SETKÁNÍ PO ROCE

Mám skvělého kamaráda v Montréalu. Škoda je, že skvělí kamarádi jsou prostě příliš daleko...

Jednou za rok přilítne na rodnou hroudu a někam spolu zajedem. Včera jsem se za ním vypravila do Holešova. Plán zněl jasně, že z tama podniknem výlet do Kroměříže a projdeme spoustu nádherných zahrad v podzimním hávu. Už cestou tam mě napadlo, zda to byl vůbec dobrý nápad, páč na znamení já dám. A to, že někde u kolejí se ťukly dva náklaďáky a my jsme hodinu čekali, než nás spasí muži, co mají pomáhat a chránit, se mi zdálo coby znamení dostatečně jasné. Naštěstí jsem se spletla:-).

Z krásy kroměřížských zahrad toho dne nebylo nic. Museli jsme si vystačit se zámeckou zahradou v Holešově, kde jsme se hodinu procházeli v bahně a kalužích. Shora irmvére někdo lil kýble vody a aby toho nebylo málo, ještě k tomu foukal severák, díky kterému přišel o deštník nejdříve Charles a poté i já. Nakonec jsme moudře usoudili, že nejlepší bude najít nějakou kvalitní putyku v závětří, kde se dá najíst i něco popít. Charles navrhnul výbornou nedalekou restauraci. Když jsme šli půl hodiny v úplně mokrých botách a nikde na obzoru nic, co by se tvářilo aspoň jako obyčejná nálevna, jsem se odvážila zeptat, kdy už tam budem. Prý že už je to nedaleko,támhle za těmi domy... domy jsem skoro neviděla, páč špatně vidím do dálky. Každopádně, došli jsme tam, dali si grog na rozmrznutí rampouchů u nosu a štragali jsme zpátky. Charles má totiž o vzdálenostech jiný pojem, než já. Pro mě je to daleko i do toho Holešova, zatímco pro něj je Vídeň coby kamenem dohodil od domova;-).

Takže sláva nazdar výletu, zmokli jsme a už jsme tu.

Charles se zdrží ještě asi 14 dní, čímž ještě není nic ztraceno a možná spolu ještě letos podniknem nějaký výletek do přírody. Plány jsou totiž od toho, aby se plnily.

TAK NÁM ZAČAL PODZIM

A je to tady. Venku začlo pršet a je tam fest kosa. Oblíkla jsem si dneska mazaně zimní bundu, na krk šátek a návdavkem rukavice. Po víkendu totiž malinko kýchám:-). Jo jo, podzim je tady ať chcem nebo ne. Mladý chemik zítra odjíždí na čtyři dny na branný kurz do horské vísky a budou bydlet v kempu v chatkách:-(. Spacák nechce, prý kdo se s tím bude tahat. Tomu ovšem říkám dobrý argument, především, když žádné přesuny krom nástupu a výstupu do autobusu neplánujou, a hlavně: hlásí na noc kolem nuly... budu ho muset dneska vyhnat k babouškovi pro spacák.

Dneska je významný den, páč začínám učit. Donesla se ke mně tajná zpráva, že loňští studenti byli proti těm letošním prý slabý odvárek... že bych z toho byla zrovna nějak odvařená já, se říct nedá...

Bez chleba nelze žít

A bez vody nelze pít!

Takže víceméně ze zištných důvodů jsem se na to opět dala. Ovšem taky není od věci si rok od roku osvěžit, jaký je rozdíl mezi hrubým národním a domácím produktem;-).

Vzala jsem si prášek a nejradši bych šla spát... zapálit si oheň v krbu, zabalit se do kožešiny a úplně zresetovat hlavu. .. jo, to bych potřebovala.

NA JIHU MORAVY SE RODÍ VÍNO

a taky někdy pěkná vopice;-).

Neděle se nesla ve znamení zmaru a depky a hned vám řeknu proč.

V sobotu jsem se kámoškama nechala zlákat na slavnosti vína v Uherském Hradišti. Milióny lidí všude, plno stánků s různým krámstvem, se švrlákama a keramikou, akorát těch s vínem zas tak moc nebylo, jak by se slušelo na slavnosti vína. Přesto se nám podařilo pěkně se zdunit. Ještě že někteří měli víc soudnosti, než většina, a drželi nás, když jsme chtěly při folklórních vystoupeních jít trošku tancovat na pódium. Když padla tma, vetkli jsme se do jedné místní knajpy a tam setrvaly do pozdních nočních hodin. Zpívaly jsme karaoke a hospoda řvala smíchy...to teda nevím, proč, páč kusy konkrétní mi v paměti neutkvěly;-). Měla jsem jet večer domů, páč jsem byla domluvená s Radimem. Jenže jsem to jaksi zasklila, neb jsem byla dopravou zvanou socka, jízda by trvala dvě a více hodin a obávala jsem se, že můj žaludek, napumpovaný vínem, by to nemusel rozchodit:-).Tak když mi volal, jsem se mu to pokoušela vysvětlit, ale moc mi to teda nešlo;-).

Přespaly jsme u kámošky, která ještě před spaním musela vylifrovat svého nápadníka, který se jí vytrvale vnucoval na noc pod jednu střechu. Říkala, že byl vytočený, patrně přišel s nabídkou kvalitního sexu, jenže na ten toho večera nezbylo místo:-). Nevím, kdy jsme usnuly, jen vím, že jsem se vzbudila ve tři ráno, nejdřív jsem myslela, že jsem doma a že jen ležím naopak na posteli, ovšem vedle mě se ozval hlas, který jsem hned nevěděla, kam zařadit, až pak mi docvaklo, že je to kámoška a já daleko od domova...pocítila jsem strašnou touhu jet domů. Jenže jsem to měla domů nějakých sto kiláků, jak říkám, cesta minimálně dvě tři hodky, ve tři ráno nic nejezdí...kámoška říkala, ať si vemu její auto, jenže jsem samozřejmě neměla sebou papíry a taky bych to určitě nemohla po takové akci riskovat. Ze zoufalství jsem se rozhodla pro tágo, ale to mi kámoška naštěstí rozmluvila. V půl šesté jel jakýsi courák, tak jsem se na něj doštrachala, dva přestupy a v půl osmé jsem byla doma. Zmrzlá jak sobolí hovno,ospalá, naštěstí bez kocoviny a bolení hlavy (kupodivu).

Takže celý den stojí za ten příslovečný exkrement. Chodím jak lemra, mám černé myšlenky, když sedím, upadám do mikrospánku, když si lehnu, ani ťuka, že bych zabrala, sakra. A to jsem ještě dneska absolvovala pouť s Radimem, na vesnici, kde bydlí jeho strýc a oni mají prostě takovou tradici. A já hlupačka se nechala přemluvit na kolotoč, abych mu udělala radost! Ty jo, deset let je to mimo mě, páč mi je z toho šoufl, a dneska tam lezu. Bylo mi fest zle, držela jsem se toho bezpečnostního madla, až mi zbělely klouby na rukou a polykala jsem andělíčky. To máš za to! jsem si říkala, dobře mi tak. A nepiju a už ani nekouřím;-). Tělo má sice jít do hrobu zhuntované, ale až tak?? 

JAK VÁM DUPOU KRÁLÍCI?

Tak to teda nevím, zato vím, jak dupou dva v křoví v centru města.

Včera jsem to v kolbence zapíchla v půl šesté a sotva jsem se doštrachala domů, zvoní mi mobajl.

Dostala jsem echo, že před kolbenkou se hýbe křák, kolem něho stojí spousta lidí a něco tam skandujou. Něco jako do toho, do toho! Má informátorka se prodrala davem a přistoupila blíže. Krom vizuálního vnímání pohybu zafungoval i další z jejích smyslů a ona uslyšela výrazné heky, které nenechaly nikoho na pochybách, co se v křáku děje. Obnažené děvče se oddávalo milostným hrátkám s nějakou horou masa přímo v centru města. Kolemstojící se dohadovali,zda zavolat policii, či nikoliv. Live is life, takže se k tomu evidentně nikdo z nich neměl a hrdinové dne mezitím sesbírali svršky a odebrali se pokračovat ve hrách lásky šálivých někam do soukromí.

A já jim to přeju. Aspoň nějaká radost ze života.

Jinak to totiž stojí za jeden velký exkrement:-(.

Objevila jsem největší úskalí své manažerské práce: totiž že se můžete snažit sebevíc nastolovat v práci s podřízenými pořádek, pokud máte nad sebou člověka, který nemá zájem být s nikým na nože ani na dětské nožíky a naopak být všem velkým kamarádem a chápajícím rádcem. V tom případě je to velmi těžké, ne-li nemožné. A pokud jsou v kombinaci s tímto šéfem podřízenými lidé v důchodovém věku, zvyklí na své pracovní tempo a své pracovní postupy, je to nemožné zhola...:-(.

A to je, prosím, zoufalá myšlenka dnešního dne...

Uf. Zítra bude líp? Snad...

NA MORAVSKÉ SVATBĚ

Nejenom pro známé persony, manžele Pomejovic, svítilo ve sváteční den slunko. I první zářijovou sobotu se udělal krásný den a to se brali zase moji známí.

Nevěsta byla překrásná a ženich přešťastný. Na zámku hrála Metallica, že na ničem už nezáleží a do tónů písně oddávající přítomným snoubencům promlouvala do duše, že manželství není jen láska a štěstí, ale že přijdou mraky a zmar, takže jim na chvilku zmizel úsměv ze rtů. I přesto manželský slib proběhl. Svatební obřad byl zakončen několika zdařilými fotografiemi novomanželů v nezvyklých pozicích, například, že se ženich vyškrábal na vzácné piáno na pódiu laškovně se opírajíc o loket shora vleže shlížel na svou drahou, která předstírala, že na kymácejícím se piánu preluduje. Pak došlo na romantické fotografie mladého páru v přírodě a kreativní fotograf, který si všiml, jak se ženich vypořádal s výstupem na piáno, ho přinutil vylézt na vzrostlý strom. Ženich ve fungl novém obleku od Blažka chvíli reptal, ale nakonec se od fotografa, který by směle mohl konkurovat v přesvědčivosti vietnamským prodejcům, nechal na stromový výstup nabulíkovat. Několikrát měla šorna namále, ale kvalita je kvalita, takže nakonec to odnesly jen poškrábané ruce stromolezce.

V poledním žáru se hosté odpotáceli do blízké hotelové restaurace. Jedná se o velice nóbl podnik, kde ovšem chybí klimatizace, takže celá svatební hostina se až do pozdních nočních hodin nesla v duchu nedýchatelného vzduchu, mokrých košil a brunátných obličejů. Všichni hosté se chovali kultivovaně až nudně a strany nevěsty a ženicha spolu vůbec nekomunikovaly. Hudbu obstarávali dva šumaři, kteří nás překvapovali dávno zapomenutými kusy, případně těmi známými, které však v jejich podání nikdo nepoznal. Svěží duch vnesl ho sálu teprve otec ženicha, který po několika štamprlích domácí slivovice už stranickou příslušnost nerozlišoval a příšerná hudba zněla jeho sluchu rajsky. Doskotačil na taneční parket a už ho neopustil, leda, když šel pro nějakou tanečnici nebo pro další štamprli.

Přítomné dámy po jednom tanečním kole s ním vyhledávaly u svých oficiálních partnerů záchranu, kdykoliv zmerčily, že svatby otec se nebezpečně blíží. Z diskriminace by toho člověka nikdo nařknout nemohl - nezajímal ho totiž věk ani fyzička tanečnic. Točil s nimi jak s malým děckem, čímž jejich nohy překonaly přitažlivost zemskou a lítaly kolem hlava nehlava. Já jsem s ním šla dokola třikrát, načež jsem zjistila, že jsem na parketu v podstatě zbytečná. Harapes si vystačil sám a navíc moc nechybělo, aby se ze mě stala neřízená střela, která zdemoluje, co jí přijde do cesty. Takže jsem se začala ukrývat taky. Ve finále jsem od něj inkasovala nefalšovanou ránu do hlavy pěstí, když v tanečním drajvu zabrousil do poloh z filmu Horečka sobotní noci. Takže cestu domů mám v mlhách a aktuálně mi to moc nemyslí, ale to nejdůležitější nakonec:

Je jednoduché říct miluji tě.
Těžší je vydržet a říct: nechám si tě.

Tak nějak podobně to stálo na svatebním oznámení. Novomanželům ze srdce vinšuju hodně štěstí a ať se jim společný život vydaří a těch chmur a trápení je co nejméně. Milujte se a nechte si sebe navzájem...

Forever:-).

SEZNÁMENÍ S PŘEVRATNÝM VYNÁLEZEM

Události posledních dnů stojí, řekněme, za jeden vydařený exkrement.

Velocipéd se zatím nenašel. A osobně se přikláním k názoru, že se na něm po drobných vzhledových úpravách prohání po městě nějaký čavor, než že bych se stala obětí skupiny organizovaného zločinu, což mi jako jednu z možností ponoukl výslech konající policista.

Včera jsme uzavírali léto s bývalým klubem odložených žen. Už to není, co to bejvalo. Sarah bude brzy chovat a ostatní mají nějaký ten perspektivní nebo naopak neperspektivní vztah, takže s klubem je fakt asik ámen.

Akce byla spojena s předváděčkou protivráskové žehličky, což bylo účastnícím (alespoň teda mě) taktně zamlčeno. Chechtala jsem se, jak se málem se strhla bitka, kdo se nechá vyžehlit a bude mít hubu jak dětská prdelka. A to přátelé nijak jinak, než forever, ať za bukem číhá štyrycítka, padesátka a výhledově pak i třeba šedesátka. A pak jsme všechny ve světle lampy téměř petrolejové hledaly na tváři té šťastné, jejíž obličejových kontur se dotkl onen posvátný stroj, ony výrazné změny, které měly nastat po šesti minutách akce. Neviděla jsem zhola nic. Ale dost možná to bylo tím špatným světem;-). Protože Sahrah i Marie se rozhodly pevně již na místě samém.

No, osobně se domnívám, že za cirka desettisíc jde o další produkt typu: když mají hloupí prachy, tak mají kramáři odbyt. Že tohle pomůže při drobných mimických vráskách a prvních známkách stárnutí. To jsem neměla říkat, páč jsem byla za ignoranta, který tomu vůbec nerozumí. Prý že to obnoví škáru... v pětaštyřiceti... najde se tady nějaký odborník,který by mi to potvrdil? Páč esli jo, chci mít taky novou kůžičku!

Docela mě zajímá ten boj s přírodou. Počkám si. Budu to sledovat. Zbraně jsou rozdány: baby budou mít vercajk na povislé kožní laloky a uvadající pokožku no a já se budu radši smát a za deset tácků si koupím nový velocipéd;-).

A uvidíme za pár roků. Třeba se na ně s důvěrou obrátím. Nebo ony na mě;-).

KTERÝ CHMATÁK MÁ MŮJ BAJK?

Podle ranního kočičince v oku jsem poznala, že se dnes bude jednat o výjimečný den.

Zvesela jsem vyskočila z fotelky, hnala se do koupelny a pro nějaké sportovní šatstvo, vědoma si toho, že dneska pojedu do práce na bajku. Bajk jsem za ranního kuropění vyšoupla na pavlač a přikurtovala ho k zábradlí. A pak si takhle provádím ranní hyenu, šlechtím se úměrně časné hodině a s úderem sedmé že vyrazím do kolbenky.

Otevřu dveře... cosi není jak má být... na zábradlí se mírně pohupuje zbytek lankového zámku a bajk v prdeli! No vážení, nevěděla jsem, jestli mám nadávat nebo brečet.... Každopádně jsem dneska podstoupila trýznivý ;-) hodinový výslech na policii a páč bajk nebyl můj ale kolbenčin a čórli ho u mě doma, vlastně před mým bytem, tak nevím, estli se na to vztahuje kolben pojistka. No estli budu za starý verk cálovat šest tisíc, tak to mě omejou.

Dobrý člověče, jež sis můj jednostopý dopravní prostředek bez optání vzal, nechť se ti to desetkrát  štědře vrátí. Páč za každý dobrý skutek následuje spravedlivá odplata. A to já moc dobře vím.

Mám radost nefalšovanou a velikou:-(.

Dneska si navzdory svým předsevzetím jdu podat ruku se špiritusem;-). Už můžu, páč od zítra chodím pěšky:-(.