ZA PÁR

Už jen nějakých pár desítek hodin zbývá do konce tohodle starého roku.

A jako by se s nabídkama roztrhl pytel. Každý se chce na konci roku vidět, zajuchat, něco málo vypit, zavzpomínat a někteří taky zapomenout.

V pátek jsem byla na kontrole u doktorky. Nové. Zjistila, že antibiotika zabraly, takže kromě zánětu mezižeberního nervu, který se mi z virózy vyvinul, jsem již zcela fit. Vyfasovala jsem léky na bolest a hurá do kolbenky. Jó, to se to pracuje, když je člověk v kanclu sám. Z pracovního úsilí mě vydloubl Hanys, když mě překecal na pracovní oběd. Tam jsme se usnesli, že se v podvečer přidám k několika dalším jeho kamarádům a navštívíme spolu koncert kultovní valmezské kapely Ciment. Přijela i Jana.

Bohužel, zjistila jsem, že Ciment není moje krevní skupina. Nikdy jsem to neposlouchala a napoprvé jít na živák asik nebyl až tak dobrý nápad. Všichni juchali na parketu, ale Jana byla naštěstí stejného názoru a bar byl blízko.

O půl třetí ráno jsem spočinula ve své posteli. Ale co to? Kdo se to šine z vedlejšího pokoje?

Mladý chemik přijel ze srazu četařů, kde s ostatními ukuli plány na společný postup vůči rodičům. Že pojedou na Silvestra všickni na Václavák. Slavit. Tak si za mnou přišel popovídat a přemluvit mě, abych ho pustila. S bídou jsem držela otevřené oči, když jsem mu vysvětlovala, že ho tam nepustím a dozvěděla jsem se, že se mu tam nic nemůže stát, že je jiná doba a já tomu nerozumím. Mátožně jsem naslouchala jeho argumentaci a pak ho poslala spát. Musím být pro něj strašný tyran:-).

Včera ráno jsme měli ject na sváteční rodinné návštěvy, ale chemik se šprajcl, tak jsem ho nechala lkát doma nad svým osudem. Zajela jsem na návštěvu k ségře a vzala jsem s sebou na čerstvý luft čoklovou.

Nebyl to dobrý nápad. Musela jsem ji hlídat jak oko v hlavě, páč má své dny a na vesnici se za náma táhlo hejno volně pobíhajících psů. Nevím, kdo měl větší strach, jestli ona nebo já. V hlavě mi šrotovalo, co nás učili, jak se chovat, když na vás začne dorážet cizí velký pes. Jestli znehybnět nebo jít pomalu dál... zvolila jsem to druhé. Sunula jsem se s čoklovou v náručí a se srdcem v kalhotách k baráku, kde už na mě z balkónu mávali a hurónsky pokřikovali:

"Neboj, nic ti neudělají! Jsou úplně hodní!"

To mě ovšem uklidnili. Hodní. S vyceněnýma zubama. Ségra do mě musela hned vetknout panáka, bo jsem se třásla víc, než čoklová. A ta mrška hned zmizla za rohem s jejich psem, fešným kokrem třikrát tak velkým, jako je ona. No tak to zas prrr! Odhodila jsem panáka a upalovala chránit čoklové čest. Záchrana přišla v poslední chvíli. Už stáli na chodbě, čoklová ocásek stranou a jejich kokr se právě začínal hrabat na její malý hřbítek... Chytla jsem chlípnou čoklovou za kožich a odtáhla ji s vyšpulenou žlutou prdelí do bezpečí. A tím jsem si ovšem naštvala dalšího člena naší domácnosti.

Páč se se mnou doma nikdo nebavil, večer jsem se odebrala na válečnou předsilvestrovskou poradu. Ukuli jsme plán, že na hory odjíždíme dnes za kuropění. Ale v tomto světě není nic stabilní a plány se tím pádem furt mění. Ráno byl odjezd byl odsunut na zítřejší dopoledne. To mi hraje do noty, páč stejnak nemám nic sbaleno, ani nakoupeno. A do ničeho se mi ani nechce. Asi se půjdu na chvilku natáhnout a načerpat síly.

Večer mám totiž sjednáno ještě jedno dostaveníčko. Pro tento rok poslední:-).

Jeden veselý silvestrovský ftípek:

Jde beruška na karneval a žmoulá v puse tvaroh. Potká mravence.

"Za co jdeš, beruško?" zvědavě se ptá mravenec.

Beruška vymáčkne z pusy tvaroh a řekne:

"Za beďara!"

Veselého Silvestra, přátelé!

ČIRIMOJA A JINÉ LAHŮDKY

Štědrý den jsem strávila u našich.

Krom mě tam byla taky ségra s chlapem a jejich dva malí raubíři. Na můj vkus trochu moc povyku, ale pořád lepší. jak sedět doma s mladým chemikem u lety opelichaného, neúspěšně kradeného jehličnanu.

Sváteční náladu mi zkazil článek v novinách o plánovaném prodeji bytového fondu města za cca 40 % tržní ceny. V rámci toho bytového fondu je i můj kvartýrek. Jako nespravedlivost osudu pociťuju, že ti, kdož měli štěstí a v pořadníku na přidělení bytu získali před dvěma lety kvartýr dvojnásobné výměry v klidné části města, si ho mohli posléze odkoupit za necelých sto tisíc. Mě, žel Bohu, nabídli naprosto stejný byt, jako ten, co obývám, v naprosto stejné čtvrti, kde bydlím. Mají smysl pro humor:-). Zůstala jsem ve svém krcálku, doufajíc, že buď dostanu časem jiný byt, nebo ty naše odprodají za nějakých sto klacků. Chyba lávky. Paní starostka prohlásila, že cena bude podstatně vyšší, cirka 400 tis. Kč. A každý, i ten sociálně slabý, má možnost vzít si půjčku a řádně ji splatit:-). Podotýkám, že sociálně slabých je v našem baráku odhadem sedmdesát procent... Ráda bych věděla, kdo občanovi v hmotné nouzi úvěr či hypotéku poskytne, když žije ze sociálních dávek a nikdy nepracoval. Leda snad... že by město poskytlo bezúročnou půjčku. Když ji mohli dostat spoluobčané před dvěma lety za Čunka, proč ne i ostatní?

Bohužel, při konci roku začínám i já pociťovat tíhu života samoživitelky:-). Zjišťuju, že práce, která mě docela baví, mě patrně uživit nedokáže. Ani můj další šolich, který jsem si přibrala, mi bankovní konto nenaplní... Průser je, že pokud budu chtít změnit džob, tak se budu muset odebrat do jiných míst naší matičky vlasti, případně se z matičky vlasti úplně vytratit... Nebo si konečně najít bohatého milence;-).

No, hlavně zdraví. Choroba mě nějak nechce opustit, tak to vypadá, že i oslavy konce roku proběhnou bez kapky alkoholu a nezažiju ani chvilku blaha v alkoholové anestezii;-). Tak bych aspoň na chvíli mohla některé starosti hodit za hlavu a radovat se ze dnů příštích. I když...jestli je vůbec nač se těšit.

Ale nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Vánoce přinesly i pár nových zážitků.

Mamina je vánoční expert.

Kromě toho, že má vždycky v obci první vánoční výzdobu na zahradě a baráku, první napeče 15 druhů cukroví a dárky kupuje snad už od prvního ledna, každé vánoce se u nás objeví nějaké nové exotické ovoce, které jsme ještě neměli příležitost ochutnat. Tak jsme před lety testovali hvězdicovou karambolu, ze které mi bylo, lidově řečeno, na tyčku, manga, papáje, které nedokážu dodnes odlišit, mastné avokádo, kaki neboli tomel, chutnající jak nahnilá meruňka a další exponáty, jejichž jména jsem zapomněla. Chutnalo mi jenom liči nebo rambutan, které si občas kupuju i v konzervě.

Letos se objevily na stole nové dva kousky. Mučenka a anona neboli čirimoja. Čirimoja! Indiánský název mě naprosto uchvátil, i vrhla jsem se s nožem a s nadšením na zelený plod. Po rozříznutí na mě vykoukla bílá dužina a v ní placama velké černé pecky...

"Je to stašně dobré," ponoukala mě mamina.

Nedůvěřivě jsem dloubla do měkké dužiny a zkusila ten exotický zázrak. Mělo to chuť jako hruška. Taková bídná, když je málo slunka, řekla bych... čirimoja nenadchla.

Ale ještě není vše ztraceno. Hurá na mučenku! Znám ji z jogurtů, ty mám ráda, takže to nemůže být nic špatného, mnula jsem si v duchu ruce a do mučenky zabodla dranžírák.

Rozpůlený plod v sobě skrýval nevábnou žlutozelenou kaši s černými semínky... Těžko jsem mohla posoudit, jestli je konzistence akorát, nebo už za horizontem zralosti, ne - li před branami zmaru, když jsem to viděla poprvé v životě... každopádně to bylo hořko - kyselé a polknout jsem to odmítla. Propříště už budu mučenku zase jíst jen v jogurtu.

Letos jsme se tedy usnesli, že zůstáváme u známých druhů ovoce. Stejně... buď mi už dosluhují chuťové buňky, nebo je to všechno šlendrián. Co okusím nového, to stojí věru za starou bačkoru:-).

SVÁTKY BUDIŽ POCHVÁLENY!

V samém závěru roku si na mě počíhala choroba.

Díky ní jsem se musela uchýlit do péče své nové obvodní doktorky. Ordinaci má sice patnáct kilometrů od mého bydliště, v jedné zapadlé vísce, ale po první návštěvě se zdá, že zájem o mou tělesnou schránku má daleko větší, než předchozích deset let jiná doktorka s příhodným přízviskem Čený kořen.

Dostala jsem antibiotika a vynadáno, že jsem nepřišla už před týdnem. Vysvětlila jsem jí pohnutky, které mě vedly k samoléčbě doma. Že totiž obavy o mou tělesnou schránku jsou (aspoň při chřipce) pořád ještě menší, než obavy o výši mého výdělku. A že jsem samoživitelka. A že mě v práci potřebujou. A ....

"To mě nezajímá! Já chci mít zdravé pacienty!", houkla na mě.

"To byste byla bez práce," uchichtla jsem se.

"Neschopenku?"

"Nene. Díky, nechci,"

"Ne?" tázavě zvedla obočí. "No, uvidíme. Však ono se vás hodně vrací," řekla prorocky.

Doufám, že to nebude i můj případ...

Sbalila jsem prášky a šla zase do kolbenky. Slabší kolegyně, co je to setlo dřív, než mě, jsou na neschopence a já jsem tam zůstala sama... vedení na mě spoléhá a jsem za ekonomickou stránku zodpovědná. Už nebylo na koho delegovat úkoly, co se musí bezpodmínečně do konce roku udělat. Doktorka hledí jenom na zdraví. Zaměstnavatel jenom na výkon. Nenápadně jsem sípavým hlasem v týdnu naznačila, že možná slehnu.

"Ale, vždyť vypadáte zdravě! A máte krásný hlas!", polichotil šéf zbytku toho, co mi v hrdle zbylo.

"Potřebuju ty výkazy, cash flow, žádost o výjimku na hygienu a jak to vypadá s projektem!", přikázal.

Faktem je, že se mi ten neduh za těch pár dní spíš zhoršil, než zlepšil... přišla jsem o hlas a taky přišly záchvaty nočního kašle. K doktorce jsem se vydala až poté, co mě kolegyně z druhé budovy postrašila bezteplotovým zápalem plic.

Myslim, že to už bude dobré, páč po dvou dávkách antibiotik je mu líp. Každopádně, zem to vytáhne, jak říkává s nádechem černého humoru jeden můj kamarád;-).

A co. Svět se nezboří. Letošní vánoce u nás nevoní vánoční cukroví. Ne, neudělala jsem velký vánoční úklid, jenom jsem pošolíchala nejnutnější. Ve vaně neplove kapr ani jiná ryba. Zato jsem dneska vytáhla ze sklepa jehličnan a nazdobila ho. Už dorazily vánoce i k nám!

Beztak není důležité, jak se na vánoce člověk nachystá. Tyhle dny jsou i bez megalomanských příprav kouzelné. Láska, klid a mír jsou všude kolem. Nebo ... aspoň by měly být...

Lidičky, přeju vám všem krásné pokojné vánoce. Ať je prožijete s těmi, které máte rádi a v kouzelný Štedrý večer ať se vám plní vaše nejtajnější přání.

P.S. A až budete lít olovo, nezapomeňte si vzít svářečské brýle!;-)

VYDAŘENÉ DÁREČKY

Vánoce na krku.

Navzdory chřipce, co se do mě v sobotu zakousla, i já jsem se rozhodla nakoupit nějaké ty dárečky svým nejbližším.

Město je plné lidí a kšefty prázdné. Respektive plné krámů, co je už nikdo nechce. Můj otec je náročná osoba. Nic moc nepotřebuje a vlastně ani nechce. Takhle vloni jsem ho chtěla obdařit nějakým nápaditějším dárkem, než je každoroční parfém, cédéčko a přítel člověka - kniha. Prošla jsem pár těch kšeftů a v jednom se mi zalíbila lupa. Ale moc hezký výrobek! A to zvětšení! Byla hezky zalisovaná v plastu a čtverečkovaná síť pod ní byla pod sklem zvětšená tak o pětasedmdesát procent. Žádné štráchy, můj otec, švihák lázeňský, brýle nosit nechce a občas ho vidím, jak slepě mžourá do křížovky. Lupa bude pro něho to pravé!

A pak ještě něco pro maminu... v parfumérii jsem se dlouho rozmýšlela mezi parfémem a nějakým značkovým tělovým mlíkem. Vyhrálo mlíko, páč bylo v akci. Teda, spíš ve slevě, kvůli docházející době použitelnosti. I tak mě to vyšlo na devět stovek.

Večer byl toho roku opravdu štědrý. Dary se předaly a já čekala pochvalu jak Donutil za boty.

Tak první táta. Rozbalil lupu z luxusního papíru, vzdechl, usmál se a jal se ji vydlabat z výlisku. Po chvíli zažil úspěch. Třímal v ruce krásný exemplář zvětšovacího skla. Podal si nejbližší noviny a začal zkoumat písmo.

"Je nějaká zmazaná, šlendrián,"otíral lupu do sváteční košile a znovu natáhl ruku s lupou nad noviny.

"Já ti nevím... to snad nezvětšuje, nebo už zase hůř vidím," pronesl smutně a odložil cenný dar.

Natáhla jsem se pro lupu. Zkoumám noviny, fakt žádné zvětšení! Písmo je pořád stejně velké i když novinama kroutím do všech světových stran... v neblahém tušení jsem se natáhla pro původní obal lupy. Svinští kramáři! Ta mřížka pod lupou byla v místě položení lupy krásně velká. V ostatních místech miniaturní. Takové jsem koupila zvětšovací sklo. No nic, přišli jsme v životě o víc. Akorát mi bylo líto táty.

Kouknem na mámu. Hrabe v hromadě darů, veskrze blbostí, co k ničemu nejsou a nebudou. Pár hezkých hrnků. Má jich plnou kuchyň a návdavkem dva regály na půdě. Parfém. Letos od táty a jako obvykle se netrefil. Halda krémů, gelů a další kosmetiky. A mezi tím - moje body milk! Těším se, co řekne. Značka sama o sobě hovoří o luxusu! Otevře, přičichne... jé, krásně to voní! No sláva, mám radost. Aspoň tady jsem se trefila...

Takhle o podzimku jedu k našim na návštěvu a jak je mým dobrým zvykem, prohrabu kosmetické skříňky, co mamině přibylo nového, že bych se něčím napatlala (horší, jak malá holka:-). Koukám, co se to támhle vzadu krčí za luxusní zbožíčko? Můj vánoční dar! A nepoužitý!

"Mami, co to tady máš?" ptám se a výhružně jí mávám před obličejem tubou.

"Jé, ukaž... no, já nevím, to mi kdosi dal myslím na vánoce a to tak strašně smrdí, že se s tím nemůžu ani natřít. Jestli chceš, si to vem," usmála se na mě.

Tak dík. Ani jsem jí nechtěla připomínat, že to byl můj dar. Sbalila jsem ho, že než by se zkazil, aspoň to vynosím.

Doma po koupeli jsem se natáhla po luxusním mléku. Natřela jsem si s požitkem své hladké nohy... a dál už se nedostala. Nejen, že to, co jsem po nanesení ucítila, nebylo nosu ani trochu příjemné, navíc mi silně mi to připomínalo voňavku, co s ní natřeli mého dědu, když umřel a mě bylo tehdy 11 let. A ten odér nikdy v životě nezapomenu a nikdy už ho nechci ani cítit. Mlíko jsem řádně zašpuntovala a vyhodila. Znovu jsem se osprchovala, tentokrát důkladněji, páč mlíko vynikalo zvláštní trvanlivostí a nezamával s ním ani dove.

Nutno přiznat, že loňské dárky se mi opravdu příliš nevydařily. Ale letos jim to všem pořádně vynahradím. Aspoň teda doufám:-).

NĚKTEŘÍ LIDI SE HOLT NEZMĚNÍ...

Vánoce jsou svátky, kdy jsou si lidi blíž.

To si uvědomil asik i můj prehistorický lover PanTér , který týden před vánocema za nějakým účelem přijel do našeho města. Teda, osobně si myslím, že ten účel byla nějaká vánoční pijatyka ex zaměstnavatele, ale jistá si nejsem. Nicméně, napsal mi sms, že by mě v sobotu rád viděl.

Plán na víkend jsem v té době už měla. Takže jsem ho odmítla. Ale včera z toho plánu sešlo. Jako předzvěst osudu jsem při včerejším předvánočním úklidu narazila na zastrčený hrnek s nápisy "Merry Christmas!" v různých světových jazycích. Nápaditý dárek s využitelností jeden týden v roce od PanTéra k loňským vánocům... uvařila jsem si do něj vánoční kafe a to mi vnuklo tu blbou myšlenku.

Neměla jsem nic lepšího na práci, než se PanTérovi připomenout.

Poslala jsem mu sms:

"Ahoj, takže nakonec jsem tady. Tak můžem na to pivko."

A čekala. Za půl hodiny přišla odpověď:

"Já tebe taky."

No sláva, zajásala jsem! Ať to tehdy skončilo, jak chtělo, tento chlap měl pro mě vždycky zvláštní neodolatelné kouzlo. Ovšem, pouze ve střízlivém stavu. A v to jsem včera velmi intenzivně doufala:-).

Má rychlá odpověď byla odpálena s dotazem "kdy a kde?" a šla jsem se rychle přikrášlit, kdyby to bylo vcuku letu, ať nemusím stresovat.

Hm. První půlhodinu jsem koukala na mobil co pět minut. Další půlhodinu jsem ho nosila neustále při sobě. Za hodinu a půl jsem se konečně dočkala! V jedenáct v noci přišlo netrpělivě očekávané pozvání. Dobře zamaskované;-):

"Jasne. To sem.rad"...

A vymalováno. Možná chtěl PanTér naznačit, že to ne on, to nějaký pan Semerád a eště to zakvízoval nebo mu z toho rozčilení vypadlo písmenko ve jméně:-).

Každopádně mi bylo jasné, že je zduněný a o zduněného jsem nikdy nestála. Navíc, jakoby na znamení toho, že nemám nikam chodit, mě zničeho nic rozbolelo v krku a začala jsem se cítit docela nemocně...

Poslechla jsem své tělo a šla si lehnout. Mobil jsem radši vypla...

V pět ráno mě vzbudila čoklová, pořádající turistický pochod kolem mého těla. Ze spaní už nebylo nic, tak jsem zapnula mobil a čekám. No jasně. Ve tři ráno odpálena smska:

"Kakra, co je s tebou? Volám ti snad posté!"

A pak druhá o zmeškaných hovorech... ve tři ráno mi volal desetkrát...

Přesvědčil mě o svých kvalitách, chlapec. Nezměnil se. Ani po roce není jiný, než tehdy. Je tu ale jeden podstatný rozdíl. Tehdy jsem doufala, že se změní. Dneska je mi to už úplně jedno. A takového chlapa bych nechtěla za nic na světě.

PUGÉT HAUTE COUTURE

Necelý týden poté, co jsem obdržela různé květinové dary, bylo nutno se jich zbavit.

Jedna z velkolepých kytic začala totiž kolem sebe šířit mému nosu velmi nepříjemný puch. Po sledování různých amerických kriminálek z Las Vegas a jiných částí států jsem se začala obávat nejhoršího: Že mě někdo chce otrávit! No když se dá do mundúru zažehlit jed z korálovek, který vás po pár hodinách připraví o život, taky může být něčím infikovaná kytka, že jo.

S podezřením jsem šla najisto. Podezírala jsem pugét od neznámého dárce. Jenže krom mírného stupně ovadu jsem na něm nic závadného neshledala. Pachatelem se ukázaly být malé žluté kvítky, jako vzhledný doplněk přivázané k nádherným oranžovým růžím. Nu což. Přišli jsme v životě o víc, pomyslela jsem si, když jsem se blížila jsem se s nakrčeným nosem k krásnému, leč smrdutému pugétu a snažila se ho nacpat do transportéru, teda igelitky, v němž stráví poslední minuty v mé blízkosti. Květináři vymysleli nový fiš. Celá kytka byla odshora dolů posypaná oranžovýma třpytkama, co se s nima svého času zdobily baňky. Mírným dotekem, ne - li hned dechem, všechna ta paráda z kytky olezla... na ubrus, na koberec, do slánky a pepřenky... a protože byl pugét velký, část ho z transportéru čouhal a nepřetržitě trousil blyštivé třpytky...

Vysavač si dlouho tak nezařádil, o smetáku ani nemluvě. Ale ty potvory se drží jak helvétská víra. Mám jich plný kvartýr a není mi jasné, kde se pořád berou. Jsou na místech, kde bych je nečekala. V botách, jsou ve vaně, jsou v posteli... na nose jsem měla přilepené hned tři. A klidně s tím promenáduju mezi lidma!  

Kytka potěší. Ovšem kdyby mi chtěl někdy někdo ještě nějakou dát, prosím, módní výstřelky vynechat:-). 

 

MARŠAL MALINOVSKIJ!

Nejen Wood se účastní kdejakého předvánočního večírku. Já jsem odmítla minulý týden veselici mého stávajícího zaměstnavatele, zato včera nečekaně jsem dostala pozvání na jeden večírek firmy, s níž jsem svého času měla co do činění.

A protože středa je v práci den volnější, rafinovaně jsem si nahlásila na dnešek půl den dovolené. A se soumrakem jsem vyrazila do víru předvánočního veselí.

Ještě předtím mi stačil junyj chemik sdělit, že ráno MOŽNÁ pojede do Vídně na zájezd, který pořádá jejich škola. On se tam sice nepřihlásil, ale někdo znenadání ochořel a v tu ránu chemik zacítil příležitost. Pranic mu nevadilo, že má propadlý pas, není pojištěný na cesty, páč mu se přece nemůže nic stát! Vlastně ani nevěděl, jestli může někam jet, jestli ho vemou... tak jsem mezi přípravama na večírek volala asi pěti zainteresovaným osobám z jejich školy, pojišťovala ho online za 18 káčé a byla na vývrat. Plánovala jsem si, jak budu krásná, jak na večírku zazářím a místo toho jsem si připadala oškubaná jak micka;-). Natáčky jsem si na hlavu dala tak halabala, čili účes z toho vzešlý by mohl směle být uveden na avantgardních módních přehlídkách, na běžné nošení mi přišel docela exotický a... divný. O pozornost takto vzbuzenou jsem nestála i hodila jsem vlasy do culíku a vyrazila.

Večírek byl podřízen návštěvě ze země, kde zítra znamená již včera:-). Byl totiž obohacen návštěvou tří Rusů, které coby lukrativní obchodní partnery pozval můj bývalý zaměstnavatel. Co čert nechtěl, stůl managementu včetně ruské posily byl jediný, u kterého bylo místo. I usedla jsem k nim a byla ihned zapojena do hovoru. Já to věděla, že jednou dojde ke zúročení nabytých znalostí ruského jazyka z dob povinné školní docházky! Vtipy, které vykládal Anatolij, jsem sice nechápala, ale podle toho, jak se manažeři pod stolem nenápadně navzájem kopali, nebyla jsem sama. Všichni jsme se povinně mocně chechtali, abysme druzjam udělali radost:-).

"Co bude kdo pít?", ptal se direktor.

"No já jenom pivo, děkuji", zvolila jsem svého favorita pro tento večer.

Dopíjela jsem si v klidu svoje třetí pivko, když došlo k zásadnímu zvratu. Rusi jsou kovaní na jiné náboje i začly se objednávat vodky...

"Maršal Malinovskij!" neslo se co chvíli putykou mocné zaburácení, následované cinkotem sklenic. S tímto přípitkem se vytasili (jak jinak) Češi, a Rusové ho hned vzali za svůj.

Fakt nevím, kolik jsem těch vodek měla... moc. Pivo jsem si ale vzít nenechala a kupodivu jsem byla docela v pohodě.

Druzja chtěli jít tančit! Jejich krok už byl značně vratký, i byli nasměrováni ke svému hotelu, aby se šli prospat na ranní důležitý míting. My někteří zocelení jsme vydrželi do časných ranních hodin, kdy jsme se odebrali spát, páč nocleh byl zodpovědně zajištěn. V devět ráno jsem se vzbudila a bylo třeba jet domů. To, že mě při změně polohy pěkně třískalo v hlavě, by se dalo napravit práškem. Horší bylo, že mi nebylo ale vůbec dobře...

Cesta domů se ukázala být nemožnou, páč jízdu autobusem bych po ránu zcela jistě se ctí neabsolvovala. Dovolenou jsem protáhla na celý den..

Ploužila jsem se jako stín po městě a snažila se vsugerovat si, že je mi dobře. Nebylo. Potvrzením toho se stal fakt, že za veřejné WC jsem dnešního dne utratila víc, jak za autobus... Když už jsem se odhodlala do nějakého spoje nastoupit, hned na schůdkách jsem to otočila, když mi do nosu uhodil divný autobusový puch, kterého si jindy ani nevšimnu.. toho rána mě však udeřil obzvlášť silně...

Tak takové jsou teď předvánoční večírky.. Místo tancování kolem jolky s podarkami, což blahé paměti bývávalo, zbyl z večírků jen maršal Malinovskij:-).