CO BUDE S ALIMENTAMA?

Dneska jsme měly v klubu odložených žen bojovou poradu. Ač nejsme ptáci, chystáme se 9. 7. odletět do teplých krajin k Sinimu do apartmánu.

Všechno by bylo óká. Jenže: jak na potvoru mi přišlo předvolání k soudu na 11. 7. kvůli mému návrhu na zvýšení výživného. Tatam je příslovečná lenost českého soudnictví. Malé rybky se řeší relativně rychle. Týden po podání je tu předvolání. Ráda bych se omluvila, ale nevím, jestli to půjde. Ex by se otevřela definitivně kudla v kapse, kdybych se nedostavila a nechala se třeba zastupovat právníkem. Ovšem vypekli mě. Chtějí po mě předložit nějaké doklady o výdajích na Dejva, o nichž jsem nepředpokládala, že bych je někomu předkládala k proplacení. Čili jsem je vyhodila. Velmi pravděpodobně ani žádné jiné neseženu. Předpis je patrně předpis. Jinak nechápu, že když žádám o zvýšení výživného z osmi stovek, je třeba vydokladovat, že je mladý skutečně potřebuje...

Navíc, mám reálnou obavu, že žádné zvýšení výživného se konat nebude. Páč je mi zřejmé, že moje příjmy budou minimálně jednou tak vysoké, jako příjmy ex, navíc on má další vyživovací povinnost. Jenže to by mělo být úplně fuk, ne? Nebo je to v našem státě tak, že čím víc se člověk snaží a čím víc vydělává, tím víc to dostane sežrat? Vyděláš dost, tak co bys, hergot, chtěla? Páč tohle po soudním přelíčení zcela jistě uslyším. Jenže, to dítě není jen moje. A ty prachy, co chci, nejsou už vůbec pro mě. Nechám se překvapit. Nebudu čekat, že mile. A když to dopadne dobře, budu moc ráda. Ono aby si někteří nemysleli, že péče o děcko začíná a končí při tom jednom aktu, předsunutém o 9 měsíců před dnem, kdy mimoušek vyleze na světlo světa:-).

NA ZAHRADĚ (TENTOKRÁT S BEZZUBÝM JOSEFEM)

Dlouho jsem tu nepsala o Janě. Musím to rychle napravit.

Jana má nového borca:-). A on ji chce:-). Jenže ona jeho ne.

Když mi ho popisovala, nechtělo se mi věřit. Skoro ideál... movitý,  hodný, šikovný, milý, inteligentní, něco málo po padesátce... zde výčet pozitiv končí. Objevilo se jedno zásadní nepřekonatelné negativum. Vzhled zámožného nápadníka.  Především ji nepřesvědčily jeho posledních dva zuby v dutině ústní (prý nepřekonatelný strach ze zubařského křesla).

Včera byl pozván na chatu k Janě posekat celou zahradu. Ti všichni chlapci a chlapi, kteří tam byli před ním pozváni se stejným úmyslem, nakonec odešli po vykonání úplně jiných činností a zahrada proto vypadala pomalu už jak džungle:-). A bylo načase s tím něco udělat. Takže Josef přijel na bajku, jako vítané v batohu kilo naložených kuřecích stejků, a dal se do práce. Když jsem ho uviděla, musela jsem jí dát za pravdu. Tudy tedy opravdu ne... ale náhodou jsme se s ním pobavily. My čtyři ženské jsme řešily u stolu mužskou otázku a Josef měl poradní hlas. Když nastalo nějaké dilema, Šárka vyvalila:

„Je to tak Josef?"

A Josef kýval hlavou a pořád dokola opakoval:

„Jasné, ano ano, je to tak".

Jinak jsme se od něho nic nedozvěděly. Byl jako hrob. Do diskuze nijak nezasahoval, jen pobíhal kolem stolu a nabízel všem cigarety, kterých si do foroty vzal hned dvě krabky. A pořád se pochechtával svými téměř bezzubými ústy. Zapěli jsme pár písní, Ema, která dlouho nikde nebyla, chtěla dohnat resty, tak si mocně přihýbala červeného, takže  byla dobře cinklá, a Na tu svatú Katerinu už nebyla schopna slov. Jen ve správných místech vykřikovala Hej! Hej!, hrozila pěstí a kymácela se na lavce tak, že hrozil pád pozadu do posečené trávy.

Při půlnoci jsme vytlačili bajky ze zahrady. Pořádné osvětlení neměl nikdo, jen já a Josef zadní blikačku. Přední světlo jsem ztratila dopoledne cestou k našim (Nechápu. Prostě tam bylo a když jsem k nim dojela, už tam nebylo...) Ema s Janou splývaly dokonale s tmou. Tak jsme vytvořili formaci a šlápli do pedálů. Zadní cestou, kde nikdo nejezdí ani nechodí. Ťukla jsem trošku do Emy, když jsem si nevšimla, kde končí její zadní kolo. Ona zase do Jany, ale jen malinko, takže nikomu se nic nestalo. Zato Josef se s přehledem vyhýbal všem nástrahám.

Brzo ho zase uvidíme. Jozífka. Bude Janě stavět kadibudku. Luxusní. Ta stará po naší  poslední akci unaveně spočinula na boku chatky a opírá se o ni dodnes. Prý to je taky dílo Emy, ale nevim:-).

BEDŘICHU, BEDŘICHU...

... když jsi skládal Vltavu, tak jsi to měl všechno hezky v oku. A v srdci.  

Když tak obdivuju Johnyho Deppa coby piráta z Karibiku, příliš jsem neváhala, když jsem dostala nabídku stát se účastníkem vodáckého kurzu:-). Přiblížím se svému idolu a navíc si udělám pořádek v hlavě a v životě:-).

Protože jsem na vodák jela poprvé, nějak jsem si pozapomněla sbalit ty správné vodácké věci:-). Šla jsem spát ve dvě v noci a vstávala v sobotu v půl šesté, do tašky naházela pár hebel, držíc se hesla, že pláštěnka je na vodák zbytečná, bunda stačí moderní ve vojenském stylu, z bavlny, jedno triko s dlouhým rukávem postačí, na vodu pojedu nikoliv v plavkách, nebo kraťasách, nýbrž v bavlněné sukni a mobil dobitý na půlku mi hravě bude fungovat pět dnů bez dalšího dobití.

Páč mám za sebou pár junáckých výletů, nepřekvapilo mě, že admiralita kurzu ihned po nastartování autobusu začala vytahovat z batohů různé druhy alkoholických nápojů, lišácky zamaskovaných v pet lahvích s kofolou. Piva byly povolené, řidič jich měl na prodej celé baterie. Dokodrcali jsme se tam, kde se pasou koně, teda do Třeboně. Tam na místním rybníku byl základní vodácký nácvik. Měla jsem se ho zúčastnit, jenže jsem byla ve druhé skupině, čekající, až ta první donacvičuje a prostoj jsme si krátili v nálevně, kde nás zastihl přívalový déšť a mohutná bouřka. Moudře jsme usoudili, že druhá skupina si prostě toho dne zacházení s loděma nenacvičí a objednali si další piva.

Nocleh byl ve vodáckém kempu. Rozbila jsem svůj stan na velbloudích hrbech, tak jsem na vlastní záda poznala tvrdost české země. Poprvé na vodě jsem se sice moc nevycajchnovala, ale necvakli jsme se na žádném ze tří jezů, zásluhou zkušeného zadáka. Mimochodem, v žádné sukni jsem nejela, zachránila mě kámoška s ibrišníma elasťákama a plavkama:-). Večer táboráček plápolal a já se brzo odebrala do své maličké napodobeniny stanu. Ve čtyři ráno mě vzbudila soukromá povodeň. Ranní liják mi dokonale promočil stánek, spacák a všechny hebla, co jsem ve stanu měla. Těžko hledat útočiště ve čtyři ráno, ale po obchůzce kempu bez pláštěnky, kterou jsem považovala za zbytečnost, jsem mokrá do poslední nitky našla jeden kultovní stan se dvěma cimrama a předsíňkou. Obsazená byla jen jedna cimra. Nejdřív jsem koketovala s myšlenkou přeparkovat můj stánek do té předsíňky, ale nakonec jsem sebrala jen promočené vybavení a nastěhovala se do volné cimry. Soused za plachtou řezal dřevo zodpovědně, tak si ani nevšiml, že vzal na byt podnájemníka. V pět ráno za mnou přišla za mnou ještě podobně postižená kámoška s litrem vína... ten den bylo na vodě veselo.

Dvě další noci se naštěstí spalo v ubytovně. První noc jsem byla po 30 kilometrech pádlování jak čuník po těch několika ranách vedle a usnula ihned. Druhou noc však, kdy jsem zastávkovala a místo vody šla na celý den do města, mé spaní bylo chatrné. Ve tři ráno se mi zdál sen, že pluju na bárce kolem papíren ve Větřní, kde je děsný rachot, hrůzou jsem se vzbudila a zjistila, že ten rachot se mi nezdál. Všech sedm chlapů poctivě řezalo... už jsem neusnula...

Ale byl to fajn výlet. Všechny zážitky tu líčit nemůžu, páč by to nikdo tak dlouhé nečetl.

Teda v kostce: Naučila jsem se základně fungovat na lodi. Jako jediná jsem se neopálila. Dva dny jsem sháněla dobrou duši, která mi půjčí nabíječku na můj totálně zesnulý telefon. Nakonec jsem si ji musela koupit. Celý kurz byl protknut nepřetržitým doplňováním hladiny alkoholu. Domů jsem se vrátila jak bezďák. Špinavá a zchvácená. Utratila jsem tři tácky a nevím, za co. Ale bylo to nádherných pět dní v přírodě, kam se určitě ráda vrátím. Akorát si vyberu k tomu nějaké jiné kamarády:-).

NA BAJKY!

Má se ochlazovat a pršet.

Předpověď sice moc nevychází, ale přesto z obav o zhoršení počasí vyrážíme dnes kolmo z kolbenky na tajné dostaveníčko na kolibu na samotě u lesa, dojednat exkluzivní večírek na přivítání prázdnin. Pro ten účel jsem si zapůjčila bicykl.

Podle nějkterých zápisků na tomhle blogu to může vypadat, že jsem výstavní kopyto, co neumí lyžovat, bruslit ani jezdit na bajku. Ale chyba lávky. Jsem zběsilý cyklista. Naposledy jsem na kole jela před třema letama, když mě ségra vytáhla na lážo plážo projížďku cca 50 km, z toho prvních 30 km táhlý stoupáček. Myslela jsem, že to bude má poslední vyjížďka v životě. Na hřebeni nás chytla bouřka a my švihali z lesa pryč po cestě, uježděné snad koly žebřiňáku, kdy nemělo ani cenu šlapat, páč kolo se stopy drželo jak hovno košile. Ovšem jen do doby, než jsem se dostala k bodu, kde zřejmě i žebřiňák zapadl:-). V inkriminovaném bodě jsem poznala význam pořekadla "jako když utne", páč takhle přesně se kolo v poměrně svižném samohybu zastavilo. Následně jsem byla vymrštěna ze sedla a asi při mně stál můj strážný andílek, který nedopustil, aby se mi kromě šoku něco stalo.

Proto jsem si sakra rozmyslela i nabídku švagra jet na začátku července s partou do Alp na horskou chatu. Kolařský výlet. Asi by mi museli dávat umělé dýchání.

Ale takhle hezky po rovince, jako se chystám dneska, tomu se nebráním. Naopak. Domnívám se, že je třeba, aby byl člověk občas ošlehán i jinými, než kavárenskými větry:-).

NA PŘEHRADĚ

V poslední době nemám moc náladu na velkolepé akce a večírky. Proto, když mi včera Jana volala, že nás zve Daska na chatu na  přehradě, kde její spolužák s kámošema mají grilovačku, vymlouvala jsem se, jak se dalo. Nakonec mě ale překecala. No co, plán zněl jasně: Dáša nebude pít a v rozumném čase sednem do auta a pojede se domů.

Nádherné počasí bylo předzvěstí dobrého večírku, tak jsme obtěžkány plechovkami piva, vínem a něčím na zub vyrazily. Chajda je příliš hanlivé slovo pro stavbu, ke které jsme dorazily. Mnohý smrtelník nemá takový dům a na auta, co stály před chatou, si drtivá většina lidí v životě nevydělá. Zacítila jsem snoby:-). Ale kluci, co se nám představili, byli v pohodě, byla s nima sranda, jakobychom se znali roky. Ugrilovali jsme několik kil stejků, úplně všichni se přežrali a pak už radši jenom pili. Pak dorazila Šárka a jestli měl někdo ještě nějaké zábrany v zábavě, v ten moment je ztratil. Při půlnoci se zpívaly lidovky a staré cancáky, ve tři ráno častušky a budovatelské písně, v pět ráno se tančil kankán na lavicích v altánku:-). V šest jsme se odebrali někteří na chvilku spát. Vedle mě si lehl můj pohledný nápadník Georg. S jasným záměrem pěl ódy na mou krásu a laskavost:-). To mi teda ještě žádný chlap neřekl! Prý že jsem laskavá!! No to se dovídám věci:-). A mohli bychom spolu chodit. Páč on nikoho nemá a já taky ne. Naštěstí byl silně zmožen alkoholem a nejen tím, tak jsem poměrně hravě zvládla důrazně odmítnout jeho indiskrétní návrhy:-).

V osm ráno jsem se vyhrabala z noclehárny, obecně trpím blbým spaním a ještě v cizím prostředí - jsem se bála, aby mě tam ženské nenechaly. Šárka spala na lavici u krbu, Daska seděla na lavici naproti a nervózně si kousala nehty. Byl nejvyšší čas vypadnout. A chyběla ještě Jana a Milla. Jana byla viděna, jak se producíruje v župánku po terase, pak zmizela a pak přihlížející uchvátil podivně se kymácející vrchol borovice opodál.. při bližším ohledání bylo zjištěno, že Jana se drží ohnutého kmene stromku a je na něm zavěšená jako wopice... co tam dělala, nikdo neví. Ani ona. Možná se inspirovala zahradní houpačkou, na které předešlé noci strávila několik hodin:-).

V půl desáté jsme se dostavil úspěch, byly jsme v plném počtu a odjely z místa činu. Jsem nevyspaná a unavená. Chraptím. Na Královej Holi mi vzalo dech. Měla jsem první hlas. Ale večírek to byl super.

BTW: Georgovi jsem číslo nedala. Proč taky. Ale zjistil si ho. Volal a psal. Že by love story? Kdeže. Přiznal se, že má přítelkyni. Přiznal se, že má výčitky svědomí. Přiznal se, že si závěr nepamatuje. Nakonec mi to bylo i líto. Byl fajn a oceňuju, že za střízliva dokázal být upřímný... I chlapi mají své dny:-).

A já na kloudného nenatrefím:-).

ŽIVIJÓ!

Včera slavila kolegyně z práce padesátku. Oslava se odehrávala v salónku jednoho místního hotelu. Dobře vybrala. Venku byla ve stínu třicítka, v salónku příznivých 23 stupňů.

Na oslavu jsem se přihnala se zodpovědně prázdným žaludkem. Očekávala jsem stoly prohýbající se pod mísami s jídlem, jeden chod následující za druhým a hektolitry lahodných moků. Na stolech byly ale jenom talíře se zákuskama a nějakýma slanýma krekříkama a pro pití jsme si chodili k odkládacímu pultíku. A večeře byla naplánovaná až po dvou hodinách! Pustila jsme se teda do zákusků a krekrů, páč jsem měla hrozný hlad, dala několik piv a z večeře jsem do sebe dostala už jen maso, páč hranolky se neměly kam vetknout.

Oslavenkyně si přála živou hudbu.

Takže se vytasil kolega s připravenou hudební vložkou. Měl kytaru a přizval nějakého důchodce, co si přivydělává na svatbách hraním na klávesy a unylým zpěvem. Divím se, že ho z nějaké svatby ještě nevyhnali, házejíc po něm nevěstiny střevíčky:-). Hudební produkce byla hrozná. Hráli Děti z Pirrea, U la paloma blanca a tak podobně... Ti dva se nemohli sejít v žádném kusu.... navíc neměli mikrofon, tak se kolega, co hrál na kytaru, pokoušel přeřvat sebe i klávesáka, ten pípavým hláskem přizvukoval a my po úvodní sérii, při které nám lezly oči z důlků a přáli jsme si mít špunty v uších, rezignovali. Hudebníci nás totiž pozvali na plac- zpívat! Prvotní šok byl vystřídán mávnutím rukou. Nastoupily jsme tam tři grácie a dělaly jsme křoví hudebnímu tělesu a snažily se přezpívat rachotící orchestrion. Byly jsme odměněny vděčným burácejícím potleskem a rundama pro „muzikanty".

Máme mezi sebou i jednoho skoro profesionálního tanečníka, který neváhal a každou ženskou vyzval k tanci. A ta, co se vyzvat nenechala, byla uchopena za ruku, případně obě a vtažena na parket. Žen však bylo příliš mnoho a tanečník jen jeden. Proto rozjařeně navrhnul, ať hrajou kankán! Muzikanti mu rádi niterné přání splnili.

Ten pohled! Patnáct ženských rozličného věku mezi sebou má jednoho docela pohledného mužského, drží se kolem pasů, svorně vykopávají nohy křečáky, nekřečáky, a támhle na konci Bětuška při výkopu zavrávorala a začala padat, čímž sebou vzala celou tu řadu a jeden za druhým se poroučeli k zemi:-).

Byla to nakonec geniální oslavička. Domů jsem se vypravila až po desáté hodině.  Byl nádherný teplý večer, jako stvořený na grilování a zahradní párty. Tak jsem chvíli koketovala s myšlenkou pokračovat ve slibném večeru s Janou na chatě, kde bysme mohli něco grilnout. Ale pak jsem si uvědomila, že jsem toho dne snědla jídla víc než dost, a navíc každým dalším krokem se ve mně stupňovala únava... nakonec jsem byla ráda, že jsem se dostala na svou novou pohovku.

BTW: Moc dobře se na ní spí. Čoklová to taky zjistila, tak ji z tama nemůžu vyhnat. Spí stočená jak ančovička na nějakém příhodném místě, abych ji nemohla skopnout ve spánku na zem. A kdo říká, že psi nejsou chytří, se šeredně plete:-).

UŽ MÁM NA ČEM SPÁT

Dneska jsem spala na nové krásné pohovce.

Tak ta stará, která nemilosrdně skončila před barákem a jíž dávali dva dny do zmiznutí, zmizela do necelých dvaceti minut... pak mě z letargie a nostalgie probral nějaký rachot, běžím k oknu... a tu nevěřícně koukám, jak se z okna v přízemí sune kus gauče - a padá - a dopadá na chodník před barákem! A za chvilku druhý! Tak už vim, kde skončila moje betle. No, není daleko. Tak se s ní chlapi nemuseli tahat, mohla jsem cinknout o patro níž a oni by si ji byli odnesli...

Dovážková služba měla zpoždění celé 3 hodiny, čímž došlo k tomu, že Dredík se musel odebrat na služební jednání a já s Kouličkou osiřela. Chlap, co mi vezl gauč, kroužil kolem našeho ghetta jednosměrkama a ne a ne se trefit do správného vchodu. Na potřetí byl ale úspěšný. Vysoukal se z auta a pronesl, že to ani neunesem, jestli jsme ti nosiči my dva... padla jsem mu málem k nohám a prosila ho, ať nám s tím pomůže. Že měl zpoždění a proto druhý "svalovec" odpadl.. i zželelo se mu mé osoby a za stovku byl ochotný vypomoci. Spílala jsem v duchu vyděrači, ale když jsem viděla, jak se s tím s Kouličkou po schodišti lopotí, mávla jsem nad stovkou rukou.

S Kouličkou jsme to dobouchali do bytu a bádali jsme, jak ta pohovka vlastně přijde... ona tak nějak vypadala na obou stranách, zepředu i zezadu, stejně.. Koulička rozhodl. Tak jsme to dali podle jeho návrhu. Kvečeru jsem si lebedila na nové betli, pochvaluju si, jak je krásná, jak se na ní dobře leží.. i říkám si, že si ji rozložím.

Uchopím to opěradlo, škubnu směrem k sobě, mělo by vyletěl nějaké péro a z opěradla se stát půlka postele... jenže mi to akorát vylítlo z ruky a opěradlo dál zůstávalo ve vztyčené poloze a vztekle kmitalo na tom péru. Zapochybovala jsem o vhodnosti této koupě... teď se skloním, dívám se na ten gaučík pořádně... a vidím, že zepředu pod sedačkou je kus hnusné hnědé látky pocvakané sponkama na nábytek... myslela jsem, že mě omejou! První, co mě napadlo, bylo, že tu sedačku smontovali blbě. Že to, co mělo být vzadu, dali dopředu. Z hrůzy jsem se rozklepala a musela jsem si jít zapálit. A uvažovala jsem. No, jestli to budu reklamovat a zas někoho otravovat, aby mi to vysmýkal z bytu... odmítala jsem se s touto myšlenkou smířit. A pak mě napadlo... zkusit zvednout tu druhou půlku, tu, na které jsem doposud seděla.. a ono se to celé nějak zvedlo, otočilo... a ze sedáku bylo opěradlo a z opěradla se stal sedák! On to ten blbec Koulička dal naopak!

Tak ve finále postel suprová, akorát čoklová začala okamžitě drabat do toho potahu, co je žinylkový, tak jsem jí musela dát na prdel a hodit na pohovku přehoz. Do doby, než si koupím spray na odpuzování psíků:-).