejen místním, nýbrž i evropském.

„Díky, teď fakt nic nechceme, ani nepotřebujeme," s úsměvem byl obchodník odmítnut a slušně vyprovozen ke dveřím. Mrkla jsem se na stále se zmenšující průrvu a chlapíka dobromyslně varovala.

„Heleďte, nechcete odstavit ten žebř? Nebo běžte druhou stranou!" radila jsem muži, který shrabával své obchodnické papíry tak, že je bral do dvou prstů a držel je s odtaženým malíčkem.

„Brodil jsem se už sem," prohodil nezvykle vysokým hlasem, „určitě to zvládnu".

Frajersky bokem obešel žebř, ale evidentně si to špatně vypočítal, páč při tomto manévru ho diplomatka převážila na levou stranu, borec neudržel rovnováhu a zapíchl to jak dřevěný pinokio do závěje a přímo za projíždějící sněžný pluh. Naštěstí. Jinak už mohl zbytek letošní zimy trávit jako nahozená součást našeho sněhového plotu.