JEŠTĚ SE UVIDÍ

No, přátelé, na to, že je pátek, žádná velká hitparáda.. jsem ubitá jak moucha pod čepicí, chce se mi spát a to mě čeká ještě cesta do Zlína, kde máme s Hanou realizovat nějaké nákupy... dnešní den má své kouzlo: mám pocit (možná se mi to zdálo), že jsem nespala ani hodinu. Šla jsem spát v půl druhé a budík byl na půl šesté. V noci mi nešel vypnout za nic na světě mozek, tak jsem prostě neusnula. To se mi někdy stává. Ráno teda procházka hezky na čerstvém povětří 20 minut do práce, to mě aspoň probralo, pak 7 hodin v práci.

Původně jsem měla jet v poledne do školy, jenže jsem byla v práci sama, tak to prostě nešlo. A teď sedím doma a vyčkávám příjezdu sběrného vozu, který vykupuje vykopávky. Tam nasednu a jedu... budem spolu s dalšími podobně postiženými vyklopeni někde před interšpárem, tam já osobně možná utratím poslední peníze, co ještě mám a pak se půjdu pěkně rozveselit na oslavu Haniných jařin (už se dožila Kristových let plus něco málo grátis k tomu). Tak doufám, že to bude stát za to!

PLÁNY

Máme pěkně středu večer. Přišla jsem z procházky se psem, venku je kosa jak z nosa. Jinak je dnešní večer o válečce doma na otománu, páč jsem měla domluvené dostaveníčko s panem T., z kterého nepochopitelným způsobem sešlo... vlastně - vím o co jde, ale o to je to smutnější...

Přemýšlím nad dalšíma dnama a týdnama... zítra jedu na služebku, to bude solidní nejistota, páč nevím, do čeho jdu. Pracovní úkol se zvládne (jako vždy) a poté mám randíčko se Silvou. Na tebe se těším, holka! Horší bude pátek.. škola. Dozvěděla jsem se, že v dohledné době máme docela dost úkolů a za měsíc dvě zkoušky... vypadá to, že budu muset omezit večerní i víkendové tahy, v tomto zápřahu nenapíšu ani seminárku, natož abych se něco naučila... a pak tu máme zase víkend. Dneska jsem dala řeč s Dajkou, což je kolegyňka, s kterou jsme si donedávna neměli moc co říct, ale dneska se otevřely stavidla. To byl mazec. Prostě lidi, o kterých se člověk domnívá, že jsou v naprosté pohodě, rodinka funguje, jak má, zlatý manžílek, co by ženušku na rukou nosil, jsou na tom mnohdy docela zle. Manžel kus cypa pod slupkou dokonalého muže, věčné hádky a oddělené ložnice, děti z toho mají neurózy a všechno je to na levačku... tak Dajku půjdu v sobotu trošku rozebrat. Nejspíš do nějakého lokálu, kde se tančí, páč si tam trošku zatrdluje a zapomene na stupidity každodenního života. To znám. To pomáhá. Aspoň na chvilku teda...

Neděli si nechávám do foroty. Třeba bude zapotřebí léčby a relaxace..

BTW: co by dup tu je čas vánoční, reklama útočí, známí kafrají i nechala jsem se i já zlákat a začala jsem nkupovat vánoční dárky. Na netu. Páč se mi nechce chodit po obchodech. Prezenty začaly nečekaně chodit ve velmi rychlém sledu... zjistila jsem tím pádem, že se mi jakýmsi záhadným způsobem nedostává peněz... Pošťák, co fakt vždycky zvoní dvakrát, mi ty balíky nosí do práce a já jak jsem dneska třetí den za sebou (po vzoru Murphyho teorie, že neštěstí chodí ve trojici) viděla pošťácké auto, už jsem se chtěla nechat zapřít... pošťák měl však evidentně radost, že mě vidí a že mě může opět očesat a ptal se, jestli vůbec tolik vydělávám, kolik utrácím. Jak tak koukám na stav konta, musím s kamennou tváří konstatovat, že už pomalu ani ne...

TO JE ALE HODNÝ PEJSEK!

No, na každém dni se najde chybička na kráse...

Hnulo se ve mně malinko svědomí, tak takhle o polední přestávce si to hrnu domů zkontrolovat, jak to tam vypadá, jestli je všechno v pořádku, barák stojí, psík je zaopatřen... ve dveřích jsem myslela, že mě omejou... obývák dokořán a v něm, přímo uprostřed - hnízdo! Teda, aspoň to na první pohled jako hnízdo vypadalo... na druhý a bližší pohled jsem zjistila, že můj drahý psík se jakýmsi záhadným způsobem dostal z kuchyně, kde má pelíšek, do obýváku, kam si postupně nanosil všechny jemu milé věci z kuchyně: slámové prostírání ze stolu, solničku, pepřenku, kostičky, pískací hračky, taky někde vyčenichal wobenzym, co ho mám doma už pár let na semeno... a všechno to rozhryzal a smíchal na koberci barvy natural beige do nechutného chumlu, v jehož prostředku si hověl a civěl na mě psíma očima.... to je ale hodný pejsek!

Já jsem své oči obrátila v sloup, psa vytáhla z jeho nového bytečku, šupajdil hezky do kuchyně, kam patří, obývák jsem rezignovaně zavřela a radši se odebrala zpátky do práce... myslím, že ten úklid mi neuteče, páč to za mě stejně nikdo jiný neudělá... a ten můj psík, ten má velké štěstí, že mám dneska happy day. Jinak by to mohlo dopadnout jak v té písničce, jak pes jitrničku sežral, docela maličkou, kuchař ho přitom přistih, klepl ho paličkou.........

BTW. Jestli sežral ten wobenzym, co to tak se psem může udělat??

ŠTĚSTÍ JE TADY A TEĎ

Dneska máme ale vyvedený den! Ani nevím, proč, mám takovou dobrou náladičku... včera probíhalo dobíjení bacila v restauračním zařízení prostřednictvím tří čajů s hruškovicí.. slivka už tu byla, rum taky a vyzkoušet se má všechno, ne? A byla to dobrá zkouška! Je pryč! No fakt! Nekecám!

Tak asi proto jsem tak v pohodě. A BTW: Ráno jsem jela městskou dopravou do práce. Ani jsem netušila, kolik důchodců tady žije a využívá tento dopravní prostředek. Bylo mi líto těch starých pánů a paniček a najednou jsem si uvědomila, že mám ještě sakra daleko do toho stadia, tak proč být smutná? ŠTĚSTÍ JE TADY A TEĎ! Mít ještě víc času, bylo by to ještě lepší..... život není zas tak dlouhý a některýma aktivitama, především tedy prací si ho ještě hezky zkracujeme, ale zase máme peníze na zábavu a na to, aby nám bylo fajn!

7. LISTOPAD

Jak tak koukám do kalendáře... jaj! sedmý listopad!

RUDOU BARVOU DNESKA ZÁŘÍ SEDMIČKA V MÉM KALENDÁŘI!! Tohle je jedna z básní mého mládí (ty ostatní si jaxi nepamatuju), která mi vrací nezapomenutelnou atmosféru večerů v lampionovém průvodu... byla to pro děcka fajn doba...sice jsme tam museli jako pionýři a budoucnost republiky jít, ovšem na druhou stranu jsme byli šťastní jak blechy, že můžeme být jednou za tmy venku! A s klukama!

Vzájemně jsme si dělali z lampiónů ohníčky a zápalné láhve a taky kapali vosk do vlasů... vypečená zábava! Pokud byl pachatel takového zvrhlého činu v té listopadové tmě výjimečně odhalen, druhý den za to šel na kobereček k řediteli školy... ani ne tak za tu újmu na vlasech nebo majetku poškozeného, jako za sabotáž toho významného výročí...

Jenže: málokdy se na něj káplo.. a tak někteří mladiství žháři a záškodníci sabotující výročí VŘSR chodí dodnes beztrestně mezi námi...cha

ZA CO MŮŽOU BOTY

Bacil ho nebo ho nebacil.. dneska jsem se musela chtě nechtě zmátořit a vyrazit směr krchov. Když byly ve čtrvrtek ty dušičky... oblíkla jsem se vskutku stylově na hřbitov - celá do černého. Sníh už zase není (aspoň v našem městě ne) místo toho hezky lije, tak jsem si pěkně obula podzimní botky. A hybaj na autobus. Než se dokodrcal, shlédla jsem ještě demolici jedné dominanty našeho města, naposledy zamávala, páč některé věci se fakt už nikdy v životě nevrátí (v tomto případě: díky Bohu!).

Po 20 minutách jsem se z autobusu vyhrabala v místě určení. Bohužel jsem si neuvědomila, že místo, kam jedu, je ve vyšší nadmořské výšce, než to, kde bydlim já a teda že tam asi ten sníh ještě bude... to jsem zjistila hned, jak jsem se po kotniky zapichla podzimníma botkama do hezke sracky. Rozmoklý sníh, do kterého bez ustání pršelo, ještě obohacený o podivnou hnědou barvu... v duchu jsem zalkala, proc jsem si nevzala zimní boty... roztáhla jsem parazol a vyrazila směr krchov. Skákala jsem elegantně po chodníku a po cestě, ve snaze dostat se na kousek terénu bez vody a sněhu.. hop hop. Jak černý havran, shrbená pod černým deštníkem, s kapesníkem u nosu, páč mi z něho pořád teklo, jsem budila zaslouženou pozornost místních štamgastů, co si u hospody dávali venku (!) pivo, smáli se mi a drze na mě ukazovali prstem. No co čert nechtěl, zrovna tam jsem si špatně vypočítala skok, bota bez vzorku v souladu s fyzikálními zákony neměla jak zabrzdit můj rozjezd a já se před nimi se natáhla na zem i s tím parazolem.. bych se radši neviděla... tak nejen kalhoty po kotníky mokré, ale navíc kolena pěkně špinavé a jedno péro z parazola dolámané. Pěkná bilance... a za všechno můžou ty podzimní parisky... přes tyto lapálie jsem se nevzdala, posbírala se ze země, vyškrábala se na kopec na hřbitov, tam moc neotálela, protože mi byla i docela kosa, tak po zapálení svíčky jsem nabrala směr rodinné hnízdo. Šla jsme navštívit naše. Trochu jsem se tam  usušila, podařilo se mi i částečně vyčistit ty zaprasené kolena, preventivně si dala dva čaje a dvě slivky, co po ní už dva dny pláču, k tomu pěkně poobědvala, pohlídala hroznýše od ségry a hezky rychle se pakovala do svýho.

No, musím říct, že už mě ta rýma přecházela a tímhle nedělním výletem jsem si zase hezky pomohla... pitomé boty! Nu což, když to musí být?

VLONI O TOMTO ČASE...

Co může dělat jeden téměř 100 % - ní single v sobotu večer? Příliš možností se mi tedy nenabízí. Takže si to shrňme: bacily se zatím nevzdaly. Drží se mě fest, budu muset přitvrdit (a slivovici pořád nemám). Není mi ale zase tak mizerně, abych nutně musela sedět doma. Takže to je první možnost: zůstat doma, nejlépe v pelechu, občas koukat na bednu, občas prolítnout net, poslouchat nějaké to cédo... druhá možnost reálná na domácí půdě: zkusit se něco naučit do školy nebo se mrknout na němčinu. V poslední době to hezky flákám. Začínám mít malinko černé svědomí. Jenže: do toho učení se mi ale vůbec nechce. Vůbec. Zamítám. Volala jsem Janě, že bychom někam skákly, do míst, kde se bacily příliš nedrží, páč jsou zahubeny nikotinem a alkoholovými výpary, jenže Jana se balí na zítřejší cestu do Práglu. Takže taky nic... taky musí pořád někam jezdit...

Vloni jsme byly zrovna v týhle době v Práglu spolu. Původně jsme měly jet na nějakou akci motorkářů někam na Šumavu a sehrát tam pro jednoho známého humornou a vysoce ztrapňující scénku s úmyslem uvést druhého známého do rozpaků. Jenže Jana se nějak špatně domluvila s objednatelem této kulturní vložky a ve finále se po telefonu docela pohádali, páč jeho představy byly asi trochu jiné, tak Jana to skrečovala. Byly jsme docela zklamané... byl pátek, věci na cestu jsme měly nabalené, cestovní horečka už nás polapila, tak jsme si řekly, že teda doma sedět nebudem a jedem do Práglu! A hned. A vlakem. Tak jsme popadly bágly a vyrazily směr vlakové nádraží. Nějak tak mi vrtalo v hlavě, kdeže budem v Práglu spát, protože jsme původně měli jet úplně jinam, kde nás snad čekali a měli pro nás i noclehárnu, ale tam, kam jedem, tam nás nikdo čekat nebude... Jana mě uklidnila, že má pár známých ze seznamky, pražáků (v životě se s nimi nesetkala!), že jim z cesty zavolá a to by bylo, aby nás někdo u sebe na dvě noci neubytoval! No... pomalu a jistě mi začal mrznout úsměv na rtech... nicméně jsme vyrazili. Chvílí jsme seděli v kupéčku, kde byla brutální nuda, tak jsme se rozhodli změnit lokál a navštívit jídelní vůz. V jídelňáku bylo kromě smradu i narváno, tak jsme s nakrčenýma nosama postávali u dveří, až se někde uvolní místečka. Zželelo se nás dvěma týpkům, tak odsunuli svoje roztažené bágly ze sedadel (to by bylo za pokutu!) a pustili nás milostivě k sobě sednout. Dalo se s nimi nezávazně prohodit pár slov, byli to kluci, co jeli do Prahy na letiště, z kama odlítali do Anglie. Ve své bezbřehé radosti z toho, že opouští na nějakou dobu tuto republiku, byli rozdajní a poroučeli nám vodky s džusem a vařit v tom jídelňáku něco, snad nám poručí i oběd. Na oplátku z nás mámili telefonní čísla, ale ty tak snadno nedáváme, takže dostali nějaké cizí, nejspíš patřící dobrým kamarádkám, které pořád naříkají, že je nikdo nechce. Ty se budou divit... Tak nám cesta docela utekla a do Práglu už jsme přijeli mírně navátí. Chladný večerní vzduch nám rozsvítil kontrolku v mozku, páč jsme se náhle rozpomněly na to ubytování. Ještě jsme na hlaváku dali panáka na rozloučenou ve Fantově kavárně, shlédli hustou bitku nějakých cizích státních příslušníků a následný policejní zásah a pak už naši spolucestující odjeli směr Ruzyně a Jana začala žhavit telefony. V souladu s mou neblahou předtuchou nikdo neměl zájem ubytovat dvě ženské, navíc cizí, které si to přihasí navíc bez ohlášení. A mimochodem, já bych k nějakému cizímu chlapovi taky nešla... Pěkně pěkně. Noc na krku v cizím městě... co dělat? Sáhla jsem ke krizovému řešení. Mám v Praze kámoše Toma, tak jsem mu zavolala. Moc jsem nevěřila tomu, že bude doma, páč hodně cestuje a taky jsem nevěděla, jestli se třeba za tu dobu, co jsme se neviděli, neoženil.. a vůbec, existují další úskalí delší neinformovanosti o našich známých, víme? Ale děly se zázraky. První zázrak: vzal telefon. Druhý zázrak: byl doma a měl čas. Třetí zázrak: zdálo se, že má radost, že se po roce zase uvidíme. Tak paráda. Vyrazili jsme směr Staromák. Nevěděla jsem, kde přesně bydlí, změnil totiž nedávno bydliště. No jo, holoubek, přesídlil do docela drahé části Prahy 1... ani nevím, jak se k tomu bytu asi dostal. No nic. Přivítal nás jako bychom se neviděli týden (mimochodem, Janu neznal vůbec), vytáhl dvě sedmičky vína z Moravy na přivítanou a začali jsme bez okolků večírek. Nálada stoupala přímo úměrně vypitému vínu, a samo, když je veselo, tak se nechce sedět v kvartýře, vyrazili jsme tedy do noční Prahy za zábavou. Páč to tam Tom zná, obrazili jsme pár docela dobrých podniků, ale ve všech bylo tak natřískáno, že jsme raději řekli dveřím nashle zvenku. Nakonec jsme narazili na jeden, kde se dalo dýchat a taky tancovat! Drinky lítaly (po tom vínu ideální partie) a těla se hýbaly! Praha nebo ten náš zapadákov, všechno jedno, páč když my to s Janou rozjedem, tak každej kouká! Chlapi nás tam vytáčeli a na Tomovi bylo vidět, že je hrdý, že patříme k němu. No jasně, čepýřil se jak páv, dokonce jsem zaslechla, jak mu nějaký kámoš šeptá, ať si to s náma hezky v noci užije... Hoho! To víš, že jo, holoubku! Tak jsme se tam pěkně nadrinkovali a vyrazili ještě na zdravotní procházku městem. Nohy mě bolely pekelně, ale nedalo se nic dělat. Byli jsme všichni unavení, ale hostitel poručil, návštěva se přizpůsobí. Páč, byly jsme na něm v daném momentu závislé... tak jsme se ploužili noční Prahou a já se nemohla dočkat, až složím své tělo na nějakou matrac... ale noci ještě nebyl konec. Ještě na skok do mekáče na hambáče a pak konečně domů..... ovšem tam Tom chytil pravděpodobně druhý dech, tak vytáhl ještě jednu láhev vína, kterou jsme do sebe ještě nalili , nikdo už moc nemluvil a poté jsme se  odpotáceli spát... Ráno bylo krušné. Bolela mě hlava a co horšího - skoro jsem nemohla chodit. Jana na tom byla podobně. Tom odjížděl hned ráno na Moravu (patrně pro další baterii vína), tak nám nechal klíče a svůj drahý kvartýr napospas. Byly jsme jak dvě mrtvoly, co z pražského ovzduší přijaly zdravou lesní barvu... Ploužily jsme se tím bytem a plánovaly, co budem dělat. Vlastně se nám ani už nic nechtělo.. nejradši bychom jeli domů... šli jsme se projít, byla zima a ty nohy... eh, škoda mluvit. Stavily jsme se do cukrárny, kde jsme se nacpaly drahýma zákuskama a nalily kafem a velmi brzo jsme se vrátily zpátky. Cestou koupily víno, něco na zakousnutí a večer v matičce stověžaté strávily v Tomově posteli u televize...  vytuhli hezky brzo, ráno vstaly a šup na vlak domů...

Jak řikám, up and down, jako na houpačce... některý den je prostě báječný a druhý stojí sotva za letmou vzpomínku. Ale i tak je jedinečný. A nikdy se nebude opakovat... takže: JEDEM DÁL A ŽIJEM!!