KASAŘSKÉ TRAMPOTY

Moje funkce pokladníka společenství vlastníků bytových jednotek velmi nenápadně ohrožuje moje soukromí. Každý den mě kontaktuje jeden z členů výboru a něco po mě chce.

V pondělí přikvačil v půl deváté vysloužilý školník s baterkou a paragonama na padesát korun a žádal si nutné proplacení svých výdajů.  Zželelo se mi staříka a pozvala jsem ho dál, ať nestojí na mrazu a on zasedl ke kuchyňskému stolu, popotáhl si šlapkáče a kafral a kafral. Říkal, že se velmi těší na jaro, páč ho napadl mimořádně dobrý nápad. Na začátek března vymyslel brigádu kolem baráku, něco jako kdysi bývaly stachanovské soboty a že tam povinně půjdou všichni vlastníci bytů vydloubávat z betonu mech. Moc se těším, jak bude ty brigádníky shánět;-). Taky jeho další nápad je neotřelý. Kolem popelnic u baráku je bordel. To je známá věc. Holt tu bydlí lidi, co než by zvedli dekl a hodili dovnitř odpadky, radši to hodí vedle na zem a položí tak základ kopky, kterou během dalších dnů budují stejně postižení spolubydlící. Tyhle nešvary je třeba potírat. Souhlasím. Řešení mám jediné a z časových důvodů nereálné: vyčíhat bordeláře, sebrat jeho igelitku s hnojem a vysypat mu ji před dveře. Dědula ale je chytřejší.

On ještě s někým (nejlíp se mnou, páč se mu jevím jako nejvhodnější z celého výboru a to je jeden z důvodů, proč mě taky navštívil!) bude chodit od bytu k bytu a dělat osvětové kázání na téma kam ukládat domovní a tříděný odpad. Prý: Budem lomit rukama a vtloukat jim do hlavy: Dyk jsme lidi! Dyk tu žijem! Oni to přece pochopí!!! V tu ránu jsem už nevěděla, jestli se mám smát nebo dědulu s jeho metodama poslat tam, kde nejsou okna. Děda je patrně idealista, co věří ve vítězství dobra nad zlem.  Sorry, ale já po těch zážitcích tady už ne. Tak jsem se jen shovívavě usmívala a jeho nabídku rezolutně odmítla. Dávala jsem mu pořád nenápadné signály, že mám moc práce a že by už mohl jít, ale on to vůbec nepochopil. Navíc mu průběžně hučelo ve střevech, což se snažil překřičet slovy sákryš, co to se mnou dneska dělá!;-)

Zvedl se až po hodině a donutil ho k tomu až třetí zmíněný signál jeho těla. Mimochodem, o síle zvuku zde vypovídá fakt, že když to bylo poprvé, hnala jsem se do obýváku k oknu, jestli náhodou nezačala nějaká nezvyklá zimní bouřka;-). Včera přišel dědula zas, tentokrát s paragonem na osmdesát korun. Předtím mi velmi nutně třikrát volal a důležitě zjišťoval, jakého mám operátora, aby ho to náhodou moc nestálo. Zdržel se jen dvacet minut, páč jsem se vymluvila na zpracování daňového přiznání. A dneska dědula mlčí, zato mi volal policajt.

Nějaká jeho známá tu bude dělat uklízečku, tak byl nakoupit čisticí prostředky. Do dveří vrazil postarší bodrý chlap, ani se neobtěžoval zout, táhl z něho už v šest hodin chlast, ale když dávkovali vtipnou kaši, jistě si byl víckrát;-). Dozvěděla jsem se mnoho zajímavého a ještě mi zprznil moje účetnictví, páč dědula zapomněl na paragony napsat, od které sušárky že to nechal udělat klíč, když sušáren je v našem baráku šest.  Zjistila jsem, že se každému u mě doma velmi líbí. Z plánované pětiminutovky byla půlhodina, do toho přišla Jana a policajt proplácení paragonu patrně pojal jako mimořádnou domovní schůzi za přítomnosti nezávislého občana.

Mě ovšem mé pokladničení bavit přestává a po vzoru státních úředníků si vyvěsím na dveře úřední hodiny.