SENILNÍ BÁBOVKA

Dneska jsem dostala nápad, že si osladím život. Ponoukla mě k tomu Zuzi s těma jejíma buchtama a koláčema.

Navštívila jsem místní pultovou prodejnu, co ji mám při cestě z práce, páč času není nazbyt a na lítání po městě dneska nemám náladu.

Krám byl kolem páté už solidně vybraný, vypadalo to tam jak za dob hlubokého socialismu, přesto jsem ještě získala dva rohlíky. Sladkého pečiva trvanlivějšího charakteru bylo v regále k dispozici ještě pár kousků.

Co bych si tak vybrala? Sbíhaly se mi sliny:-). Támhle poslední bábovka s krásnou bílou polevou...nebo že by biskupský chlebíček? Konkurz vyhrála na základě haló efektu lákavěji vypadající bábovka. Hezky se na mě smála z celofánového obalu, cena sice nebyla nikterak nízká, ale těšila jsem se, že si určitě pochutnám.

Paní prodavačka mou volbu pochválila, řkouc, že je moc dobrá, zákazníky často poptávaná. Mile jsem se na ni usmála a před placením se jala zkoumat datum minimální trvanlivosti.

Ejhle! Tady ho máme. Ale koukám... 10. 10. 2007.

"Tak dobrá volba, říkáte, hmm...není náhodou dneska už jedenáctého?", zvedla jsem tázavě zraky na prodavačku.

"Ale jděte! Ukažte... Jiřino? Jak je to s tím datumem vlastně?", domáhala se pomoci náhle pobledlá prodavačka před dalšíma deseti zákazníkama.

Jiřina přiběhla, prozkoumala obal, podívala se na kalendář...

"No jo, desátého. Ale to nevadí, však tomu nic není, bóže, jeden den! Koukněte, dyť je to v celofánu, tomu nemůže nic být!", šermovala mi tím žvancem před obličejem.

Možná že jo, možná, že ne, překazila jsem jí tržní transakci. Jednou jsem v tom krámě zakoupila bílý chleba po dni minimální trvanlivosti a ten byl obalený nejen celofánem, ale i pěkně rozbujelou zelenou plísní:-).

"Já tu bábovku nechci. Dejte mi něco jiného, u čeho ještě neprošla lhůta. Jestli teda máte", najednou jsem byla skeptická.

Kroutily se, přeházely půlku regálu s mufinama a svatebníma koláčkama, ale nakonec našly. Nebo si mě nakonec našel ten biskupský chlebíček. A já se nechám zlákat načančanou bábovkou! Chlebíček byl do 15. 10, tak jsem si ho vzala.

A hádejte, kam přišla ta senilní bábovka? Taky mufiny a svatební koláčky? Všichni po zákonité smrti? Zpátky do regálu. Jak jinak:-).

Však on si je nějaký hlupák koupí. 

SÁM NEJSI NIC

Tak jsem si po skvělém víkendu říkala, jaký nebude parádní týden, ale zatím to tak nevypadá. Euforie mě pomalu, avšak jistě, opouští.

Sexydancer, se kterým mi bylo tak dobře, se moc neozývá. Docela mě to trápí. Nepodlíhám však okamžitým dojmům a nechávám věci plynout.

Nicméně, s víkendovou energií, nalitou v žilách, jsem se rozhodla uspořádat si nějak své prožitky a vůbec svůj život. Vytěsnit věci, co s postupem času ztratily svůj smysl.

Včera za mnou po velmi dlouhé době dojel Honza. Chtěla jsem si s ním vyjasnit naše vzájemné vztahy. Já při pivu a on při čaji. A nafurt.

Pro ty, kdož nejsou denními návštěvníky tohoto blogu: manažer, pracovně velmi zaneprázdněný. Soukromě, ač svobodný, nezadaný a bez závazků, také velmi zaneprázdněný. Tenista. Štír. Když jsem ho před půl rokem potkala, mohlo se zdát, že je na obzoru hezký vztah. Zamilovala jsem se do něj a plánovala jsem si budoucnost. Moc o ní nechtěl slyšet a já se nad tím nijak nepozastavovala. Doufala jsem. Tajně. A marně:-(.

Postupně mě moje slepota opouštěla a já nakonec uzřela, že zbyl jen ten sen a ze vztahu hrstka popela. Scvrknul se na večeři, drink, trošku přisolit (Zuzi, je to tak správně?)... Poprvé a pak už nafurt...

"Chtěla bych jít do kina!"

"Mě to ale nebaví. Třeba někdy jindy. Musím brzo spát, ráno letím do Tokia."

A jindy zase hráli pitomý film... Tak druhá možnost:

"Pojďme s čoklovou na špacír!"

"Jééé, mě se vůbec nechce... ňák mě bolejí nohy... víš, že jsem hrál včera ten tenisový turnaj, ne? To je záhul, čéče... hele, zůstaňme radši u tebe."

Oběd, drink, večeře, solnička...

"Proč se mnou jsi, když se mnou nic nechceš podnikat?"

"Mě je s tebou strašně dobře, víš? Mám tě rád, ale dyť víš, že nemám vůbec čas!"

To nemáme nikdo. Páč jednou, jednou nebude. A než se tak stane, tak by se člověk měl snažit ze života vytřískat, co se dá.

"Co když se s tebou už nechci vidět? Chtěl bys mi to nějak rozmluvit? ", udeřila jsem, jak jsem se domnívala, na citlivou strunu.

"Coby. Přemlouvat tě nebudu. To je přece tvoje věc," hrál si s hrnkem čaje a kolem rtů mu pohrával tajemný úsměv.

Úplně mě odzbrojil. Čekala jsem trošku boje, trošku vzdoru, nebo hněvu... a on se usmíval! Bylo mu to úplně jedno!

Z fyziky známá věc, že akce vyvolává reakci, se potvrdila. I mě se vykouzlil na tváři úsměv. Chápavý. Poslední, co mi chybělo k poznání, jsem zjistila. Inu, kdo se moc ptá, moc se dozví. On však může být klidný a jak by řekl básník, vědomý. Ženských je jak děr v ementálu. Určitě mu dříve či později některá padne k nohám.

Takže moje věc... jsem nepoučitelná, naivní a důvěřivá. Zase jsem se přesvědčila, že láska pro mě není. Zato hřát si na prsou hady, na to jsem já kadet.

Jo, s chlapama já si rozumím. Jako malá jsem vedla klukovskou partu:-). Nikdo rychleji neběhal a líp nelezl po stromech. Chlapi jsou dobří jako kamarádi... jen se nesmím pokoušet o vážný vztah. Ruce pryč. Třeba přijde jednou někdo, kdo o mě fakt bude stát. A já o něj.

Ale stejně... je mi smutno.

Je zajímavé, jak moc člověka nakopne, když cítí zájem druhého člověka. Že má o důvod víc žít. A radovat se z toho života. Že vyleze slunko a zase bude dout vítr kolem řeky a zase mi jednou pocuchá ty moje neposlušné vlasy, co v životě nejdou učesat... Protože když to nemá, tak slunko jen zbytečně pálí do očí, vítr je studený a protivný a na vlasy bych nejradši vzala nůžky...

VELMI NEBEZPEČNÉ PRACOVIŠTĚ

Bolí mě hlava jako střep. Celý den nám v kolbence vrtali elektrické rozvody. Došlo na má slova a vedení přijalo opatření, že je třeba budovu zajistit před vpády výtržníků a nepovolaných, kterým je vstup dosud neúčinně zakázán.

Onehdá chladila kolegyně na chodbě oběd z charity pro nemohoucí babičku v ešusech. V jedenáct dopoledne tam ty ešusy eště byly... ve čtvrt na dvanáct po nich nebyla ani stopa... v chodbě však zůstala stopa pachová, ujišťující nás o tom, že ten, kdo si proviant odnesl, neměl jak na jídlo, tak ani na mýdlo:-).

Taky tu byl občas ten s klackem... i když, kdo ví... třeba je to jedna a tatáž osoba:-).

Tak od zítřka jsme v nedobytné pevnosti. Doufám, že se nám ten likusák nesesype z jiných důvodů. Třeba loni v létě nám tu bouchl kotel:-). Zavládla davová panika. Uklízečku jsem musela profackovat, páč měla hysterický záchvat, že celý barák letí do luftu a ne, ona tady nechce zdechnout!! Mě by zdechat ani nenapadlo, ale když se začal barák třást v základech, nastalo pár mohutných zvukových efektů, podobných výbuchu a po chodbě se roztáhl mrak dýmu, zapochybovala jsem i já.

Hasiči měli těžký výjezd. Na to, že jejich sídlo je asi tak 200 metrů od naší kolbenky, jim to trvalo přes hodinu. Přijeli s hasičským vozem, v plné polní, bylo jich moc a prodírali se mrakama páry na chodbách, pátrajíce po zdroji exploze. Nakonec zjistili, že ulítl jenom ventil, nějaké hadice to vystřelilo, ale kotel, ten bojovník, vydržel...

A předloni v zimě jsme povinně všichni museli vylézt na střechu a shazovat dvoumetrovou vrstvu sněhu. Totiž, dokud nebylo slyšet praskání, bylo hej. Jenže pak začala praskat omítka na stropech a v hrobovém tichu bylo slyšet, že nepraská jen omítka, ale možná i krovy... poslední kapkou bylo, když v blízkém okolí zařvalo pár střech. V ten moment přišel příkaz shora. Kdo měl nohy, ruce, hybaj na střechu. Ani mě se povinnost nevyhla. Jenže mám závratě. Nahoru jsem se jax tax vyškrábala. Zpátky to ale nešlo. Naštěstí je budova přízemní, tak jsem místo žebříku zvolila šipáka do sněhové závěje:-). Jó, to byla veselá zima!

Takže ještě nás nepostrašil plyn a jinak už snad máme vybráno na dalších deset let:-).

FAJN VÍKEND

Mám za sebou hezký víkend.

V pozdním sobotním odpoledni jsme s Dancerem vyrazili houbařit. Těšila jsem se, že prolomím svou smůlu a najdu svou historicky první houbu a nejlépe hřiba. Vytipovali jsme místo, kde měla být žírná půda a hub mraky. Stejný nápad však mělo evidentně i hodně jiných lidí, páč jsme jich potkali cestou několik, vracejících se z lesa s plnýma košíkama hřibů. To bylo neklamné znamení, že opravdu rostou, ale bohužel taky toho, že jdeme s křížkem po funuse.

Nahoru to ještě šlo. Cesta však byla nesnadná, neb vedla do strmého kopce s nízkým smrkovým porostem. V remízku jsme se shrbení prodírali jehličím a pátrali po nějakých jedlých houbách. Smotlachův atlas jsem však nepotřebovala, i když, kam oko dohlédlo, všude samá houbička. Jenže z té nohaté záplavy byly jedlé jen dva bídné suchohřiby, které výjimečně poznám, a ty se zjevily Dancerovi:-). Já nenašla zase nic, páč jedovaté houby se nepočítají, ale je fakt, že muchomůrek červených tam bylo tolik, že by se na ně mohlo jít rovnou s kosou.

S prázdnou nůší jsme se jali pátrat po cestě zpátky. Dancer má naštěstí skvěle vyvinutý orientační smysl, tak nás neomylně vedl správnou cestou. Překážky jsme zdolali bez větších problémů, jedině sestup z bahnitého svahu o úhlu 70 stupňů se ukázal být malinkým problémem. Po prvním pokusu, že to ňák pude, jsme nakročili na svah, ony nám podjely nohy a už jsme se vezli. Čili bylo zapotřebí zapojit ruce, konkrétně prsty, kterými jsme se zapíchli do bahna a tak nějak sešplhali na polní cestu. Moje boty, určené na vycházky do města, to ale odnesly. Ale vycházka to byla krásná a nějaké boty za rozčilování nestojí.

Aby byl taneční večírek ohrožen botama, to se nesmělo stát, tak se muselo shánět vteřinové lepidlo. A když se daří, tak se daří, takže ještě odešlo světlo na autě a hned byl místo tanečního večírku nakupovací a pak se nám už nikam nechtělo. Seběhli jsme tedy do vinného sklípku na burčák. Zdravý nápoj, kterého se má vypít tolik, kolik má člověk krve. Každý rok to tak dělám, i když si tu krev ředím čímsi z místních vinoték, co si s domácím burčákem ani ruku nepodalo. Domácí burčák byl skvělý, ale cosik se se mnou děje, páč už mi ani pít nechutnalo a nevypili jsme ani půl druhého litru... ze spánku nebylo též nic, páč jsem musela monitorovat Dejva, vracejícího se nočním hokkaidem z Práglu. On ještě nepochopil, že když náhodou ve vlaku usne, měl by si pro jistotu nastavit budíka, aby neskončil na hraničním přechodu k našim bývalým bratiam:-).

Takže víkend byl hezký. Nemyslela jsem na práci. Zažila jsem plno nových věcí. Vím něco málo o víně. Dokonce vím něco o gravitaci a antigravitaci.

Jestli dobré zážitky člověka nabíjejí, mám na týden dobito:-).

Ale páč jsme si s Dancerem ani tentokrát nezatancovali, budu ho muset nějak přejmenovat:-).

NA DŘEVĚNÝ SPACÁK JE EŠTĚ DOST ČASU:-)

Až tě život omrzí a stane se ti peklem, skoč do hajzlu a přikrej se tam deklem;-).

Včera jsem měla další z řady přednášek před vzděláním chtivým publikem. Přihodila se mi taková věc..

Z velké míry povinností jsem na to jaksi pozapomněla. Byla jsem na jednání v jedné firmě a trošku se to protáhlo, nijak jsem nespěchala, páč jsem měla zafixováno, že přednáška začíná v úplně jinou dobu a navíc úplně jiný den. Koupila jsem si po dlouhé době připomínku mladých let - paní kofolu a vypila jsem jí hned celý litr. Uvelebila jsem se v kanclu a otevřela diář, že mrknu na aktuální pracovní úkoly. Nevěřícně jsem zaregistrovala dvakrát červeně podtržená změnu v plánu seminářů... čtvrtek! A už půl hodiny to běží!

Chytla jsem saky paky a s jazykem na vestě doběhla půl hodiny po plánovaném začátku semináře. Z wostudy kabát... A když jsem to ze sebe všechno hrkala, abych to stihla, najednou jsem nemohla dýchat. Jakoby mi někdo sevřel hrudník do ocelové kazajky, tak jsem si v tu chvíli připadala. A ono to nepřešlo ani po přednášce...

Jela jsem k našim hokkaidem a pro změnu jsem cítila že mě nějak divně bouchá hercna a navíc zase to dýchání - nedýchání... nerada bych, aby mě někdo křísil v prostředku hromadné dopravy, tak jsem začala rázovat z jedné strany vagónu na druhý, cestující hloupě koukali, nebo spíš já jsem vypadala jako hlupák, ale alespoň se mi podařilo odvést pozornost od svého fyzického těla.

U našich jsem se natáhla na fotelku, nohy dala nahoru a mamina do mě vetkla dva panáky laku na rakve čili fernetu, řka, že to mi určitě pomůže. Pomohlo. Troufám si říct, do hrobu, páč mi ještě k tomu všemu začalo být pěkně špatně od žaludku.

Skvělá domácí amosféra.

Líp se mi udělalo až doma kolem jedenácté v noci, kdy jsem si zapálila toho dne svou první cigaretu. A přemýšlela jsem, cože se mi to dneska přihodilo:

Nebyl to slabý infarkt? K doktorce nejdu, ta by na mě jenom mrkla a zas mi řekla, že je to od nervů, já už ji znám...

Nebo změna tlaku a počasí? To už jsem vysledovala, že špatně snáším.

Nebo ta paní kofola se mnou zamávala?

Nebo se projevil hajzlík stresík pracovní v pravém světle?

Nebo se mi vrátila přítelkyně panická porucha? Dlouho jsme se neviděly a za ty tři roky, co mě nedostala, se jí po mě možná zastesklo..

Nebo všechno dohromady...Ale mě nedostanou! Není důvod spěchat do dřevěného spacáku, když jsem si ještě docela nic neužila:-). Každopádně máme tady pátek, čili netoužím po ničem jiném, než vypadnout někam pryč a daleko, a jak se zdá, dokonce se mi to splní!! Hlavně, kdyby se chtěl někdo se mnou o víkendu bavit o práci, nebo snad, nedej Bože, pracovat... tak to ať se ode mě drží raději v uctivé a bezpečné vzdálenosti:-).

Ať máte hezký víkend, přátelé!

I MUŽI MAJÍ SVÉ DNY

Tak, přátelé, dneska pokračuju v neveselém duchu.

Po včerejším zážitku s nejmenovaným kolegou jsem dneska v kolbence vytesala další zářez na pažbě.

Dneska se vyznamenal pan Koulička. Po čtrnácti dnech pracovní neschopnosti nastoupil dneska do procesu, zrychtovaný víc, než na neschopenku nastupoval. Tak jsem mu doporučila další návštěvu lékaře, páč odhaduju, že v takovém stavu produktivita jeho práce nebude nic moc. Utrhl se na mě nevybíravými slovy, že on se na to může vysrat, že doktorka je p... a k.... a on už tam v životě nepůjde. Pokrčila jsem rameny. Není v mé moci ho tam dotáhnout za flígr, inu kdo chce kam, pomozme mu tam.

"Ale potřeboval bych nějaké volno, dva dny," zahuhlal přes ucpaný nos.

"No tak to asi nepůjde, protože za posledních čtrnáct dnů je tady plno práce, kterou je třeba udělat. Takže spíš ne," nevyšla jsem mu příliš vstříc.

Nepotěšilo ho to, ale mlčel.

"No a na co jsi to volno chtěl? Chystá se snad nějaká radostná událost?", chtěla jsem mu nějak projevit lidský cit i mrkla jsem na něho a mělo to vyznít spiklenecky, páč vím, že má přítelkyni z daleka a ještě nedávno byl v těch dálavách pečený vařený.

"Co je vám, sakra, po tom? Co se mě všichni vyptáváte? Nikomu tady po tom nic není!!" zařval a odporoučel se z kanclu. Byl fakt hodně vytočený.

Tak, jako byl toho dne mimořádně klidný starý Brůna, i já jsem dnes zachovala kamennou tvář a jen jsem pokrčila rameny. Páč si nejsem vědoma naprosto žádné změny ve svém chování, musí se zákonitě jednat o něco jiného:-).

Vypadá to, že je tady období, kdy jsou kolegové z jakéhosi nepostižitelného důvodu nervózní, vznětliví a taky neslušní. Donedávna Jsem si myslela, že termínem "i muži mají své dny" se označují dny, kdy se chlapi věnují sobě, žádné ženské nepotřebujou, poklábosí si u piva nebo jiného lahodného moku a hlavně: jsou V POHODĚ! Ovšem po událostech posledních dnů si myslím, že když mají teda chlapi ty svoje dny, tak jsou na tom úplně stejně jako ženské. Teda - psychicky, samozřejmě. Co se týče projevů somatických, o tom mi dosud není nic známo. Ještěže chlapi jsou u nás v práci docela šafránoví:-).

Páč zkoumat to nehodlám:-). 

STUDENÁ SPRCHA

Dnešní den zdá se mi býti poněkud nešťastným.

Ne, nic zásadního zlého mě nepotkalo, jen celkové události dnešního dne se zamotaly v jedno naježené klubko:-(. Jsem unavená a ještě k tomu otrávená.

Od půl osmé do pěti bez přestávky v práci. A žádné lehárko, kávička, palačinka!:-). Spíš se mi brzo zavaří mozek. A než to nastane, aspoň se ve mě začala vařit krev.

Dostala jsem dnes maila, z kterého čišela zlost. Jednoho kolegu, řekněme trochu níže organizačně usazeného, jsem poránu požádala, aby mě informoval, jak pokročil v jistých věcech, jež mají zásadní vliv na provoz naší kolben daněk. Chlap se zjevně špatně vyspal, nebo se mu zavařil mozek dřív, než mě, protože mi mimo jiné napsal, že ho celý management včetně mě sere. A to doslova.

A jaký měl pro použití tohoto kalibru argument? Impozantní. Prý, když je vstřícný a má pro každého pochopení, tak ničeho nedosáhne. Tak použil, řekněme, nevhodný výrazový prostředek:-). Tak nevím, co čekal. Jestli nějakou pochvalu případně finanční ocenění...

Taky mívám tyhle stavy. Taky bývám naštvaná a nejradši bych se vším sekla a práskla za sebou dveřma. Seřvala lidi na tři doby a řekla jim, co si o nich leckdy myslím. Jenže vím, že to nejde. Člověk si to prostě nemůže dovolit. A když to nezvládne, tak musí počítat s tím, že následky si ponese sám.

Měla bych být naštvaná? Zvláštní. Vůbec nejsem. Spíš mě to hodně mrzí. Právě od tohohle člověka bych to nikdy nečekala...