S VLASAMA MÁM TRABLE

Proto jsem se rozhodla nadobro skončit s chemickýma barvama, ale rozloučit se s mojí červenou barvou se mi taky nechtělo... Po měsíční pauze po posledním barvení jsem si zakoupila českou hennu, bordó, a zaexperimentovala. Jediný efekt, který se po experimentu dostavil, byl jemně zelený nádech:-). Vyčkala jsem tedy dalších čtrnáct dnů a zakoupila jsem si francouzskou hennu, o které jsem četla v diskusích na netu samé chvály, a včera večer to vyzkoušela.

Rozdíl byl vidět hned, po namíchání prášku. Ten český zůstal zelený, francouzský po přilití vody hned zhnědnul. To mě potěšilo a přesvědčilo, že tato barva bude pro mě to pravé ořechové. I jala jsem se nanášet barvu na vlasy. Tak jsem to tam plácala, sem tam něco někam cáklo... :-) Až později jsem si přečetla, že si mám natřít čelo a uši krémem, páč to pak nejde dolů.... Tak nějak jsem si myslela, že bordó je červená barva. Takže není. Mám oranžovou kůži na hlavě a jásavě zrzavé odrosty. Fleky na čele, na krku a taky oranžové uši. Jsem reklama na Fantu!:-). Jinak jsou ale vlasy nádherně lesklé a kromě těch odrostů mají barvu krásnou zrzavo-červenou.

No, co už,  zvyknu si... Hlavně, že se neprohloubil ten zelený tón a hlavně, to zdůrazňuju, že je mír a jsme všichni zdraví:-).

Stejně jsem ale dneska radši vyrazila do práce v brigadýrce:-).

DOBRO DOŠLI!

Včera byl krásný den, věčná škoda sedět doma. V Rožnově se o víkendu konal sraz motorkářů, kámoš kavárník René mi v týdnu volal, že tam jede, tak dá vědět a staví se pro mě. Jenže vědět nedal a nestavil se. Tak jsme jsme s Janou vymyslely výlet k Radhošti, na Pustevny. Třeba kdyby se náhodou někdo ozval, budem poblíž:-).

Na takové výlety se jezdí zrána, samozřejmě my jsme vyjely docela pozdě. Na Pustevny nás dovezl autobus někdy ve tři odpoledne. V hospodě jsme si daly pivo a přemítaly jsme, co jako dál. Jedna možnost byla sejít pěšky do Rožnova, druhá dát si těch piv ještě několik a nasednout na poslední autobus, co jede dolů a pak mrknout na ten sraz. Zvítězila touha po pohybu na zdravém vzduchu.

Zeptaly jsme se modrookého domorodce (aspoň jsme si myslely, že je domorodec) na nejkratší cestu dolů. Poradil. Vysvětlil. Udal délku trasy. Sedm kilometrů. Zajásaly jsme. Sedm kiláků celou cestu z kopce, to je za hodinku meta dosažena.

Tak jsme s elánem vyrazily. Měly jsme dojít na Skalíkovu louku a odtud na chatu Mír. Skalíkovu louku jsme natrefily v pohodě. A odtud nás nasměrovali - po asfaltce, dojdem k chatě a pak už je to do Rožnova co by kamenem dohodil. Celkem tak sedm kilometrů... magická sedmička. Už nám mohlo být divé, že odevšad to bylo sedm kilometrů...

Asfaltka se vinula po úbočí hory a neměla chuť nikde skončit. Když jsme po ní šly už dvě hodiny docela rychlou chůzí, páč se začalo smrákat a cíl cesty v nedohlednu, už nám tak do zpěvu nebylo. Už jsme si i ujasnily, že nějaký sraz nám může být ukradený. Hlavně, abychom se dostaly domů. Nevěděly jsme, kde jsme a kdy tak asi můžeme dorazit do civilizace, i přidaly jsme radši do kroku. Za náma se objevil chlap na nějaké šílené mašině, vypadalo to jako traktor předělaný na sněžný skútr. Jana nesměle navrhla, že bychom jej mohli stopnout, aby nás svezl. Když se přiblížil, viděly jsme, že ten chlap tam měl sekeru a  motorovou pilu a moc divně koukal, tak jsme radši ani nemávly a byly rády, že s tím vehiklem zajel za další zatáčku. Aby na chatě Mír nezačali nabízet čerstvé stejky a podobné věci:-(.

Z protisměru se vynořil cyklista. Jel jak při Závodě míru, tak jsem mu zastoupila cestu a zdálky na něho zuřivě mávala posledním pivem v plechu, co jsem našla v batohu...zastavil a chechtal se, když nás uviděl. Dvě trosky na konci světa... a porušil magickou sedmičku! Se smíchem nás informoval, že délka námi zvolené trasy činí osmnáct kilometrů... ale zase je fajn, že jsme už ušly třináct... tak už jenom pět...:-(. A prý že svižnou chůzí jsme za hodinku v Rožnově!

Ono se řekne - svižnou chůzí, ta byla možná zpočátku, ale po třech hodinách šlapání asfaltu byla svižnost tatam... Nebylo cesty zpět, tak jsme sebraly poslední síly a doplahočily se konečně po skoro čtyřech hodinách k tomu Míru.

Koupily jsme si pivo a tatranku, zhroutily se na dřevěnou lavici a úplně grogy plánovaly poslední etapu výletu. Jana zbaběle sondovala od hostinského, na kolik vyjde tágo, že už dál prostě nejde. Má diplomacie střelce z ní však vydolovala poslední zbytky kuráže, posbíraly jsme své kosti, co už sotva držely pohromadě a krokem dívek po první zkušenosti se sexem, vyrazily na tu poslední cestu. Prognóza byla špatná. Při našem tempu jsme taktak stíhaly poslední vlak, což bylo neklamné znamení toho, že domů se dokodrcáme v půl dvanácté v noci.

U cesty stála stará paní s holema, Bůh ví, kde se tam vzala a přála nám, děvčatům :-),  šťastnou cestu... byla to kouzelná babička. Kdo si počká, ten se dočká a my se dočkaly, páč pak už události nabraly rychlý spád.

Najednou jel zelený volkswagen, ženská, zastavila sama od sebe a svezla nás až do Rožnova. Ještě jsme si s ní skvěle pokecaly, až na to, že nemohla přijít na jméno motorkářům a my málem prozradily naše občasné výlety a cíl dnešní cesty. Mohly jsme skončit vysazené někde v hloubi lesa:-). V Rožnově další náhoda .. kde se vzal, tu se vzal - Zdeněk. Známý od Jany. Po chvilkovém přemlouvání se mu nás zželelo, páč jsme vypadaly docela zbídačeně a hodil nás na nádraží. A tak jsme nakonec dobro došli v devět večer domů a nejkratší cestou do postele...

Dneska se sotva hýbu:-(. Je třeba přiznat, že fyzička stojí za kulové a než se to zlepší, doporučuju výlet maximálně do těch míst, kde nejsou okna...  

TAK. A JE NA CHVÍLI KLID

Další diplom v kapse!

Zkouška dopadla nad očekávání dobře, ale jak konkrétně, tu psát nebudu, páč nechci vypadat jak šprt. Mám neocenitelný dar řeči a ten mě vždycky pomůže. Zkušební komisi se mi podařilo i pobavit, kdy na otázku, jak bych řešila prevenci alkoholové závislosti, jsem navrhla prohibici. Všem jim cukalo koutkama a při oznamování výsledků zkoušek mi sdělili, že jsem v nich zanechala hluboký dojem:-).

Mělo se jít slavit. Měl přijet Honzík, to padlo a stejně by to neklaplo, páč jsem dorazila domů až teď. Měla být oslava s Mariánem a pár známýma, taky nic, ti zas odfrčeli služebně do Ostravy. Kolegové z ročníku šli někam do nálevny na pivo a tam se mi pro změnu  nechtělo. Doběhla za mnou Silva a bouchly jsme si aspoň jedno šáňo, když už byl ten důvod k oslavě.

Teď jsem se teda dokodrcala domů, zmrzlá jak sobolí hovno a dám si horký čaj a hodím šipku na betli. Stejně by se mi už dneska nikam nechtělo... zítra je taky den, na oslavy vhodnější, a nese s sebou příznačné (zde již několikrát zmiňované) heslo: sobota, blázen, kdo se nemotá!

NEBYLY DNESKA ERUPCE NA SLUNCI?

V kolbence hned po ránu vypověděly službu dvě kopírky. Poté se kolegyni seknul počítač tak dokonale, že už se ho nepodařilo rozchodit ani ítý asistentovi. Šel koumat, kde rychle vemem nový a kde hlavně vemem na něj. Zatímco koumal, můj počítač na mě začal pomrkávat neznámým oknem a v něm se chlubil hláškou, že má nedostatek paměti a tudíž dál pracovat nebude. Ani restart ho nepovzbudil k činnosti. I sedla jsem si na svou židli a založila ruce za hlavu. Někde jsem četla, že ti, kdož svou pracovní dobu tráví u počítače, by měli po nějaké době své místo opustit a provádět jinou činnost.

Udělala jsem tedy obchůzku pracoviště a narazila na údržbáře Kouličku. Pod záminkou projednání plánovaných oprav jsem ho pozvala k sobě do kanclu. Ochotně šel, ochotně podebatoval a kolegyně si mu mezi řečí postěžovala, že jí odešel počítač do věčných lovišť. Svorně spolu nadávali na zastaralé vybavení některých pracovních stolů:-), já jsem je pobaveně poslouchala a konečně se mi podařilo nakopnout můj počítač.

Mezitím ta dobrá duše vstala a jala se kroužit kolem stroje kolegyně a zkoumat, zda se situace nedá nějak vyřešit. Opět se potvrdilo, že pod svícnem je největší tma a že ítý asistent stojí za dvě věci. Nevšiml si totiž, na rozdíl od Kouličky, že z počítače kolegyně vypadl kabel. A když vypadne kabel, pak stěží může heblo, byť letité, fungovat. Ochotně přikročil ke stěně, aby se dostal k panelu na bedně, sehnul se... a šup lup! Pecka jako prase, Koulička vyvalil prdelí ze zásuvky na zdi zloděje, dostal ránu, vyjekl, elektrika v kopru, takže všechny stroje dobouchaly... můj samozřejmě opět taky.

Rezignovaně jsem zabouchla šuplíky u pracovního stolu, trezory a za sebou s řádným prásknutím dveře. Když jsou erupce na slunci, tak se holt pracovat nedá.

KDYBY BYLY UNIFORMY, BYLO BY TO SNAZŠÍ...

Fujtajblík. Nějak se mi zvedá kufr. Sleduju třesoucí se ruku se sklenicí šumivého vitamínu, který se marně snažím do sebe vpravit. Zachvacuje mě nervový třes:-). V práci bylo dneska docela rušno, tak jsem neměla ani pomyšlení na to, co mě zítra čeká. Ale teď, když mi to přišlo na mysl, najednou je pohoda krásného dne tatam.

To, že jsem si sice v knihách poležela, ještě není záruka toho, že umím a problémy nepřijdou. Včera v podvečer přišly na návštěvu Jana se Šárkou, vybalily z kabelek tři sedmy vína a byly tak natěšené na dámskou jízdu, že je nešlo odmítnout. Takže místo pilného opakování toho, co mi zbylo v hlavě, jsme do jedenácté v noci seděly a hulákaly z balkónu sprostonárodní písně:-).

Kromě toho, že si nejsem jista vědomostma, mám těžké dilema. Vůbec nevím, co si zítra obleču. Elegantní věci moc nevedu, tudíž na takovou velkolepou akci nemám šaty ani sukni. Teda, objevila jsem jednu, jenže ta je černá kožená a těsně pod zadek, takže ta by se hodila na úplně jiné štace:-) a pak několik džínových, ty se mi na státní závěrečné zkoušky taky moc nepozdávají...

Jeden kolega v práci mi ráno důvěrně sdělil, že oblečení je základ a odvíjí se podle složení zkušební komise. A tam je to samý chlap. No jéje! Tak to prý mám být v klidu! Prý si mám dát výstřih a tak nějak se načančat.. a mám to v kapse! To se lehko řekne, když ale není do čeho se načančat. A abych vypadala jak tmavovlasá Barbie v dobách, kdy Ken zjistil, že je na chlapečky a jí už zbyl jen Ben, vysazený na lákavě oplácané samičky, tak na to mi asi trochu zežloutl rodný list:-). Do takových typicky ženských kousků, které si jednou vezmu na sebe a pak budou zbytek svého života dlít v nejtemnějším koutě skříně, tudíž odmítám investovat. Takže mi nezbyde nic jiného, než navlíknout se do vždy elegantní černé a neomráčit zjevem, nýbrž přirozenou inteligencí a schopností uvařit z vody cokoliv bude třeba:-).

No a abych to trošku zjemnila, za ucho do vlasů si vetknu romantickou kytku pro štěstí:-).

TAKY OBČAS NOSÍM ČERNÝ BREJLE...

Blíží se den D. V pátek zúčtuju s další školou. Doufám, že úspěšně.

Nemilé je, že je na mě příprava na toto zúčtování vidět, ovšem jinak, než bych chtěla. Z učení poznatky na hlavě nevyrostou, aby přede mnou vašnosta smekal a dámy se klaněly, zato jsem přibrala za poslední týden a víkend, co se válím doma ve skriptech, asi tři kila. Měla jsem nemilé podezření a to se potvrdilo včera, když jsem v podvečer vyrážela na dostaveníčko s Honzíkem.

Honzík je móc šikovný chlap. Chtěla jsem vypadat dobře. Ne šik, páč tak nevypadám nikdy, ale free.

Ve výborné náladě jsem stála před zrcadlem. Jen chvíli. 

Hned potom jsem nevěřícně zkoumala džíny, které mi byly ještě minulý týden volné a teď se asi nějak spraly či co:-)... připadala jsem si v nich jak ve šprcce, a navíc na mě laškovně vykukovaly tři jizvy (říkám jim kulinářské), které už hezky ztmavly...mé rozpoložení se zhoršilo. Pak se můj zrak zaměřil na letitou jizvu na čele, co už nikdy nezmizí a druhou na bradě... Ještě o bod dolů... Hned nato jsem si ještě všimla, že mi zase padají vlasy (páč měsíc je prý na očištění od hormonálního shitu, jako je antikoncepce, málo... ale dobrý konec se blíží .. doufám, že ne konec všech mých vlasů), tak jsem se fakt vytočila, chytla nůžky a ušmikla deset cenťáků (pro začátek). Nálada pod bodem mrazu. Mé zoufalství dostoupilo vrcholu a já měla chuť radši ani nikam nejít...

Překonala jsem to. Honzík přijel a bylo to fajn. Moc fajn. Takže to stálo za to a ve finále, když jsem byla provést namátkovou kontrolu na toaletu, už jsem ani tak zle nevypadala. Respektive už jsem se viděla jinak:-).

Jediná vada na kráse je, že mi ty těsné džíny sedřely jednu jizvu. A že mě to nebolelo hned po spálení a další dny, se mi teď vrací měrou vrchovatou:-). Au.

SOBOTNÍ PEČÍNKA

Tak se musím pochválit, jaká jsem já šikovná holka.

Vařím takhle sobotní oběd, k tomu uklízím, ať nemám prostoje a ať se cítím dobře, oblíknu na ty galeje bokovky, když vyběhnu věšet prádlo, ať nebudím pozdvižení v teplákách, svého času sloužících jako cvičný terč pro střelby.

Práce mi šla hezky od ruky, šoupla jsem do remosky kuřecí křídla, co měly být včera hřebem večera na grilovačce (která se nakonec kvůli nepřízni počasí nekonala), i jala jsem se zalívat kytky. Pár jich mám taky na lince v kuchyni. Vyskočím na židli, zaliju, slezu a pak jsem si všimla, že za květináčem našel úkryt jeden starý prasklý etno hrnek, ruční práce, s plastickýma slonama. Když praskl, bylo mi ho líto  vyhodit, tak jsem ho tam nastražila jako dekoraci. A teď mi přišlo na mysl, že bych ho mohla použít jako hrnek na tužky.

Tak jsem se pro něj natáhla, židli nebylo třeba, páč byl docela na kraji té linky... a najednou ááááááááááá, co to? Docela brutální bolest na břichu, teda spíš na boku... no, na hrnek jsem nedosáhla, zato jsem si upekla kus břicha! Podařilo se mi totiž přilepit se na rozpálenou remosku a vyrobit si na svém těle tři spálené pruhy. Kdybych si místo bokovek natáhla staré triko a ty tepláky, tak to nemuselo být tak zlé. Ochladila jsem tu novou ozdobu svého těla kostkami ledu, naplácala aloe vera gelem na spáleniny a teď vyčkávám... sleduju ty chameleony na mém břiše, kterak z bělounké barvy  nabírají růžovou a ještě tmavší... za chvíli zrudnou, a za pár dní olezou... své zkušenosti se spáleninami mám. Jizvu od žehličky na zápěstí si hýčkám už čtyři roky a ještě pořád je vidět. A kolik parády nadělám s těmahle v blížícím se létě, na to se fakt těšim. To abych si po letech koupila jednodílné plavky...