BAVÍ VÁS SNÍH?

Mě už fakt ne.

Už zase sněží... vlastně už čtyři dny nepřestalo a nevypadá to, že by v nejbližší době chtělo. Čoklová nechce chodit ven. Kolem našeho baráku není odklizený sníh, prý roztaje, tak na co ho odklízet! Je toho bratru půl metru. Čoklová měří v kohoutku 15 - 20 cenťáků. Nechutně se prodírá závějemi a abych ji líp viděla a zároveň zabránila prochladnutí čokla, dávám jí černý kabátek s červeným zipem na bříšku, co jsem ho kdysi spíchla ze starého svetru, na popud Pantéra, který, stejně jako já miloval černou barvu. Ten zips má evokovat supermana;-). Nejdřív to měl být červený klikyhák na hřbetě a takhle to dopadlo;-).

Sníh mi rovněž hatí plány. Kdybych lyžovala, asi bych zajásala. I když, jak jsem slyšela včera, obecný provozovatel sjezdovky je připraven spíš na žádné množství sněhu než na tuhle hrůzu a včera se na okolních sjezdovkách, kromě té největší, vůbec nejezdilo. Ovšem nelyžuju. Ale ráda bych. Mám pár skvostných zážitků z dětství, kdy jsem se účastnila závodů na lyžařských kurzech základní školy V Komorní Lhotce, kde mamina dělala instruktorku lyžování a kde jsem získala hrdě nejednu medaili. Jak běžel čas a já se trochu povytáhla, moje kamarádky krátké lyže putovaly do sklepa. Přišel čas hledání sebe sama a v této těžké době mě na lyžák na gymplu bývalá instruktorka lyžování vybavila lyžemi asi po tatovi, páč byly o dobrých patnáct centimetrů vyšší, než já. Byla jsem v té době zrovna třídní ousider bez sebevědomí a kamarádek, které by mi ho zvedly. Zato jsem měla kandaháry, červenou pletenou čepku a prošoupané modré oteplovačky. A tímhle, uznejte, se budovat pozici mezi třídní smetánkou fakt nedařilo;-). Na pomě jsem se nikdy neudržela dlouho a deset metrů od nástupního místa byla nedosažitelná meta. Šlapala jsem kousek pěšky svahem a když se mi lyže nepodařilo nasměrovat ve správném úhlu ke svahu, sjížděla jsem bez grácie pozpátku dolů... Proklínala jsem kandaháry a celý lyžařský kurz. Na lyže už nikdy! Slibovala jsem si svatosvatě. Přesto před třema rokama jsem patrně zažila krátkodobé zatemnění mysli, když mě partička přátel přemluvila k lyžařskému výjezdu na Boží Dar.

Odvaha mě přešla okamžitě po připnutí lyží na lyžáky, ale nikdo nemůže říct, že jsem to nezkusila;-). Dopadla jsem jak Baťa s dřevákama. Nedokázala jsem sjet ani jeden oblouček bez pádu. Kolem mě svištěli staří i mladí bez bázně a hany a mě blesklo hlavou, že tam vůbec nemám co dělat... a  mě se konečně na tom čerstvém horském povětří rozbřesklo a rozklepala jsem se, páč nahoře psali, že se jedná o černou sjezdovku a to zas já vím, co to znamená. V tuto chvíli to znamenalo, že esli se pustím svahem dolů, jistojistě se zabiju. Vyhrabala jsem se ze sněhu, odepla lyže a vrátila se nahoru. Po této zkušenosti z černé sjezdovky (respektive z jejích horních sto metrů;-) mám už k lyžování respekt a vím, že pokud je mi život milý, nemám lézt někam a dělat něco, co jsem od svých desíti let opravdu totálně zapomněla;-).

Takže lyže letos ne. Místo ladného kroužení obloučků na bílých pláních jsem měla jsem v plánu vyrazit k našim na dobrý nedělní oběd. Z toho nebude rovněž nic, páč na cestách směr Velké Karlovice se  jezdí krokem a není vidět ani silnice natož krajnice;-).  Radši zůstanu doma a budu masírovat svaly na rukách. Jak to tak vypadá, první počin pondělního pracovního dne bude, že nafasujem žebř a lopaty a naženou nás na střechu přízemního likusáku shazovat sníh. Páč před třema rokama v baráku fest praštělo a na stropech začaly běhat praskliny a skuliny. Letošní sněhová duchna by jim mohla vdechnout nový život. A nám ho potenciálně vzít;-).

Tož tak.