HLODAVCI V ZAJETÍ

Dneska mě oslovila kámoška s neodolatelnou nabídkou:-).

Její dětičky zařídily, aby párek křečíků džungarských rozšířil rod a narodily se jim tři malé myši. Protože jim to doma dělalo docela bordel, z krabice v rohu místnosti se ozývalo nepřetržitě pískání a kvartýrem se začal táhnout i smrad, bylo třeba mladé vylifrovat. Měkkosrdcatá kámoška neměla to srdce vypustit je do lůna matky přírody, i vzala transportní klícku a do ní umístila jeden exemplář a vyrazila ho udat ke mě na návštěvu.

Když mi přednesla své přání, spráskla jsem ruce:-).

Uvařila jsem jí kafčo, sobě šalvějový čaj na uklidnění rozbouřeného žaludku, i jala jsem se jí líčit své životní zkušenosti s tímto živočišným druhem:-).

Dávno tomu, co byl Dejv malý, a vydyndal si tuto malou myšičku, aby se mohl starat o nějaké zvířátko. Velké zvíře bylo zavrhnuto předem, po zkušenosti, kdy měl ex geniální nápad pořídit si dospělého dobrmana, který u nás byl asi měsíc a bydlel ve svém separátním pokoji v našem tehdejším 3+1. Do pokoje jsem ani nenakoukla, páč na mě temně vrčel, poté, co jsem s ním jednou vyrazila na zdravotní procházku, on nasadil ďábelské tempo a potahal mě na špagátě půlkou města. Tehdy zjistil, že má na mě navrch a dával mi to najevo. Inu, chytrý nápad, pořídit si dospělého psa takové rasy... později zmizel neznámo kam, když se ex s ním šel někomu pochlubit, čokl na pokyny nereagoval a kousl jednu známou do zadku a druhou do prstu.

Takže pro klid a mír v domácnosti se zakoupil křečík džungarský, zvaný Miky. K němu betelná klícka a do ní kolotoč.

V prvních dnech chovu se Miky nechal nosit a hladit, brzy však zjistil, že věčné natahování ho stojí vzácný čas, který by jinak mohl trávit na svém oblíbeném kolotoči. I začal škrábat a a kousat, tak za trest už z klícky nevylezl. Přes den byl klid. Miky bydlel v kokosovém ořechu, a tam celý den prospal. Když se večer zhaslo a byl čas se uložit ke spánku, Miky namazal svaly, naskočil na kolotoč a celou noc drandil:-). Nepomohlo namazání kolotoče olejem, vrzal pořád příšerně. Zkoušela jsem kolotoč sebrat, ale to zvíře bylo na něm evidentně psychicky závislé, protože mu posmutněly oči a z kokosového ořechu nevycházel ani pro potravu. Tak kolotoč putoval zpátky a Miky ožil. Ne však na dlouho:-).

Jeho závislost dostoupila vrcholu. Jezdil stále. Snad 24 hodin denně. Nedopřál si žádný odpočinek. Malé, chlupaté perpetuum mobile. Až jednou...

Když jsem přišla z práce domů, bylo ticho... tak divné a nezvyklé ticho... jdu ke klícce a tam ležel na kolotoči natažený jak strunka Miky. Tuhý jak štolverk. Umřel, chudák, při činnosti, kterou nade vše miloval. Pohřbili jsme ho v papírovém sáčku s nápisem MIKY pod břízkou.

Malý Dejv ho pochopitelně obrečel. Chtěl svého Mikyho zpátky a odmítal připustit, že je po něm. I ustrnulo se srdce mateřské a já jsem opět chvátala do krámu s živýma zvířatama koupit Mikyho II.

Miky II byl skokan. Bydlel v klícce s horním otevíráním, ze které furt utíkal, páč kolotoč preventivně nedostal. Podezírala jsem Dejva, že ho vždycky vytáhl a zapomněl ho vrátit zpátky a my ho pak chytali po kvartýře. Ale jednou jsem ho tam osobně umístila, Dejv nebyl doma a Miky II ráno v kleci taky ne. Domnívala jsem se, že nějak mazaně utekl ven při otevírání dveří a za křečíkama jsem udělala tlustou čáru.

Jenže za pár týdnů si takhle lebedím na gauči a najednou mé oko zaregistruje, že něco běží obývákem. Myš! Sice z myší strach nemám, ale děkuju, myš v baráku fakt nechci. Nastražila jsem past z ořechů a semínek. Byl to ten náš myšák:-). Prevít, udělal si hnízdo za obývací stěnou, což jsem zjistila až při jejím rozebírání. V gumové rukavici jsem prskajícího myšáka chytla a putoval zpátky do klece. Ani toto zvíře v zajetí nepřežilo, páč při nesčetném pokusu o výskok z klece se v noci zachytl nohou za pletivo, ta noha se mu asi odkrvila a přerušil se krevní oběh či co.. každopádně Miky II byl do rána v pánu. 

Vyhodila jsem klícku i se starým kolotočem, zamáčkla slzu a rozhodla se, že hlodavce už v baráku nikdy nechci.

No a přítelkyně musela uznat, že po těchle zkušenostech u mě s hlodavcem nepochodí, takže také zamáčkla slzu, sbalila klícku a šla hledat štěstí jinam:-).   

DOWN

Život z veselé barevné přešel ve fádní šedou a s včerejším večerem v dokonale černou...

Přihodilo se mi cosi, co jsem nečekala. Člověk, který by mi měl být nejbližší, mě dokonale zklamal a podrazil. Nemůžu to brát na lehkou váhu, ale vůbec nevím, co si počít...Aby toho nebylo málo, po včerejsím dramatickém výstupu se ve mě něco seklo a jsem úplně v kvalitním háji...

Takže zde výstižné veršíky pro dnešní den:

 

Už chci, vším unaven,  jen smrt a věčný klid

a nemuset zas a zas poznávat,

jak je pan Nikdo samý lesk a třpyt,

 jak mošnou žebráckou se za velikost platí,

jak hrubci šlapou něžná srdce v prach,

jak na rytířskost číhá smečka katí,

jak sílu obrů uhlodává strach.

Jak tupost, tupost, tupost vrchovatí,

jak jazyk umění je sevřen v kleštích,

jak blbci na trůnech jsou ctěni víc, než svatí,

jak Její Jasnost Pravda sklízí leda smích...

Byl bych už dávno šel, zhnusen a unaven,

jak tě však, Lásko, mám tomuhle nechat v plen?!

 

Nezbývá, než doufat, že bude líp...

PANI, NEKUPITE RYFLE?

Zapomněla jsem vás informovat o věci tak zásadní, že nedobytná pevnost se z naší kolbenky dosud nestala a opět byla dobyta ztečí nepřítele. Důvod? dodavatelské firmě došly kabely nebo zvonky nebo něco podobného, tak se neopatrně vzdálila od rozdělaného díla. A zas nikdo nezamkl barák...

Dneska si takhle pěkně pracuju u svého stolku, jsa zaujala vysokými ciframi na kalkulačce. Najednou mě z pracovního zápalu vyruší nějaký rachot. Barák je přece prázdný - nebo by aspoň měl být. Mám tedy pro strach uděláno, co by kdo špatného čekal za bílého dne?

Sunu se zpoza barikády krabic xeroxového papíru, který mám narafičený jako zábranu proti průvanu. Překračuju kabely od olejového radiátoru, kterým si zpříjemňuju chvilky ve vymrzlém kanclu... a už jsem u dveří a zvědavě nakukuju, cože se na chodbě děje... je tam tma a nikoho nevidím - zase se šetří na světle? Bleskne mi hlavou a šátrám po stěnách, kde je asi vypínač:-).

Blik.

Zářivka několikrát líně blikne a osvětlí podivné sousoší. Od dveří se blíží dva silní chlapi. Hezky opálení i v tomhle ročním období. Venkovní dveře na konci chodby jsou dokořán a za nima je vidět betelný dvoukolák.

S úlekem skáču zpátky do kanclu. Ale zmerčili mě...

"Hej, pani!", volají a hrnou se k mříži.

"Ano? Ááá, dobrý den, pánové! Copak tady chcete? Tady nemáte co dělat, " snažím se o pevný hlas.

"Bylo odemklé!", brání se ten tmavší. No jo, má pravdu...

"Pani hodná, nemáte nejaké hrnce? Svadba bude, není v čem vařit. Nebo nějeké železo? Kotle? Nebo kabely?", mrkají na mě svorně.

S obavou jsem se podívala po stěnách chodby, kde trčely nezainstalované kabely od domovních zvonků.

"Ee. Nic takového. Nevaříme a v kabelech je elektrika!" preventivně jsem udělala bububu, i když jistá jsem si nebyla.

"Hm...", posmutněli a měli se k odchodu.

"A pani? ," otočil se jeden z nich.

"No co ještě?", toužebně jsem si přála, ať už jsou pryč.

"Jste pěkná.... A...nekupite ryfle?"

CHCETE VOJNU? MÁTE JI MÍT!

Ráno jsem si takhle zálibně pročísla svou hřívu. A jak jsem zvyklá, popotahuju za konečky vlasů, sem tam nějaký vypadne... a těch skunků mi zůstalo v ruce asi padesát! Vyděšeně jsem potahovala a potahovala a vytahovala a vytahovala....

Vlasy mi asi tři měsíce vůbec nepadaly. A teď při podzimku to chtějí dohnat:-(.

Na kulové je henna, ten zelený hnus, co si patlám jednou za měsíc na hlavu a několik hodin si nemůžu jít ven ani zapálit, páč s tím nadělením na hlavě musím strávit delší dobu! Na kulové jsou preparáty na posílení vlasových kořínků, co už sežraly majlant! Stejně tak vlasové vody, hnusné kopřivové čaje a chmelové zábaly!

Do očí mi vhrkly slzy. Všechno je marné! Že prý vlasy jsou korunou ženy! Cha! Takže přiblížila se doba, kdy nejen že budu bez korunky, ale navíc ze mě bez ní bude regulérní chlap! Ne nadarmo jsem si svou vlastní fotku s krátkým sestřihem, kde dlím těhotná na zahradním lehátku, spletla s fotkou mého otce s pivním pupkem! Je to tady... Propadla jsem panice. Prvotní hrůza a děs přešly ve vztek.

"Táhněte, když tu nechcete být! Chcete vojnu? Máte ji mít! Vrazila jsem do vás tolik péče a peněz, že byste se mi snad mohly nějak odvděčit, co? Co vy na to? Vyžírky! ", řvala jsem na svou vlasovou pokrývku a poškubávala chudákama vyděšenýma tenkýma vláskama, co se zatím držely a nehodlaly pustit.

Pak jsem viděla ty chudinky v umývadle a zase se mi chtělo brečet. Ze zoufalství jsem pojala nápad, že bych se mohla preventivně nechat ostříhat dohola. Jenže pak jsem si uvědomila, že moje hlava není nikterak ideálně kulatá a že by to vskutku nebyla nijaká výhra. Čert vem, že bych se nelíbila sama sobě, ale ještě k tomu strašit děti? Ne, tak to zatím v úmyslu nemám:-).

Dýchala jsem pomalu a klidně a najednou jsem si vzpomněla, že je podzim a padání vlasů není nic až tak neobvyklého. Tak snad tedy ani v mém případě.

Ale stejně jsem si vzala nůžky a trochu vlasy ošmikala. Najednou mi to bylo jedno. Nějaké vlasy mi můžou být ukradené. Hajzlíci nevděční. Klidně ať jdou, když jim tu není dobře. Ten zbytek vypráskám machem tři a koupím si paruku z krásných pravých vlasů.

Každý mrak má stříbrný lem, když víš, kam se dívat. Aspoň budu mít háro, co jsem si vždycky přála:-).

AMATÉRSKÝ ZÁMEČNÍK NA NOČNÍ ŠICHTĚ

Dneska nad ránem jsem měla v kvartýře návštěvníka:-).

Za zády mi spala čoklová a mě najednou probudilo takové blafání, zdálo se mi, že bublá ústřední, že možná ti, co bydlí pode mnou, odřezali trubky, aby je výhodně zpeněžili a my budem v nastávajícím chladném období mrznout.

V polospánku jsem se zaposlouchala do toho zvuku a najednou mi docvaklo, že blafání se ozývá zpod peřiny, kde má noclehárnu čoklová. To nebylo samo sebou... najednou jsem uslyšela jiný zvuk... nepatřičný... ospalost byla rázem tatam a já vyskočila z pelechu a potmě a po špičkách jsem se plížila ke dveřím do kvartýru... někdo se hrabal v zámku a evidentně se snažil dostat dovnitř!

Nějakým řízením osudu jsem v noci, když jsem se ubírala na lože, zamkla a zastrčila do zámku klíč. Normálně to nedělám, páč spolíhám na zámečnickou kvalitu a kouli na dveřích. Děkovala jsem osudovému vnuknutí:-).

No, ty jo, co teď? Co mám dělat? Letěly mi hlavou myšlenky. Mám zavolat městské policajty? Nebo nemám stresovat? Když jsem zamklá, tak bych měla být v bezpečí! Ale co když se mu to podaří a vlomí se sem? Horečně jsem přemýšlela o předmětu, jímž bych lapku mohla hned po vstupu do chodby křísnout po hlavě... našla jsem jenom starou známou paličku na maso, tak jsem si ji přichystala k ruce, skrčila se za dveřmi a naslouchala.

Asi po pěti minutách šťourání v zámku ustalo. Poslouchala jsem, zda uslyším vzdalující se kroky... Ale nikdo se nevzdaloval. Shrábla jsem čoklovou do náručí, páč stála bezpečně za rohem a bez ustání blafala a znehybnila jsem jí tlamičku. Konečně klid... asi už to vzdal a odešel.

Odebrala jsem se zpátky na lože se zmítající se čoklovou.

Sotva lehnu, pípl mi mobil.

"Mamousi, pliiiis, otevri mi, me ten vlak ujel, pojedu az pozdeji" ....

A zvonek nemáme, sakra???

Eště že se mu nějakou náhodou nepodařilo dostat do kvartýru... ve zpocené ruce jsem ještě pořád svírala tu betelnou kovovou paličku na maso.

DĚTIČKY A TI, CO NÁM JE UDĚLALI

Měla jsem tu na návštěvě Novákovu Haňuli, co jsme ještě před měsícem byly nakupovat těhotenské oblečení... dneska přišla ve smutku, s lahví šáňa a krabkou cigaret... zapíjeli jsme její dvě děti, co odešly dřív, než stačily spatřit světlo světa...

Ze smutku jsem ji tahala příhodama, které by ji mohly potkat za nějakých patnáct, šestnáct let...

Zrovna dneska mě potěšil Dejv. Nechtěla jsem ho zase pustit do Práglu, páč jsem usoudila, že jednou za měsíc mu výlet stačí. S tím on však nemohl souhlasit a začal kout pikle. Znenadání si vzpomněl, že má svého bohorovného otce, i jal se ho dokonce zkontaktovat se zcela zištným záměrem. Takže dneska odfičel k ex, ráno fičí do Práglu a odsud se vrátí až v neděli.

Ex mi zjevně podrývá autoritu. A kochá se mojí bezmocností. Na mé námitky typu: nechci, aby kluk jel do Prahy na noc, páč ani neznám ty lidi, co u nich bude nocovat, byl tam minulý týden a vůbec si nezaslouží takhle výletovat a v neposlední řadě to není zadáčo, jsem dostala od ex kouzelnou odpověď:

"Hod se do pohody a radej si sezen na vikend nejakeho ptaka, at mas jine starosti!"

Dobrá rada nad zlato:-).

Díky za support! A jsem ráda, že tenhle chlap vypadl z mého života.

Ptáka fakt nesháním, páč mám doma jednoho dost dobře ukrytého:-). Ale starostí mě to stejně nezbaví.

VEČÍREK VE SPORTOVNÍM DUCHU

Včerejší večer se nesl ve sportovním duchu.

Vyrazila jsem s Hanysem na kulečník a pivko. Hanys moc dobře věděl, proč si vybral zrovna mě. S nikým jiným mu totiž nekyne taková jistota výhry jako se mnou. Kulečník jsem naposledy hrála před nějakýma pěti rokama a od té doby pomalu nevim, co je tágo:-).

No eště, že jsme nehráli o prachy... 

Posilnili jsme se pivem a šli jsme na to.

Hanys mi velkoryse nabídl první rozstřel. Opřela jsem se do toho zodpovědně, avšak bílá koule těsně minula formaci zleva:-). To se stane i profíkovi občas, že jo:-) Takže druhý pokus. Pekelně jsem se soustředila, zamířila jsem podstatně líp a bílá koule těsně minula formaci zprava:-). Napadlo mě, jestli může tágo zanášet... asi ne, páč na třetí pokus bílá koule trošku rozpohybovala ty barevné... a v podobném duchu se nesl celý slavný mač.

Šlo mi to jak psovi pastva, ale nijak mi to nevadilo, páč náladu mi spravilo několik vydařených šťouchů, které však byly spíše dílem náhody než mé skvělé mušky;-). Naštěstí se mi nepodařilo roztrhnout sukno, tak, jak nevěstě na útěku z hostince U kamenného stolu.

Taky jsem si včera ujasnila, že tři velké piva je hranice mých možností. Neboť při nich už zpívám a jsem vůbec rozverná a až na konci hry zjišťuju, že půlky, na které jsem celou dobu hrála, jsou soupeře a při stolním fotbálku, pokud se vůbec trefím do míčku, tak vsítím zásadně svou vlastní branku:-).