PREVENTIVNÍ PROHLÍDKA NA ÚROVNI

Dneska jsem absolvovala preventivní lékařskou prohlídku. Zaměstnaneckou. To by mě zajímalo, jaký význam má tento počin pro mě, jako zaměstnance, ale taky pro mého zaměstnavatele, teda kromě toho, že za jednu takto prolustrovanou osobu cvakne asi 500 korun. Na téhle prohlídce se totiž nezjistí vůbec nic.

Prohlídka sestávala z následujících úkonů:

1. Přivítání pracovníka, potažmo pacienta, 1 minuta
2. Čekání na paní doktorku 8 minut
3. Přivítání paní doktorky 1 minuta
4. Rodinná anamnéza a prodělané choroby dětské a infekční 10 minut
5. změření krevního tlaku 2 minuty
6. chůze po lajně na linoleu a trefování se prstem na špičku nosu 2 minuty
7. dotaz na problémy (u lékaře závodní preventivní péče nemá cenu nějaké uvádět. Po poslední prohlídce už víme všichni, že si je doktorka do spisu ani neznačí a rovnou doporučí obrátit se na osobního lékaře) 1 minuta
8. promačkání břicha 1 minuta
9. dotaz problémy se zrakem 1 minuta

Na prohlídku jsem se mazaně vybavila brýlema, které běžně nenosím.

"Víte, já chodím k očnímu pravidelně," vychloubala jsem se.

"Ano, to je dobře," odtušila doktorka a poslala mě číst tu světelnou tabuli.

"Já to všechno přečtu!", zahlásila jsem jí.

"Ano? To je dobře."

I kdybych byla slepá jak patrona, neodhalila by mě...

10. dotykové prozkoumání očních bulv při zavřených víčkách (no eště aby to bylo při otevřených!;-) 1 minuta

"A co budete ještě zkoumat?" ptala jsem se zvídavě.

"Už nic, to je všechno!" zvesela mi odtušila doktorka, "já právě zkoumám ty oči, to je u vás, když pracujete u počítače, rizikové". Takový výzkum si nechám líbit, pomyslela jsem si:-).

"A co takhle hemeroidy?", nadhodila jsem jí.

Usmála se.

"Muehehe. Ano, ty taky."

"Byl to vtip," řekla jsem s omluvným úsměvem, když jsem viděla, že vstává a kasá si rukávy. Naštěstí to pochopila...

11. Zapsala do papíru SCHOPNA DOSAVADNÍ PRÁCE BEZ OMEZENÍ, což jí zabralo 1 minutu.
12. Vrazila štempla do papíru - 0,5 minut.
13. Prohodila nashledanou - 21 sekund;.-)

Naskle naskle.

Takže necelé půl hodiny v kopru a můžem zase ke strojům. I kdybych byla nachystaná do dřevěného spacáku, pochybuju, že by to touhle prohlídkou poznala;-D

JAK SEŠLO Z PAVOUČÍ FARMY

Zaujal mě bleskový článek o tom, jak chovatele zvířátek zahubili jeho hmyzí a plaziví miláčci.

Taky jsem svého času chovala sklípkana. Měl být na chov. Jmenoval se Fredy. Někdo mi nadhodil, že na pavoučích miminkách se dá vydělat balík, tak jsem si pro začátek zištně pořídila jednoho výstavního jedince. Jednoho proto, abych překonala nejprve svou arachnofobii a posléze že přikoupím páreček, aby se začal radostně milovat a množit:-).

Obcházela jsem Fredyho akvárko s odporem. Ten neustupoval, ani když jsem se utvrzovala v tom, že chlupatý zadeček a osm stejně postižených nožek je in a poté na Fredyho dělala posunky a snažila se ho přilákal mazlivými slůvky. Raději zalezl do hlíny a koukala mu jen špička zadečku. Kupovala jsem mu hnusné červy do krabičky od sirek, pavoučí lahůdku. Myslela jsem, že mě omejou, když se mi jednou podařilo je vyklopit na koberec....

A pak se to stalo. Na zadečku, ano, na tom líbezném, chlupatém zadečku, se objevily bílé tečky. Fredyho postihla plíseň! No to mi ještě scházelo. Brzo přestal vylézat z norky, jen občas se ukázal, aby sezob nějakého červa. I když jsem arachnofobii nepřekonala, bylo mi Fredyho líto... po pár dnech jsem našla Fredyho mrtvolku - bez zadečku. Ležel opodál. On mu asi uhnil...

A to byl konec pavoučí farmy.

Na druhou stranu: možná jsem ušla jisté smrti:-).

JSEM OTRÁVENÁ JAK HADÍ ZUB

Tak zase nastal nový týden.

Bude hektický, jak ukázal hned včera. Přes prázdniny to v kolbence šlo a teďka se moje iluze hroutí jak domeček z karet. Vrátili se nám dovolenkáři. Ti, co si dlouhou dobu dovolovali a teď machrujou.

Je dobře vymalováno? Je špatně vymalováno!

"Ta modrá je krásně blankytně modrá! To se povedlo!", jásá Jaruna.

"No to nemyslíte vážně! Ta modrá je hnus, páč se nehodí k zelenému stolu!", sípá Maruna.

"Jé, žlutý sekretariát! Tady je ale útulně!", a při zaujímání sledovací pozice ve staré židli Jaruna tuto málem rozvalí...

"Kuš! To se mi snad zdá! Ta žlutá vypadá jak posránková nějaká...", dí věčně nespokojená Maruna.

Nejhorší je, že do každé blbosti se kérujou odboráři. Odboráři by měli bojovat za zvýšení mezd pro zaměstnance a bránit tomu, aby někteří byli znevýhodňováni v odměňování atakdále, atakdále. Místo toho probíráme zásadní věci typu zdražení oběda. Má platit zaměstnanec za oběd o 4 koruny víc? Ne, to přeci bychom mu neudělali. Tak jenom 2 koruny a 2 další přihodí hezky zaměstnavatel.

Budete se smát....

Chtěla jsem na vedení prosadit úsporu nákladů na telefonické hovory pořízením dalšího mobilního telefonu (za korunu), páč u nás se stále ještě občas volá z pevných linek na mobil, což je neefektivní. Bylo mi řečeno, že se uvidí, nejdřív se to musí projednat na poradě.

Vím, jak takové porady probíhají.

"Proč vy jo a proč my ne?", ptají se s protáhlýma obličejíkama.

"Vy netelefonujete, jen zcela mimořádně a určitě ne na mobily, takže by nebylo jaké náklady snižovat".

"Ale my chcem taky mobily!"

A nakonec by si svou prosadili. Buď všichni, nebo nikdo. Protože odbory mají významný hlas. Vzala jsem svůj požadavek zpět.

Vytasila jsem se s dalším  návrhem.

Žádala jsem zvýšit naprosto směšné hodinové odměny za odvedenou intelektuální práci vysokoškolsky vzdělaných lidí, pracujících externě na základě dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti. Patrně jsem byla drzá, páč jsem nedostala žádný příslib a dozvěděla jsem se, že se uvidí. A že se musí šetřit a peněz není nazbyt a těm pracovníkům to stačí.

Jinými slovy: co je nám po nich? A co by chtěli, krkouni?

Začínám mít pocit čím dál tím horší komunikace v tom našem staffu. A ač mám svou práci ráda a vážím si jí, jsou chvíle, kdy mě to vůbec nebaví a jsem z ní čím dál tím víc znechucená. V takových chvílích otevírám webové stránky s nabídkama jobů....

Mimochodem - dneska je úplněk;-). Takže, Honzové, jaxte na tom?

DEJVÍKOVA CESTA

Vypravuju Dejva do Práglu.

Zítra  jede poprvé sám na takovou cestu. Jednodenní výlet. Svatosvatě mi slíbil vzít pokaždé, když budu volat, telefon a hlavně stihnout zpáteční vlak.  Stejně budu celý den trnout, než se vrátí zpátky domů. Je totiž nezodpovědný a je mu jedno, že mu před nosem ujede poslední hokkaido směr domov a pak bude namydlený...

HOlt se bude muset otřískat.

Budu vstávat v půl páté, abych ho dostala z pelechu. Domluvit si tam sraz, to by mu šlo, ale ráno se vzbudit se zazvoněním budíku, to chci po něm už moc.  

Taky  bych měla jít spát, páč tenhle víkend na spánek moc štědrý nebyl.. dneska jsem byla na tradiční nedělní návštěvě u našich a musím říct, že ta jedna sklenka burčáku, co do mě vetkli, se mnou nebývale zamávala:-). Možná to způsobil právě spánkový deficit končícího víkendu. Taky jsem slíbila Janě pomoct vysmýčit chajdu, sliby se mají plnit, takže vypadá to tam luxusně, ale docela by mě zajímalo, kvůli komu jsme tam pulírovali.

Kvůli sletu čarodějnic určitě ne;-).

TEN ŠPIRITUS V PŘÍRODĚ HNED JINAK CHUTNÁ:-)

Včera večer jsem podnikla další výstup na okolní horstvo s Hanysem. Podívat se na město a zafilozofovat si.

Fakt bych měla začít trénovat fyzičku, páč když jsme se škrábali úděsným kopcem nahoru, nemohla jsem dechu popadnout a lilo ze mě jak z vola. Hanys, ten dobrák, tempo nezvolnil, naopak se mi smál, že to mám z cigaret a dobře mi tak. S vypětím posledních sil jsem spočinula na vrcholu kopce. Ten pohled stál za námahu! Nebylo mi však přáno příliš se kochat krásami valašských kopců, páč Hanys mě hnal ostružinama a malináčím někam dál do temného hvozdu. Na stezce odvahy bylo nutno chránit si především obličej a oči, z toho důvodu moje nohy dneska do sukně věru nejsou:-). Poté, co mě ostružiny vyplivly ze svého objetí, otevřela jsem oči a před náma se rozprostírala nádherná paseka, heboučká tráva a uprostřed pod stromkama naprosto dokonalý pohádkový pařez! Tam jsme si udělali tabuli. Hanys měl kvalitní bílé víno a já k tomu netradičně pakl gumových medvídků. Ač bílé víno vůbec nepiju, tam, u toho pařezu, se proměnilo v nejlepší nápoj, co jsem kdy požila. Seděli jsme na kopci a filozofovali o světových otázkách a s příchodem tmy někteří i zpívali (někteří zas notovali:-).

Při půlnoci se zvedl vichr a do pařezu zabubnovaly první kapky deště.

Hanys si nasadil čelovku, kterou prozřetelně přibalil do batohu a jali jsme se napůl zrakem, napůl po hmatu hledat cestu do města. Držela jsem se Hanyse za batoh; trpím  totiž šeroslepostí a i když vidím na denním světle výborně, v šeru a tmě mi to není nic platné, páč nevidím skoro nic:-(. Na túru jsem si navíc vzala parádní nazouváčky, takže jsem párkrát měla co dělat, abych si nevyhodila kotník. Páč na Hanysovi by pak byl transport churavého do civilizace a to bych mu já nemohla udělat. U Hanyse se projevil instinkt stopaře, cestu našel a do města jsme došli. Z pár kapek se mezitím stál liják a mě se ještě nechtělo domů, tak že si půjdem zahrát partičku kulečníku. Tyto touhy mě přešly v parku, kam jsme se schovali před deštěm, poté, co jsem poslední zbytky sil vydala při stěhování litinové lavičky do altánku (podlaha ve výši 100 cm:-).

Když jsem se v jednu ráno, vysílená a zmoklá jak kura, doplížila k domovu, byla jsem přivítána temným vrčením čoklové. Identifikovala mě až po několika nevlídných slovech, páč se k mé zimou se třepající postavě oddaně přimkla a ve spaní mi hřála prochladnuté ledviny:-).

Přátelé jsou fajn. Ale nejlepší přítel člověka je stejně pes:-).Copak vám může kamarád hřát ledviny??

TOTÁLNÍ NEZÁJEM

Tak jsem to zase dopracovala:-(.

Otec nemá zájem o syna a syn nemá zájem o otce. Takže Dejv strávil tyto prázdniny u svého otce všehovšudy týden, kdy jsem byla v Chorvatsku (ze čtyř týdnů, které jsou soudem stanoveny). Ex ho vzal rybařit, což Dejv nesnáší, tak mi do Chorvarska vypisoval zoufalé sms a celý týden proflákal kolem maringotky u rybníka, kde nadělal víc škody, než užitku, jakože třeba probodl šipkou nikterak levný nafukovací člun.

Tuto neděli s velkou pompou odjel Dejv k tatíčkovi. Sladká samoto! Práskla jsem sebou na postel a malovala si  posledních slibných čtrnáct dnů prázdnin, kdy se nebudu muset rozčilovat s tím jeho věčným bincem v pokoji, vařením obědů, nekončícíma požadavkama na zakoupení různých, pro mě nepochopitelných, pro něj však životně důležitých věcí a hlavně jeho okem sokolím, co pátrá po mě v okolí.

Místo sladké samoty krutá realita. Dneska jsem se dozvěděla, že ex obratem vyexpedoval Dejva k extchýni, kde se má dělat společnost svému pětiletému nevlastnímu bratříčkovi. To ho samozřejmě nebere a že teda ve čtvrtek už donde domů. Krví se mi podlily oči. Nejdřív jsem seřvala po telefonu ex, že nemá zájem o syna a když už se v něm po půl hodině hnulo svědomí a uvolil se tedy do víkendu se synáčkem pobýt, následný telefon s Dejvem mě dorazil úplně. Prý že on k tátovi nepůjde. Že ho viděl včera a to mu stačí... a prý co za něj cosi domlouvám. Že on si bude rozhodovat sám!

No kuš!

Včera jsem byla smutná, dneska jsem ale pořádně vytočená. Na dítka v pubertě by člověk neměl být sám. Někdy fakt nevím, co si s ním mám počít. Jestli mu vytnout pár facek, nebo nad tím mávnout rukou.. a ten, co v tom jede se mnou, to má totálně na háku...

NENÍ DO ČEHO BODNOUT

Venku je divná bouřka. Lije, žádný blesk ani hrom a pak najednou šupa, že čoklová se raději zašila do skříně, a já přemýšlím, jestli nemám vypnout komp:-(.

Jak už to tak vypadá, jedinou připomínkou léta je slunečnice, co jsem dostala od Hanyse k svátku. Je po létě. Ještě pár hezkých dnů a zase bude podzim. S ním přijdou klasické depky a že už je cejtím nedaleko. Už dneska jsem nějaká docela smutná.

Abych se náhodou nenechala zmást a nezačala se třeba z něčeho radovat, čoklová mi dnes zavile sežrala šunku, co jsem nechala neprozřetelně ležet po nákupu na stole a šla jsem věšet prádlo. Tam se mi podařilo převrátit kyblíček s kolíkama, a ty všechny se odebraly o patro níž. I když jsem je spěchala posbírat fakt křepce, co mi jen staré cukle dovolily, než jsem dospěla na místo, kde zaručeně padly, nebyl tam ani jeden. Jen jsem slyšela cvaknutí zavíraných dveří za zádama. No tak himl, tady si už někteří přilepšujou i kolíkama:-(. Sáhla jsem do železných zásob, prádlo pověsila - a za půl hodinky se přihnal přívalový déšť. Abych to šla zase sbírat, na to bych se mohla vybodnout. Jednou přestane lít a ono to uschne:-).

Dala jsem se do zvelebování příbytku. Na svátek jsem dostala epésní kapsář jakožto médium k ukládání různých hebel s háčkama, co se zavěsí na dveře. Měla jsem v plánu ho pověsit na koupelnové dveře. Zevnitř, samozřejmě. Ovšem, jak jsem zjistila, jediné místo, kam se to dá takhle umístit, jsou sice koupelnové dveře, leč z chodby. No prostě kult:-(. Tak jsem to tam zatím pověsila, páč úložného prostoru mám v kvartýře fakt málo a teď to tu vypadá jak v ofisu „ztráty a nálezy". Ještě, že je ten kapsář černý, prý bylo v úmyslu mě obdarovat exemplářem vyvedeným v dekoru „polní kvítí". Naštěstí už ho vyprodali:-).

Že bych se dala do šití? Pro dlouhé nudné večery tu mám pár let rozešitý nějaký polštářek... zamítá se. Při mém dnešním štěstí bych si spíš prošila prsty, než ušila knoflíkovou dírku.

Zajímalo by mě, co způsobuje, že má člověk někdy super den a jindy to stojí za dvě věci? Bez zjevné příčiny je tu najednou den, co by člověk nejraději prospal a probudil se do toho nového, krásného. To bych ráda zjistila. Páč takové dny, jako je ten dnešní, mě fakt neberou.