V ZAJETÍ ŽIVLU

Dnešní den jsem se rozhodla věnovat generálnímu úklidu.

Sotva jsem došla domů, začala jsem kvartýr uvádět do luxusního stavu. Podlahy nablýskané, boty vyleštěné, prach utřený, nádobí umyté... ještě támhle koukám na tu hromadu špinavého prádla, tak že bych ho vyprala... pravda, v tom nečase není kde sušit, ale rozkládací sušák mám, šoupnu ho do obýváku, však návštěvu nečekám...

Vetkla jsem prádlo do pračky, pustila ji a šla si dát oraz ke kompu.

Seděla jsem tak... no, řekněme patnáct minut. Směju se tady nad některýma článkama, nálada je výborná.... akorát bych si něco dala k té siestě... třeba nějaké slané mandličky (honí mě mlsná:-). I odcházím pro něco dobrého do kuchyně.

V předsíni šlápnu do obrovské louže vody... první co mě napadne - čoklová! Ta bestie se mi udělala na tu vyblejskanou podlahu! Sháním se po ní, kam, mrcha, zalezla, páč ví, že dostane na prdel, kráčím chodbou a co je s podivem, louže je čím dál tím větší...

Himl, tolik se toho do psa přece nevejde?... tuším katastrofu.

Otevřu dveře do koupelny a tam pět čísel vody a z pračky valí a valí... voda se přelévá přes práh a rozlízá se po chodbě, směřuje do kuchyně  a druhý jazyk si to namířil do obýváku! Do prdele! Skáču v ponožkách do jezera, až pozdějc mě napadá, že voda mohla být pod proudem (to bych už neřešila ehm:-), vycucávám vodu hadérkou, ale zdá se, že je jí čím dál tím víc... běduju a zoufale volám o pomoc.  Dejv leží v horečkách, choroba, nechoroba, na cvičišti nebyl, na bojiště musí... vyfasuje ručníky, kýbl a musí lapat vodu. Já trčím ve studené vodě v ponožkách, voda má schopnost vzlínací, takže nohavice mám za chvíli mokré po kolena ale kalím na to, hlavně čeho se obávám, abych nevytopila kvartýr pode mnou... státem hájení by si určitě dokázali obstarat fakturu s tučnou částkou, vyčíslenou za malování koupelny, neřkuli celého bytu... asi po půl hodině je voda jax tax vytřená a tak koukám, co se to vlastně stalo...

O víkendu jsem čistila pračku. Ano, byla jsem důsledná. Vytáhla jsem i ten čudl, co se za ním občas mohou skrývat namotané fusekle, kapesníky a jiné zapomenuté věci. Sice jsem ho tam před praním dala, ale asi blbě, páč povolil a voda, co do pračky natekla, vzápětí tou dírou vytekla...

Moje úklidová investice byla totálně zbytečná... hned jsem si říkala, že se na to mám vybodnout. .. Všechny boty, co byly v chodbě, můžu sušit, rohožka na odpis, mokro od kuchyně po obývák, páč tam mi z chodby nateklo a tak metr od dveří je mokrý koberec... šest mokrých ručníků, hadry v koši na prádlo taky nacuclé.. tak to vypadá, že dneska dám eště tak dvě pračky a můžu klidně spát:-(. Nebo že bych si tu udělala ohýnek? Vytrhat pár parket, co zůstaly jako zázrakem suché?:-). Houby. Parkety nemám.

Hlavně, že zatím nikdo neklepe.

ŽENA BEZ KOŽENÉ BRAŠNY

Na to, že si Česká pošta, s. p., diktuje na trhu podmínky pro zákazníky, by si měla taky začít diktovat podmínky svým zaměstnancům.

Je v našem městě několik pošt. Poštovní úřednice jsou veskrze příjemné a nám, zákazníkům vychází vstříc. Ať mladá, nebo stará, tempo jejich práce je relevantní frontě na druhé straně bezpečnostního skla a výraz tváře přijatelný.

I zde však platí, že výjimka potvrzuje pravidlo.

Na hlavní poště za jednou z přepážek sedí odkvetlá žena neurčitého věku, vždy s rudě namalovanými rty a krásnými pěstěnými nehty. Tlusté prsty jí zdobí několik zlatých prstenů s barevnými kameny. O to nic. Potud by na ni mohl být alespoň přijatelný pohled. Jenže když sklouzete pohledem na její obličej, nabydete dojmu, že coby zákazník pošty jste pro ni obtížný hmyz, kvůli kterému ona se nepřetrhne. Ženská tam sedí nafouklá jak jedovatá ryba fuga a nepokoušejte se po ní něco chtít ,nebo pukne a začně prskat jed.

Stojím dneska o páté u jedné z přepážek, jako druhá v řadě a čekám. Ženská přede mnou patrně řeší nějaký zásadní problém, páč na svém fleku setrvávám víc, jak deset minut. Náhle vidím, jak od jiné přepážky, nabízející stejné služby, odchází jediný zákazník. Je tam volno, zaraduju se a přecházím. Za přepážkou sedí fuga. Blýskne po mě pohledem a hrabe dál v hromadě obálek, co jí předal kdosi přede mnou.

"Dobrý den," říkám.

Loupne po mě okem za brýlema a hrabe dál v obálkách.

"Prosím vás, mám tu jen jeden doporučený dopis s vylepenou známkou," usmívám se na ni.

Baba nereaguje.

Čekám.

Baba vytahuje ze šufla hrst papírových bankovek a začíná počítat. Úplně mě ignoruje!

"Paní, prosím vás, můžete mi vzít ten dopis?", ptám se už zvýšeným hlasem.

Fuga se ani neobtěžuje zvednout oči od bankovek, zato s heknutím zvedá svou tlustou prdel z úřednické židle a i s paklem bankovek se vzdaluje kamsi do zázemí pošty.

Naštvaně jsem shábla pitomý dopis a přesunula se zase dál. Když se mi konečně podařilo dopis odeslat, chtěla jsem se zajít poinforomovat k vedoucí pošty, koho že to ve svém úřadě zaměstnává a za jakých podmínek. Jenže vedoucí už nepremávala, tak nezbývá, než zkusit štěstí jindy.

Fuga už mi dávno pije krev, když na ni náhodou na přepážce narazím. Znáte muže s koženou brašnou? Dvě dávky? Zde lze nalézt analogii. Je to sice baba, navrch bez kožené brašny, ale dvě dávky by pro tu fugu byly sakra málo.

ZACHMUŘENÝ LISTOPAD

Letos poprvé jsem nezašla na krchov zapálit svíčky...

Měla jsem to v plánu dneska, dokonce jsem kvůli tomu odřekla výlet s Hanysem a jeho kamarády. Jenže si mě opět vyčíhla viróza, tak mám v sobě od rána čtyři modafeny, tři čaje s rumem a na kontě už celý pakl papírových kapesníků.

Na své příbuzné jsem ale nemohla a nechtěla zapomenout.

Ten věnec, co jsem koupila, jsem naaranžovala na stůl (eště že mě napadlo koupit přírodní, s jehličím, borovou šiškou a suchýma květinama a ne ten umělohmotný s nápisem "vzpomínáme":-) a kolem něho zapálila šest svíček. Za každého z nejbližších, co tu už nejsou, jednu. A jednu společnou za ty ostatní, co mi vstoupili do života, ale už se s nima nikdy nesetkám... 

Zrovna včera jsem šla kolem vývěsní tabule s fotkama těch, co přestoupili do druhého vlaku. Kámoš, nebo spíš známý... je ti třicet let, bylo ti třicet let a už nikdy ti nebude víc...

Smutný je měsíc listopad... 

 

Kolikrát viděl jsem, jak za úsvitu

štítům hor slunce zlatou lázeň chystá

stříbrné řeky, rosu v jitřním třpytu

ve zlato přetaví jak alchymista

pak dopustí však, aby černé mraky

jak závoj hanby spadly do červánků

jak zloděj prchá před lidskými zraky

až k západu, kde uloží se k spánku.

Mě taky jednou slunce svitlo takhle

nádherou jitřní pozlatilo čelo

pak přišel mrak a zastínil je náhle

jak rychle vzešlo, tak mi zmizet chtělo.

Co měl jsem rád, to zkusím teď mít radši.

Proč bych se pro mrak na slunci měl mračit? 

(Sonet 33, W. Shakespeare) 

 

UŽIJTE SI KRÁSNÝ DEN

Dneska jsem měla v horoskopu jen: UŽIJTE SI KRÁSNÝ DEN. Nic víc. Všechna ostatní znamení tam měla na dnešek hotové věštby a já jen tuhle větu.

Byl to příslib:-). Tak jsem čekala, jak mocně si to budu dnes užívat.

Ráno jsem vstala v sedm hodin. V polospánku jsem vyklopýtala do psího počasí s čoklovou na čůrací procházku.  Vysmýčila jsem celý kvartýr. Vyprala. Pověsila prádlo. Vyrazila na nákupy a zase moc utratila. Vrátila jsem se zmrzlá jak sobolí hovno a ještě naštvaná, páč romka, co se hnala za mnou do baráku, mě počastovala hodně nevybíravýma slovama a ještě za mnou hrozila pěstí, že jsem jí nepodržela otevřené dveře. Doma jsem uvařila oběd. Pak jsem si vyšla do deštíku na polední procházku s čoklovou. Má vábení, takže se stihla v nestřeženém okamžiku vyválet v cizím psím hovně, takže musela absolvovat ještě koupání... Vyžehlit. Napsat pět stránek textu ve wordu na téma podnik a podnikání podle obchodního zákoníku. Samé běžné věci... o výjimečně krásném dni nemůže být ani řeči.

A ty střípky, co za něco stály: snad těch několik sms od polozapomenutých lidí. A film Jméno růže. Přítulná čoklová vděčná za voňavou srst.

Jistě. Byl to hezký den. Minimálně tím, že se nikdy nebude opakovat... Ale zažila jsem mnohem krásnější dny. Tento nebyl ničím výjimečný a krásou neoplýval. Spíš jsem v něm cítila smutek. To ten sychravý podzim a dušičkový čas, nenaplněné touhy a sny, které se rozhoří zrovna v tyhle pošmourné dny.

Horoskopy jsou jako lidi. Někdy prostě lžou... 

Zítra bude líp. Ať máte hezký den! 

 

PŘÁTELSKÉ POSEZENÍ S NEZVANÝM HOSTEM

Zastáncům názoru, že český národ nemá na máslo radím, ať si udělá takhle o víkendu okružní jízdu hospodami a uvidí prachy i kapalnět.

Podzim je charakteristický častou avitaminózou, tak jsme s Janou včera vyrazily doplnit béčkovou řadu v tekutém skupenství. Cestou jsme přibrali Sarah s Jerrym, což je už nějaký ten pátek Janin miláček. A že si přátelsky posedíme.

Cestu nám zkřížil mladý krasavec s vrávoravou chůzí a kalným pohledem. Nevím, co ho k tomu vedlo, asi už nechtěl vrávorat nocí sám, tak že se k nám přidá. Já jsem se všelijak ošívala, tyhle zduněné týpky moc nemusím, eště k tomu jsem zahlédla, že se krasavec chytl za srdce a směrem k publiku pronesl:

„Teď právě jsem se zamiloval! Už si tě nenechám utéct!" a tím kalným zrakem šilhal mým směrem.

Sarah tyto signály patrně přehlédla, protože chytla krasavce pod křídlo a že teda jdeme. Ve třech hospodách beznadějně narváno... nakonec jsme skončili v šantánu s kulečníkem. Sarah zjistila, že krasavec se jmenuje Bill a je švorc. Tak mu koupila kofolu, ať nemusí nic řešit a prohlásila, že už dlouho nehrála kulečník, že to musí dohnat a odkráčela někam pryč s tágem. U stolu nechala Janu s Jerrym, mě a vedle mě toho zduněnce... v putyce byl rachot, takže veliká verbální zábava nepřicházela do úvahy, což mi znemožnilo bavit se s Janou, naopak umožnilo Billovi, aby se ke mně naklonil, pořád na mě civěl a něco do mě hučel. Já ho ke stolu nezvala a fakt jsem neměla chuť se s ním bavit. Evidentně bylo zbytečné mu to několikrát zdůraznit. Pokoušela jsem se navázat kontakt s druhou stranou stolu, ale vůbec na mě nereagovali:-(.

Bill byl bílý jak stěna a byl na koni. Podíval se mi dlouze do očí a pronesl:

„Tebe jsem celý život hledal. Miluju tě, krásná lásko. Co s tím hodláš dělat?" a tázavě nakrčil obočí.

„Nic. Nemám zájem a radši už běž", pokrčila jsem rameny a šla si koupit pivo. Už mi pěkně lezl na nervy. Že se dycky někdo musí nalepit na mě. A eště taková šajba! Nejradši bych z tama vypadla a na Sarah jsem se taky docela naštvala.

Jenže on to nemínil tak lehce vzdát. Čekal.

„Lásko, jsi zpět?", uvolňoval mi místo u zdi, kde je málo manévrovacího prostoru.

„Nejsem tvoje láska, sakra!"

„No tak se nezlob a dej mi radši pusu. Udělám pro tebe všechno! Všechno, co budeš chtít!"

Padla jsem do rohu a šly na mě mdloby... zoufale jsem se podívala na druhou stranu stolu, na Janu a ona můj neverbální signál s. o. s. konečně zachytila.

„Hele, nech ji už být, nevidíš, že nemá zájem?" šťouchla Billa přes stůl do ramena.

„Co je? Nejsi ty náhodou její matka?" utrhl se na ni.

„Jasně a já jsem její otec," přichvátal na pomoc další spasitel, tentokrát Jerry, „a tuhle naše dcera fakt není k mání," a zavelel k ústupu. A bylo poznat, že z Jerryho má Billík respekt, páč mu celou dobu vykal a říkal mu, že je fakt starý:-). Čtyřicátník!

Venku jsme si ještě dávali cigáro na rozloučenou a oběma jsem děkovala za support a pomoc.

„Blbe. Nemáš se oblíkat jak teenager!", zavrčela Jana.

ROZPAČITÉ VZPOMÍNKY NA LÉTO

Digitální fotoaparát jsem dostala darem na loňské narozeniny. Dárce se pýřil, když mi předával značkový kousek, významně se uculoval při dotazu na cenu a absolutně vyloučil možnost jakékoliv závady, takže nepřiložil záručák.

Fotila jsem s ním den. Pak zablikal a dofotil. Pídila jsem se po záručáku, ale marně. Vyměnila jsem baterky a kartu. Ani si neškrt:-(. Že se nemá hledět darovanému koňovi na zuby, vim, tak jsem ho uložila hezky do šuplíku a fotím klasickou konikou.

To, že nefotím zas tak často, je zřejmé z toho, že jsem se teprve včera dokopala k tomu, dát vyvolat film z letní dovolené. Ještě jsem na něm dofocovala průběžně pár domácích foteček a těšila jsem se především na senzační záběry z chorvatského letoviska.

Takže z této špedice vyšly bezkonkurenčně nejlíp fotky čoklové, která se ukázala být maximálně fotogenickým tvorem. Čoklová na fotelce, čoklová v rouše kocouřím na mém rameni, vyceněná čoklová zívající, čoklová stokrát jinak. Pokaždé lehká, stravitelná a málo kalorická;-).

Ovšem pak ten zbytek... Můj spálený zadek. Můj spálený předek:-). Pak já v příliš malých plavkách s místní kopií Paroubka, hrdě mě držícím kolem ramen (mě hned bylo divné, že se za mnou potom tak hnal do mořských vln a chtěl na mě šahat, až jsem mu musela jednu výchovnou kopnout mezi nohy:-).

Na další fotky koukám už úplně zaraženě... Vždycky se mi zdálo, že Ejmy je hubená ženská, co nemá daleko do radiátoru. Takže ne. Na fotce, co se cpe před apartánem stejky, vypadá jak velryba. A pár snímků našeho dámského tria, na kterých je znát, že jsme ze země třetího světa, kde není co jíst, nepřijely:-).

Je třeba to brát z té lepší stránky. Příští rok nás čeká velké zdražování, ale my máme z čeho brát. Takže až budou ti hubení studení, na nás ta hubenost teprv přijde:-).

NÁVŠTĚVA CHORÉHO

Možná jsem ten klub odložených žen správně neodhadla... dneska ráno mi přišla sms, jak se po ránu mám a jestli je už čoklová vyvenčena a že návštěva čeká dole...

No co to je za srandičky? Kroutila jsem hlavou, páč jsem byla po ránu bez nálady. Posledních čtrnáct dní se do mě pořád strefujou nějaké virózy a jiné létavé ludry, asi by to chtělo vyležet, ale to není nic pro mě. Dneska mě bolelo v krku jak by se tam nasáčkoval prevít angína a už mi bylo fakt i mnohem líp, než toto ráno...

Mžourám z okna, nikoho nevidím... blbé vtipy v sedm ráno.

Jenže. Zazvonil telefon a vzápětí stála návštěva za dveřma.

Chi. Měla bych být po ránu taky jak růže květ. Jenže jsem měla epesní pyžamo, červené oči, a v hrnci se mi vařily natáčky. V kvartýru brajgl jak po náletu, páč jsem dojela včera v noci z návštěvy ségry a jaxi nebyl čas dělat při půlnoci úklid. A v peřině spala odložená fena:-). Jo, kdybych čekala, že mi přijede v sedm ráno taková návštěva, určitě bych se přemohla a trochu uklidila.

No co, tak jsem tohle prostě zasklila a ukázala se jako nepříliš pořádná hospodyňka... doufám, že se mi to podaří napravit.

Ale ranní návštěvy budu přijímat častěji. Bacily a bolení v krku jsou totiž v tahu!