MURPHY SE NIKDY NEMÝLÍ

Tolik jsem se těšila na ten první den, co se bude tvářit jak jaro!

A dneska ten slavný den nadešel. Cítila jsem se po ránu výborně, navzdory nepříjemnému posunu na letní čas. Ráno mě pošimral zatoulaný sluneční paprsek a zenergizoval moje tělo a ducha. I když bylo ráno přívětivé, Murphy měl opět pravdu...

Když se cítíte výborně, buďte bez obav. Ono vás to rychle přejde;-).

Chtěla jsem jet někam na výlet... No tak dobře, na výlety je ještě brzo.

Tak teda na návštěvu k našim. Autem...No tak dobře, nakonec vlak taky není tak špatný dopravní prostředek.

Nejlepší způsob, jak si udržet muže je držet ho v náručí;-). To jsem měla zrovinka dneska v úmyslu... No dobře, samota má taky své kouzlo.

Ale momentos! Nějaký ten výlet je přece na plánu v pondělí! Aha. Páč pravděpodobnost, že se něco stane, je nepřímo úměrná tomu, nakolik je žádoucí, aby se tak stalo, tak zase nic...

Jsou tohle problémy? Nejsou!

Není každý den posvícení a zítra bude líp! Doufám, teda;-). A jaro teprv začíná!

PERUÁNSKÝ PŘÍBĚH SE UZAVŘEL

Dostala jsem v týdnu sms z neznámého čísla:

Tuto sobotu ve 12 hodin na meu mame stavbu. SaE

Přemýšlela jsem, kdo ze známých cosi v poslední době staví nebo dostavuje. Taky mi tam neštymovaly ty Spojené arabské emiráty... a pak se náhle rozednilo! Sarinka a Edwin! V sobotu se rozeznějí svatební zvony!

S Janou jsem se v týdnu domluvila, že se půjdem na svatbu kámošky podívat. Plán zněl: kytky koupím já a sejdem se v 11.45 zulu před úřadem.

Dneska dopoledne tedy lilo jako z konve. Ven se mi nechtělo, ale po zběžné obhlídce ledničky se nedalo nic dělat. Oblíkla jsem si rozdrbané džíny s řádnou šlajsnou na koleně, antidešťové tenisky, tu károvanou čepici, černý havelok a vyrazila jsem v deset na nákupy. Umanula jsem si, že mimo jiné koupím ty kytky a skočím s tím vším domů, hodím se do gala, jak se na svatebčana sluší a patří a v půl dvanácté vyrazím. Jenže jsem potkala na sobotu nebývale moc známých, každý zdržoval, čas letěl víc, než je obvyklé, a taky v obchodech bylo moc lidí a tři květinářství už měly zavřeno... prostě v půl dvanácté se mi podařilo sehnat dvě kytky gerber a jednu jsem dostala zadáčo, páč paní květinářka, když mi montovala na drátek, jí zlomila hlavičku. Prý:

"Vemte si to, to máte grátis. Stejně... co s tim... je sobota. Dejte si to do vody, ten květ... a ten list stojí patnáct korun!" kladla mi na srdce, "pak si dokupte nějakou kytku, ten list vydrží i měsíc!". Tak jsem vyfasovala list a nalomenou gerberu.

Ale co teď? Domů už to nestihnu... s hrůzou jsem přehlédla svůj sváteční kostým. Z jedné nohavice se páral lem, prý se to nosí, ale mě to na svatbu moc nepřišlo... dupla jsem na to druhou nohou a škubla. Docílila jsem akorát toho, že se mi nohavice na džínách vzadu roztrhla do půl lýtka a lem držel upáraný na patnáct centimetrů... . Ó hrůzo! Ještě k tomu jsem měla nohavice skoro ke kolenům mokré, páč pršelo fakt fest. No nic, tohle nezachráním, někdo se v takovém ohozu vdává schválně, řekla jsem si a hodila to za hlavu. Eště zbýval problém se zavazadly;-). Přemýšlela jsem, kam se vrtnu s batohem a dvěma igelitkama. Zachránil mě mladý chemik, přišel k úřadu pro tašky a kytku. Doma jsem zjistila, že tu hlavičku, co měla být do vody, někde cestou ztratil... tak zůstal nakonec fakt jen ten nablýskaný list;-).

Svatba byla jen pro nejbližší rodinu. Nevěsta, peruánský ženich a za svědky dva potomci nevěsty. Ostatních asi patnáct lidí se přišlo jen podívat na obřad a byli to kamarádi nevěsty, páč ženich tady nikoho neměl. Byl smutný a bylo mi ho líto... takový velký den! Paní ceremoniářka určila strany nevěsty a ženicha, ale když přehlédla zrakem svatební hosty, řekla, ať se nějak rozesadíme. Seděla jsem v první řadě, díru na koleně zakrytou kostkovanou čepicí a gerberou se zeleným listem. Stejně občas vykoukla, tak snad mě nikdo na svatební fotce neuvidí... 

Novomanželé byli šťastní a já bych jim přála, aby jim to štěstí vydrželo. Aby ukázali lidem, co nevěřili, že to skončí svatbou, že to jde. Že štěstí i láska zmůžou kdejakou překážku.Vzdálenosti, řeči i věku. Že když člověk něco moc chce, může to mít.

A někdy si stačí jen přát. A někdy třeba zase otevřít skajp nebo ajsíkjú;-).

Good luck, Sarah and Edwin!:-) 

PŘIJĎ UŽ KONEČNĚ!

Mívám období hektické aktivity, kdy za mnou v kolbence zůstávají jenom odškrtané úkoly v diáři, doma se to blejská, na blogu jsou furt nové písmenka a taky si dám hodně práce se sebou. Tehdy nosím boty na podpatku. Sukénky i v mrazu. Maluju si každodenně hezký obličej, chodím na manikúru a natáčím vlasy rovné jak špendlíky. Ne hřebíky, páč ty jsou silné a nepoddajné. Já mám špendlíky. Rovné a tenké.

Teď mě však zachvátila lenora.

Přemýšlím, že to bude dlouhou rekonvalescencí nebo jarní únavou.

Kvartýr je zasekaný vypranýma hadrama, co čekají na něžné pohlazení žehličky, dále hadrama sušícíma se na sušáku a taky špinavýma hadrama. Ne, pračka se nepodělala. To jen není kde sušit prádlo. Mám sice na pavlači šňůry na prádlo a venku neprší, ale onehdá jsem tam pověsila vyprané povlečení, páč náhodou chvilku svítilo slunko a vál vlahý větřík. Koukám, najednou začne krápat... tak nějak divně jakoby v  jednom místě...natáhnu krk nad zábradlí a koukám nahoru, hledám ten mrak, z kterého zapršelo. Mrak nikde, zato o patro výš stojí u zábradlí čokl se zdviženou nohou a vesele čurá na plot. Halekám, kurvuju, pán nikde, čokl vypadá nebezpečně a cení na mě dolů zuby. Povlečení podstoupilo repete a sušila jsem ho dva dny v koupelně. Páč mám k tomu věšení venku teď nějakou nechuť...

Diář se se mnou nebaví, páč má hubu ucpanou nesplněnýma úkolama.

Blog roní hořké slzy. Moc často mě totiž nevidí.

Špendlíky mám napíchané v hlavě a pružinky z nich nedělám. Radši jsem si koupila balík barevných gumiček, z nichž používám pořád jenom černou. Ale zato jsem si koupila novou drobně kostkovanou čepici. Prý vypadám jak hříšný člověk města pražského v mužském rodě! Je mi to fuck. Lidi mě nepoznávají a aspoň dají pokoj. Jediný, kdo mě pravidelně oslovuje, jsou kameloti Strážné věže. Pro ty je kus jako kus;-).

Vím, proč je to tak. Může za to dlouhá bezsněhová zima. Strašně si přeju, ať už je jaro. Až bude svítit slunko od rána do večera. Až paprsky zahřejou studené končetiny a pochmurný byt. Až pověsím bez rizika prádlo na pavlač. Až hodím až dozadu do skříně všechny zimní boty a bundy. Až vyleze první tráva. A taky až nebudu tak strašně bílá, ale aspoň malinko opálená.

A až budou čokli chodit do přírody a nebudou nám z dlouhé chvíle ochcávat pavlače.

KOLBENKA SNAD STOJÍ NA GEOPATOGENNÍCH ZÓNÁCH

Z kolbenky se pomalu ale jistě stává lazaret a depozitář použitého spodního prádla...

Kolegyně dneska v práci prohlásila: tak nejdřív budu pčikat a potom budu srat!...

Její slova nelze nebrat vážněL . Druhá kolegyně, Jiřina, jejíž produktivita práce byla do včerejška hnána do nebeských výšin, dneska ráno náhle zavolala, že ji nečekaně setnula střevní chřipka. No, ona to řekla jinak, ale to se sem nehodí... Že se cosi stane, se dalo předvídat už včera, kdy jsem zaslechla útržky rozhovoru dvou kolegyň:

"Chacha! Cože? Pod mostem?"

"Nejen Slávka.... Musela jsem...cestou do práce... nedošla bych na autobus... "

"... na ústředním v šatně.... "

"... a já si říkala, co se to tam suší za bombarďáky!!"

"Muehehe, Jiřino, tys mě vypekla!", vykřikovala rozverně Martha.

Jo, Jiřina je stará pekařka. Eště, že tady máme několik sociálních zařízení a nemusím navštěvovat to jejich, páč paní Martha na mě dneska hned u dveří vybafla:

"Jak ti je?", a zelená jak sedmica se přidržovala futer.

"Dobře mi je," opatrně jsem ji obešla a uvařila si mátový čaj. Doufám, že mi to taky dlouho vydrží! Už totiž pčikám taky...

Dneska večer jdu preventivně vypálit červa. Protože jak říká můj tata - všechny choroby jsou jenom zanedbaný chlast;-). No když už jsme u toho chlastu... Konečně mi přišel na mail upřímný horoskop. Většina střelců jsou alkoholici a ostatním lidem jsou pro srandu. Malí bezcenní sráči;-). To jsem při pátku potřebovala vědět. Hned mi stouplo sebevědomí!;-).

Mimochodem, prý dneska v 11.28 nastává nejšťastnější doba tohoto roku pro všechny znamení - střelce nevyjímaje! Těšme se, přítelíčkové! Kéž se to vyplní!!

S KNEDLÍKEM NA RANDE

Velikonoce jsou pro bezvěrce pitomé svátky. Pokud jsou však zaměstnaní, výhoda spočívá v tom, že je den volna. Jinak to nestojí za psí štěk.

Dlouho jsem nebyla na velikonoce v kostele, bývá tam moc lidí a nedá se tam dostat. Ani se o to už roky nesnažím. Spíš si tak doma medituju. Včera jsme jeli s Radimem k našim, vzali jsme maminu na krchov, páč se tam pěšky už nedostane. Má tu artrózu v koleně a skoro vůbec už nechodí. Na kole ale jezdí jak šlak;-). Jenže kostely s krchovama jsou většinou na kopci a ten, co je u našich, má stoupání poměrně prudké. Na kole jsem tam jako děcko vyjela, ale teďka bych to už asi nedala. Natož mamina. Tehdy mi bylo jedenáct a přijeli jsme na prázdniny k babičce. Měla jsem první rande s venkovským štramákem! Domluva proběhla přes tajného posla - zrzavého kovářského synka. Měla jsem asi nějaké zaražené vycházky, tak jsem vnutila mamině nápad, že zajedu do hospody pro knedlík k obědu. A to zas jo. Dala mi deset korun a já vyrazila v teplákách, co se do nich učili svazarmovci střílet, na starém arabovi směr náves, kde jsem v hospodě zakoupila za štyry koruny knedlík. Hodila jsem ho do silonové tašky, tašku pověsila arabovi na řidítka a vjó koně hospoda na krchov!

Celá udýchaná jsem dorazila před krchov a můj nápadník již čekal. Seděli jsme u hřbitova půl hodiny a amant vedl neromantické řeči o tom, že je třeba rozšířit družstvo mladých hasičů a já že jsem ten vhodný adept. Že mám sílu a tak vůbec... že jsou tam sice samí kluci, ale to přece nevadí, že já se mezi nima ztratím... už tenkrát jsem vypadala jako můj otec;-). Smutně jsem na nabídku přikývla, Jaryn zaplesal, naskočil na svojeho araba a vzdálil se. Osaměla jsem u hřbitovní zdi, zamáčkla slzu a že teda pojedu taky domů.

Naskočila jsem na araba a šlápla do pedálů... sjezd z kopce byl prudký a šlapat se moc nemuselo, ale já jsem byla se svým zlomeným srdcem před duševní explozí, tak jsem tomu dala zabrat... kymácející se knedlík v silonové tašce se rozkymácel víc a najednou se zastavil čas a taky arab strnul ve své šílené jízdě... přední kolo se na fleku zablokovalo a pak mi to přijde jak ve zpomaleném filmu: sedlo bajku se mi pod zadkem vymrštilo do výšky (pochopitelně i se mnou) a já jsem se neelegatně nabodla žebrama na řidítka. Hned poté jsem i s arabem rubla na zem. Ležím já, oči jak žampióny a vyražený dech, na mě arab a v předním kole namotaný rozšmelcovaný knedlík! Trošku jsem se pod kolem vydýchala, pak se vysoukala z nedobrovolného vězení a opatrně su ohmatala svoje bolavé tělo. Na nic zlomeného to nevypadalo, tak jsem se zmátořila, posbírala rozšmelcovaný knedlík a opatrně jsem vyrazila k domovu. Cestou jsem ještě musela koupit druhý knedlík v hospodě a doma jsem dostala vynadáno, kde se s knedlou flákám, že je oběd dávno uvařený a už taky studený.

Jako správný introvert jsem se nepřiznala. Ale s knedlíkem jsem na rande už radši nikdy nešla;-).

JÁNOŠÍK Z PAVLAČÁKU

Ze zásady si žádné časopisy ani denní tisk nepředplácím. Kdeco se dá přečíst na netu a taky mi párkrát schránku nějaký chmaták vybral. Proto si myslím, že u mě proběhlo krátké zatmění mozku, když jsem si z nemocničního lůžka coby kriplík objednala roční přeplatné jistého ženského časopisu. Za rychlé objednání dávali čísla zadáčo plus dárek! Bělicí gel na zuby v tisícové hodnotě. Skvělé!

Čekala jsem každý den od svého návratu ze špitálu, kdy se ve schránce objeví kýžené první číslo a hlavně ten zázrak, co mi měl vybělit zuby a vyleštit je do vysokého lesku! Když se 14 dnů (a oni slibovali HNED) neobjevilo krom účtů a naklepaného cigaretového popela ve schránce nic, vybodla jsem se na čekání a zapomněla na to. A jak už to tak bývá, včera jsem obdržela první číslo objednaného časopisu. Jenže! Čekala jsem dary a vzorky zdarma, místo toho mi přišel odrbanec s přehýbanýma listama, bez dárku a po vzorkách zůstaly na stránkách jen kapky uschlého gumového lepidla. Jak se zdá, početl si celý pavlačák. Ovšem dobří lidé eště žijou, páč mi nechali aspoň tu duševní potravu. Poté, co rozdal chudým všechno, co mělo nějakou cenu, přilepil Jánošík na tu odrbanou obálku bílou samolepku a na ni umně fixkou vyvedl moje jméno a číslo baráku.

Eště by mě zajímalo, z koho se vyklube ten Jánošík. Bude to ten, co bude mít zářivý úsměv hollywoodských hvězd. Páč co si všímám, aktuálně mají všichni nájemníci zuby jak hvězdičky.

Žluté a daleko od sebe;-).

UŽ VÍM, JAK BOLÍ PODEBRANÝ PALEC

Když do tebe pichnou, máš utrum a už se vezeš, věští budoucnost můj otec. A má pravdu... asi jako paní Huňavá.. to je ta experimentátorka, co vyzkoušela kosmodisk. Používala ho na hlavu, na zádda, na nohy, na břicho... aby nakonec zjistila, že je to na pi...

V neděli ráno po plese jsem se vzbudila s neurčitým pocitem, že mě pobolívá prst na pravé noze. Palec to teda naní, ale ten druhý prst, jako na ruce ukazováček. Na noze se to asi tak nejmenuje;-). Včera to bylo ještě horší, prst vypadal na noze tak nějak nepatřičně, byl křivý a navíc pěkně opuchnul. Podagra! Napadlo mě. Tata to má a co má tata, to mám taky já...uchechtávala jsem se. Smích mě přešel v momentě, kdy jsem už nemohla ani chodit. V noci jsem toho taky moc nenaspala, i rozhodla jsem se zajít k doktorce. Zase...

Doktorce se můj krasavec moc nelíbil a vůbec se nesmála.

"Ten vypadá... nebouchla jste se?", kroutila hlavou.

"Nejsem si vědoma. To bych si pamatovala. Myslim teda", usmála jsem se.

"Ehm," káravě se na mě podívala, "nepíchla jste se do něčeho?"

Už jsem jen kroutila hlavou.

Něčím mi to natřela a sestra mi fáčem omotala nohu. Izolepou nešetřila. Čtyři pruhy tam a zpátky, vypadalo to jak náhubek Hanibala Lectera. Ovšem na noze;-). Pak se přiblížila od boku s inejkční stříkačkou, že mi vezme krev. Snažila se. Je stará a slepá, píchala do mě na více místech, ale žíla se jí pořád někam ztrácela. Asi mě bodla jednou i skrz naskrz, páč to bolelo jak sviňa a ve zkumavce ani kapka:-(. Přelepit jsem si to musela sama, páč ona držela levou čtvereček gázy, na hřbet pravé ruky si přilepila izolepu a další krok v realizaci tohoto zdravotnického standardu byl technologicky nemožný;-).

Připadám si jak kripl. Furt cosik!

Jak to vykřikoval ten dědek v čekárně?

"Tady by měli mět klát a sekeru! Tým, co sú už na hovno, by mohli zrovna cosi urubnút, ať dajú pokoj!";-)