NESMIŘITELNÍ

Včera se v našem baráku konala schůze domovního výboru. Páč mě taky zvolili do svého středu, doštrachala jsem se ve čtvrt na štyry na třetí pokus s jazykem na vestě do pátého patra toho správného vchodu. Vchody jsou v našem baráku celkem štyry a v žádném z nich momentálně nefunguje výtah;-).

Besídka začínala ve tři a byla už v plném proudu. Výbor se dostavil až na jednoho plné sestavě:

Předseda: místní policajt.

Místopředseda: moje spolužačka.

První člen: já.

Druhý člen: školník ve výslužbě, mimořádně aktivní soused, který by chtěl dělat domovníka.

Třetí člen: důchodce. Nepromluvil ani jedno slovo, takže asi filozof ve stadiu sebereflexe.

Čtvrtý člen: důchodce. Soudě podle toho, jak se snažil nám všem zadávat úkoly, patrně bývalý vedoucí pracovník.

Pátý člen: důchodkyně neznámé profese. Ráda vzpomíná na válečné období, kdy nebylo světlo.

Šestý člen se nezúčastnil. Je to kdosi, koho jsme viděli na první schůzi majitelů bytových jednotek, konané v prosinci loňského roku, poprvé v životě. Ovšem jeden z mála lidí v našem baráku, který se může pyšnit jakýmsi titulem, což přesvědčilo spoluobčany a spoluobčanky o správné volbě. Zvolili chlapa do výboru, ten to s radostí přijal, akorát teda zapomněl sdělit, že trvalé bydliště má na jižní Moravě a sem jezdí tak jednou do měsíce.

Schůze se nesla v duchu plamenné debaty. Zjistilo se totiž, že proti sobě několik znepřátelených táborů.

Shodli jsme se jen na nových dveřích a opravě zdí na chodbě. Mimochodem, v chodbách došlo časem k jevu neobvyklém, páč stěny vypadají jako ementálský sýr;-)

Pak přišlo na řadu osvětlení. A tady jsme narazili my, co jsme propagovali doplnění učórovaných žárovek ve sklepě a na chodbě, plus spravení vypínačů a zkrácení doby svícení světla na pavlači. Členka výboru v důchodovém věku si vzala slovo a přednesla nám svůj návrh, který vypracovala se svýma kamarádkama a který se jim jevil jako jediný vskutku dobrý - a maximálně úsporný:

„Tak my navrhujeme, aby se žárovky všude odstranily a aby se na chodbě vůbec nesvítilo!"¨

„No paní, to snad nemyslíte vážně, s takovou blbostí nám sem ani nechoďte!" hřímal předseda.

„A co by ne? My jsme šetrní a nechceme to platit, když to lidi pořád rozsvěcují!", tvrdohlavě si hučela babka.

„Světla tam budou a konec  debaty! Budete to platit, když si někdo na chodbě rozbije hubu? Nebo co až vás tam někdo flákne po hlavě?"

„Já vidím i v šeru," trucovala babka, „čtu si dokud není úplná tma. A po schodech jdu poslepu. Jsem zvyklá z války!"

Takže barák bez světel neprošel.

„Co máte dál?"

„Kdo bude spravovat elektriku, vodu a tak?"

„Firma!"

„Ne, tady pan Kovomat. My ho tady známe, je spolehlivý a šikovný...dáme mu stovku na hodinu a ušetříme... " sázela na svého koně babka potmělúch.

„Má tady pan zkoušky na elektro? A co jako všecho umíte?" nedůvěřivě se čiperného důchodce měřil předseda.

„Já? Všechno! Jsem bývalý školník!" zdůraznil a hrdě se po nás všech podíval.

„A máte ty zkoušky?" nenechal se odbýt předseda.

„Nemám.." posmutněl Kovomat a vidina penízku ze šolichu se rozplývala v nenávratnu.

Další bod programu bylo zasklení pavlače. Opět žádná dohoda. Babka by neměla kde sušit prádlo, ale jinak by se jí to líbilo. Manažerovi v důchodu při nepřízni počasí podjíždějí na kachličkách nohy, čili zasklít to potřebuje jako sůl a někoho naopak napadlo, že by se tam držela plíseň. A z čistě ekonomických důvodů: bylo by to teda fest drahé, páč to není jak sklít pár balkónů. Při tomto argumentu babka nadskočila, páč si zřejmě myslela, že na rozdíl od těch zbytečně svítících žárovek, pavlač bude mít zasklenou zadáčo;-).

Výborná schůze to byla.

Občas jsem musela zajít za roh do sušárny, kde jsem se nepokrytě chechtala, hlavně, když měla slovo babka. Bere svou úlohu smrtelně vážně a její dramatický přednes nenechá nikoho na pochybách o jejím zapálení pro funkci. Pro mě to byly bohužel totálně zabité dvě hodiny, kdy jsem se tam ještě pohádali a stejně krom těch dveří a chodby na ničem neusnesli. Nevidím to dobře, tu naši squadru... z mítinku jsem měla ještě večer betelný bolehlav, páč manažer v.v. si asi spletl půdu s tribunou a hřímal jak za komančů na prvního máje;-). Sakra, vůbec to nevypadá, že bysme se vůbec na něčem rozumném mohli časem usnést. On má totiž každý docela jiné zájmy a ty si hájí. Páč co on chce, by měli přece chtít taky ostatní, ne? A taky má  jiné prachy ve strožoku. Manažer v.v. před koupí bytu lál, jak je to všechno drahé a že on to nekoupí a ejhle! Byl to první nájemník, který se stal vlastníkem svého kvartýru. První kdo si vyměnil okna. První, kdo pod rouškou tmy vyvlekl k popelnicím shnilou kuchyňskou linku a pak na schůzi veřejně brojil proti těm, kdo odkládají za kontejnéry své vlastní nepotřebné věci. A proti němu stojí ta babka, kterou třeba částečně chápu, páč má důchod pár tisíc a z těch pár tisíc je pro ni i koruna navíc moc... jenže prostě babka si musí zvyknout na světlo na chodbách a pan velkomožný zase na to, že nebude mít před svým vchodem do bytu zasklenou pavlač, pokud s tím nebude souhlasit většina. 

Nejlíp z té řeže vyšel filozofující důchodce.

Na schůzi přiklopýtal jako první a zabral jediné křeslo co na půdě bylo. Nasadil si černé brýle, nohy v pumpkách natáhl daleko před sebe a celou dobu jsme se od něho nedozvěděli nic. Dokonce se ani nehnul! Myslím, že ty brejle si vzal, aby mohl na schůzi chrápat. A dobře udělal.

Řev ho nechával chladným. Beztak měl i ucpávky do uší;-).