KDYŽ KOLÁČŮM ODZVONILO

Dneska mi chemik s nezvyklou opatrností psal na ajsikjú o doručeném účtu za jeho telefonní hovory. Při přečtení účtované částky na monitoru kompu (třikrát tolik, jako platím já a že můj účet taky není nijak malý) mě zachvátil amok a následně lítost z věcí, které nemůžu ovlivnit. Nemůžu? Ale jo.

Zato Chemik neprojevil ani lítost nad tím, že mi přidělává další vrásky a ještě mě rozlítil tvrzením, že mobil se mu v kapse sám připojuje na net, za což on nemůže a prý by mě chtěl vidět, jak si stále zamykám klávesnici. Tyhle argumenty mě ovšem rozpalujou doběla... Ano, synku, zamykám. Já totiž, na rozdíl od tebe, přemýšlím hlavou. A taky na všechny ty věci musím, na rozdíl od tebe, vydělat. A vím, že to kolikrát není nijak lehké. Tak se k tomu potom jinak stavím.

Prostě jsem si dnešního dne uvědomila, že chemik se má jak uherský gróf (má na to možná i nárok, páč je z uherské modré krve - ale dnešním dnem došlo k promlčení i tohoto nároku) a já můžu být v kolbence klijánko i do osmi večer a třeba si tam i nastěhovat fotelku, páč škoda mít cestou do kolbenky a z kolbenky prostoje, že jo?

Ale dneska přetekla příslovečná kapka.

Bohužel nejsem matka rentiérka ani úspěšná podnikatelka, takže mi ty prachy, které mi rozfofroval, docela chybí. Bez ohledu na to, jakou psychickou újmu utrpí mezi svými vrstevníky, mu ruším paušál na telefon a rovněž účet, který jsem mu založila, protože jsem předpokládala, že je zodpovědný a naučí se tak zacházet s penězi. Výsledek mých mateřských tužeb je, že ač na účet putují pravidelné příspěvky, které slíbil si tam pošetřit, konečný zůstatek účtu je neustále někde kolem sta korun českých, v dobách blahobytu dokonce stovky dvě. 

Nebyla jsem jiná. Mít dnes 17, taky bych roztáčela prachy a volala na všechny světové strany. Jenže já měla sedmnáct před dvaceti lety, naši měli hluboko do kapsy a stejně se volat dalo tak maximálně z okna....byla jedna pevná linka u sousedů a tím jakýkoliv virtuální kontakt končil. První džíny v sedmnácti a kazeťák maďarské provenience byl na dušičku v peří až až... i tak se zdálo, že nás z té radosti trefí šlak.

Mají tolik věcí, co jsme my neměli. Bohužel, k tomu by se slušelo aspoň nějaké ponětí o tom, že tyhle všechny věci nejsou zadáčo. Že na ně prostě někde musíme vzít. Že to stupidní heslo o absetujících koláčích bez práce ještě pořád platí.

Je mi z toho malinko smutno, ale to zas přejde, páč jsou horší věci. A hlavně co?

Hlavně, že je mír!

BTW: No Bóže, pár dnů bude u nás místo buchet chleba s máslem. Leda by vzal chemik částečný úvazek za pekaře.