PODĚKOVÁNÍ ZA PRACOVNÍ NASAZENÍ

Zděnka dostala od svého nadřízeného dar. Ukazovala mi ho dneska, když jsem se za ní na chvilku zastavila.

"Čéče, tak ti nevim... přišel za mnou a prý že mi už dávno chce něco dát... jako dárek... čekala jsem kdeco, ale toto...", kroutila hlavou a před ní na stole to stálo.

Betelná rudá plastová deska jak na klepání masa a na ní čtveřice: dva do různých světových stran ohnuté stojánky se zlatýma perama i s umělým brkem, vpředu stojánek na pozlacenou vizitku a uprostřed za ním se tyčil kus průhledné umělé hmoty a na něm vyleptaná hlava chlapa. Nevěřícně jsem zkoumala dar a nevěřila svým očím.. "To je jako co? Nebo kdo?" "To teda nevim...", pokrčila ramenama.

Zkoumala jsem hlavičku. Nejdřív se mi zdálo, že na leptu je profil Lenina. Lenina si pamatuju eště z Puškinova památníku, kdy jsem o něm recitovala stichy (podotýkám, že jako předem vybraný vítěz jsem si nemohla vybírat i když jsem donesla svou vlastní báseň o drobném koťátku a Kátě, co ho zachránila, nakonec mi byly přisouzeny Leninovy válenky;-). Srovnala jsem vzpomínku na rezavý vous a placatou čepici s vyleptancem a zamítla jsem to. No, aspoň tě nikdo neobviní z propagace komunismu!;-). Zkoumala jsem pro jistotu i nápis na zlaté vizitce, co evidentně patřila k hlavě a azbukou to taky nebylo. Nakonec ze Zděnky vylezlo, prý to šéf dostal na nějaké zahraniční návštěvě jako poctu nejvyšší a ta hlava i se jménem, ta patří tomu zahraničnímu potentátovi. A páč jemu už cosi podobného straší na stole, rozhodl se darovat tu vzácnost někomu dalšímu.

"To by mě zajímalo, co s tou příšerou budeš dělat? Vyhodit to nemůžeš, to by se šéf nakrknul!"

"Co já vím? Jsem si říkala, že bych tu hlavu urvala a místo ní si tam dala toto," ukazovala na malou skleněnou pyramidu, co měla na stole. "Má to skoro stejnou základnu... jenže to ňák nejde.." kroutila hlavou ale ta držela jak helvétská víra.

"Zkus nůž, to pude, vypadá to, že tam toho chlapa přilepili trochu blbě," chechtala jsem se a ukazovala jí vzduchovou bublinu, která byly vidět na jedné straně pod přilepenou hlavou. Jenže to nešlo to ani nožem, ani žiletkou, která přišla na řadu záhy. "Tak já mám nápad." Odskočila a vrátila se za chvilku s kladivem. "Já do toho trošku jako bouchnu a pak už to určitě půjde!" vyplázla jazyk, naštelovala nástroj a bouchla.

Z plastu se uštípl malinký kousek, ale hlava byla celá. Bouchla znovu a víc. Hlavička se malinko nachýlila... a odlítla do rohu i s kusem plastové desky pod ní.

Tak a bylo vymalováno;-) A co teďka s tím? Jak to uvidí šéf, tak ho cyp střelí! Vzali jsme hlavičku i s tím co odlítlo a zase to tam hezky přilepili kancelářským lepidlem. V zájmu dobrých vztahů na pracovišti. A tak půlku jejího stolu obsadila deska s vyleptaným soudruhem patrně z dálného východu, co vypadá jak ryzí komanč. Jen aby ji nakonec někdo fakt neobvinil z propagace komunismu;-)