NOSTALGIE JE PRÝ SMUTEK

... tak jsem asi smutná či co... po delší době.

Totiž: 

Extra dlouhý víkend prodloužený až do alelujá, jsem strávila kromě již zmíněné návštěvy přízně  doma v posteli, nikoliv však v příjemné, nýbrž v nucené společnosti chytrých knih. Je mě půlka, páč ta druhá je uhryzaná nudou. A dneska mi přišla sms od PanTéra. Otázal se:

„Co děláme, že ani nepísneme? Sem myslel, že eště něco podniknem, než se kompletně vypařím;-) a ty nic. Moc práce?"

No to mě nazved. Takže on se dnes vrátil do své opuštěné rezidence, po předlouhém víkendu, který strávil kdesi s kýmsi a teď najednou si vzpomněl na mě. A proč? Přece proto, že zítra je pracovní den! A v předvečer pracovních dnů, o nocích, co následují a v kalných ránech beze spánku mají čas jen osoby nezaměstnané. A kdo ještě? No přece já! Teda - mívala jsem čas. Bejvávalo. Zjistila jsem, že přes týden je fakt lepší se vyspat. Nehledě na pracovní výkony podávané následujícího dne a vzhled vyorané myši:-). I vyčerpání organismu jsem kvůli němu riskovala, když těch nocí bylo víc za sebou...taková to byla láska! Bohužel, jen z mé strany.

Tak jsem mu navzdory svým předsevzetím, že škoda koruny, napsala, že už nic podnikat nebudem. Asi chtěl, páč ještě cosi psal, ale já už to nechtěla ani číst...

Možná byl smutný. Prý, že přišel o práci, musí se stěhovat, přichází o přátele... No jo. V životě se může stát leccos a ještě daleko tragičtější věci. Ale jak může člověk přijít o opravdové přátele (pokud jsou to přátelé)? Asi jen tak, že o ně nestojí.

Nevím, jestli mezi ty přátele ve svém bolu zahrnul i mě. Vlastně vůbec nevím, kam mě kdy zahrnul. Já chtěla být kdysi náplní jiného jeho citu. Nevešla jsem se tam... Ale jak jde čas, zjišťuju, že věci se dějí tak, jak mají a člověk nakonec zjistí, že to není až tak špatně, jak to zpočátku vypadá. Ne, že by mě to nebolelo. Měla jsem iluze a ty šly do kopru. Nic to ale nezmění na tom, že PanTér byl moje srdeční záležitost a přes srdeční záležitosti se těžko staví nový most.

A po dlouhé době mi tekly slzy. Ale pro něj už asi opravdu poslední...

PROČ NEBYDLET S RODIČI

Pojedu dnes navštívit naše.

Mamina mi včera volala a měla smutek v hlase. Kromě toho, že tento měsíc to má už třetí soused za sebou, by potřebovala vyřídit cosi s pojišťovnou... ona na tyhle věci vůbec není. Dneska se vymlouvá, že z mobilu je volání drahé, ale i když měli pevnou linku, tak jsem jí vyřizovala takové úřední věci já, páč ona nebyla schopná nikam zavolat. Prý že to neumí vyřídit. Vysokoškolsky vzdělaná osoba! No mami!

Ještě, že s nima nebydlím. Páč je mám ráda, ale tam by mě asi střelilo. Prostě bych pro ně byla na jedné straně element, který kde co vyřídí a zařídí, na druhé straně navždy jejich potomek, o kterého je třeba se starat.

Když tam zcela mimořádně dvakrát do roka spím, ráno se rozléhá barákem:

„Snídaněěěěěěěěěě!"

„Nesnídám! Spim!"

„Snídat se musí, podívej se, jak jsi zelená!" - použijou metodu nátlaku a pustí mi do cimry psy... mají dva, jedna fenka v létě skonala, ale ti dva jako budíček pro hosta docela stačí. Jsou to domácí mazlíci, hopsnou na postel a ňufají a olizují, takž spánek už nepřipadá do úvahy.

Dvakrát mě v šestnácti přichytili při kouření. Jednou na kolibě a jednou jsem si v našem nekuřáckém baráku při svitu měsíce bafala z okna startku. Smrad po celém baráku. Mamina tehdy chytla amok a řemen, honila mě po baráku, řemen jí svištěl nad hlavou, řvala, že  mě zabije. Táta ji musel krotit a smál se. Prý nech ji, však umře pomalu! Stejně mě nedohonili, páč jsem byla lehkoatlet, zaměřený na krátké i dlouhé tratě, skok do dálky i šplh, dařilo se mi úspěšně před svištícím řemenem kličkovat, předvedla jsem dokonce pár skoků snožmo přes zábradlí...

Ale od té doby si netroufnu před našima zapálit, i když uteklo sakra hodně vody. Nějak jsem se zablokovala a nejde to. Téma kouření je pro mě před našima absolutní tabu, i když určitě ví, že kouřím. Dejv mi trošku podřezal větev, když byl s babčou před třema rokama v létě v Chorvatsku a chtěl mi dovézt dárek. Vybral - popelník! Při jeho předání jsem měla opravdu kyselý a křečovitý usměv.

„Ehm... to je hezká dekorace", otáčela jsem v rukách kýč vytesaný z nějaké mušle.

„To není dekorace, to je popelník!" , zvolal radostně Dejv. To nemusel ani říkat, všimla jsem si neuměle vyhloubených žlábků pro odložení hned čtyř cigaret.

Při těch slovech zvedla mamina káravě obočí a úkosem se podívala na mě a potom na Dejva.

„Aha", pronesla ledovým hlasem.

„Takže popelníček," usmála jsem se.

Nic moudřejšího mě nenapadlo.

CO SE MNOU DĚLÁ MÁJOVÝ DEŠTÍK

Dneska ráno jsem viděla na kontryhelu kapky deště.

Byly tak nádherné! Sehnula jsem se k nim a zkoumala je. Odrážel se v nich celý svět i temné nebe, z kterého lilo a lilo. Když jsem se jich dotkla, kontryhel pod mou rukou uhnul a kapka se skoulela do vysoké trávy. Naposledy jsem je viděla před tisícem let, kdy jsem byla ještě malá holka a chodila jsem v deštivém létě s babičkou do lesa na houby. Jak jsem na to jen mohla zapomenout? Kvetou šeříky a tráva zalitá májovým deštěm vyrostla a má kouzelnou zelenou barvu. Chodím v té trávě, v níž nejsou vidět chorchoje od psů, a doufám, že si nedonesu nějakého domů:-). Mám úplně mokré nohavice, ale vůbec mi to nevadí. Je totiž překrásný den!

Miluju déšť a zataženou oblohu. Ne sychravé dny, ale takové, jako je ten dnešní. Teplý. V ty dny chodí po venku jen málo lidí. Ale já, já ano. Právě proto, že zřídka koho potkám, a když už ano, většinou je to člověk, který se cítí jako já. Poznám to. Má to ve tváři. Ani se nemusí usmívat.  

A když se vrátím domů, je mi krásně. Zalezu pod peřinu a budu si číst. A taky se konečně učit. Můžu si dělat, co chci. Nemusím uklízet, nemusím prát, ani žehlit a není tu nikdo, kdo by mě honil k vaření oběda. Čoklová dostala pár kostiček z včerejšího kuřete a já si vykouzlím ze zbytků rizoto.

Nemusím prostě vůbec nic. Jsem paní domu.  A užívám si to.

TŘTINY VE VĚTRU

Lije a lije. Ideální čas něco se naučit. I vytáhla jsem si učení, že něco konečně začnu dělat. Nemožné...

Od rána minimálně deset telefonátů od Džejn. Jela včera za svým kolouškem do Brna, s angínou, ale s nadějí, že jí jinoch zvedne náladu. Nikoliv mandle.

A zatím je všechno jinak... s jinochem zvečera nic nebylo, ovšem dneska ráno spolu vyrazili na sportoviště věnovat se sportu jeho srdci blízkému. Na tom by nebylo tak nic divného, jen to, že Džejn vzal s sebou, a zatímco on sportoval, nechal ji sedět někde na tribuně, v dešti a čtrnáctistupňové teplotě, v dřevácích naboso a plátěných kalhotách. Když už měl dobojováno, zavedl ji do restaurace a opět se vzdálil, tentokrát sledovat utkání svých stájových kolegů a zasvěceně podebatovat o sportovní problematice s nějakou krásnou blondýnou... a Džejn, ta dobračka, tam seděla a seděla. A popíjela čaj s rumem, tequillu a pivo. A žhavila dráty. Knedlík v krku, smutek v hlase, slzy v očích, že proč ji tam bere, když se jí vůbec nevěnuje... pak přišel a tvářil se, že je všechno v pohodě, co furt řeší, takže se jí nálada zvedla... pak zas ouvej, páč mu nabídla velkoryse nezávazný vztah, vědoma si věkového rozdílu a možností, čímž ho malinko nadzvedla, protože to prý pro něj nemá smysl... a vůbec žádná pusa, žádné letmé pohlazení, soucit - zlato, není ti zima? Nechceš do tepla? Nechceš domů? Co by sis přála?... předvedl totální nevšímáky...potom zas s úsměvem Mony Lisy přišel a řekl jí, vidím, že máš naváto... no bodejť, když tady sedím jak samice v kotci... a tak pořád dokola...

Doporučila jsem jí zachovat dekórum, bez emocí poděkovat kolouchovi za hezky prožitý víkend, sbalit kufry a nabrat směr domov. A už se nikdy nevracet. Nebrečet. Páč chlap, který není hoden tvých slz, tě nerozpláče. Tak prý že jede. Za půl hodiny další telefon - zůstává...

Svět se v prdel obrací...Co ti chlapi s ženskýma dělají? Že jsou jak třtiny ve větru se klátící? Vím co. Bude to ta slepá láska. Jak si jinak vysvětlit nerozhodnost jindy absolutně rozhodné osoby? Lexulo! Moc se nerozohňuj, zachovej klid a nepodlíhej vokamžitejm dojmům:-). Na něco jsi hezky rychle zapomněla...

Dyk já vim...

CO MI ŘEKLY KARTY

Tak to jsem klidná! Poté, co jsem byla včera u kartářky, mě nemůže nic rozhodit:-).

Kromě toho, že mi neřekla žádné jobovy zvěsti, co by mě čekaly, spíš naopak, se vedle mě překvapivě, leč geniálně vyskytl mužík, má srdeční záležitost, nezodpovědný, trochu falešný, se strážným andělem - svou matkou! No, hádejte, o koho by se tak mohlo jednat.... Jasně. PanTér. Dokonce na kartě vypadal jako on! Dávno jsem to tušila, páč ty jeho víkendové odjezdy domů a následné líčení rodinných obědů a rozličných oslav nebyly samy s sebou. Byl tam. Měla jsem ho v kartách. Sebevědomě jsem se na kartářku usmívala, páč já přece vim, jak to je, že jo. Jenže hrklo ve mně ve chvíli, kdy mi řekla, že konec s tímhle chlapíkem ještě zdaleka není v dohlednu...

Dále se ve výkladu vyskytl další muž. Mladší. Ambiciózní, schopný, má rovinu dovednosti - upadla mi klika u dveří do koupelny, takže vim, na kterém hrobě zaplakat:-). Jenže má absolutní nedostatek citu. Štír. Prý, když budu odtažitá, tak by to mohlo být fajn. Hlavně žádné kuchařování a praní fuseklí. A možná to klapne. Pokud mám správné tušení, vím, o koho se jedná. Tak vařit může on, a blíží se léto, bezfuseklový čas!

Pojedu do světa. Pojedem tři. Já, starší žena a muž. Shodou okolností jsem se na něčem takovém domlouvala ve čtvrtek. A s těma dvěma jsme si na to plácli. Že by ten Egypt na podzim fakt klapnul?

A další cesta. Tentokrát babská jízda. Tři ženské. Sakra... o tom byla taky minulý týden řeč... zcela náhodou. Akorát malý zádrhel.. bude bitka o chlapa. Ono se má jet za chlapem .... k moři za kámošem jedné z těch bab. Že by to byl onen lamač dívčích srdcí? Odpověď se časem dozvíme.

A tak dále.

Prostě můžu být spokojená.

Pokud tedy nehledám perspektivní vztah a nebudu si všímat mého osudového čísla, které prý značí jakousi rozpolcenost osobnosti. Na pohled naprostá vyrovnanost a osobní síla na straně jedné, na druhé straně vnitřní trápení se s věcma, kterým přisuzuju nadměrnou důležitost a zbytečně se jima zabývám. A to prý jen těžko změním. Já vim. Je to od nepaměti... ale s osudovou kartou Ochránce to vždycky zvládnu:-).

NEZVRATNÝ OSUD

Ať dělám, co dělám, dneska jsem nějak mimo. Důvody jsou patřičné:-). Včera jsem jela do školy a zcela neplánovaně se setkala s Mariánem v jeho luxusní kanceláři. Poslal pro mě osobní asistentku, připadala jsem si jak v té reklamě - do klubu, Alfréde! Půlhodinová původně zdvořilostní návštěva se změnila ve více, než přátelskou a protáhla na čtyři hodiny. Navíc byla skvělá.

Cestou domů jsem se pořád chechtala, ani nevím čemu, lidi si klepali na hlavu, když jim na mě padl pohled, ale mě to bylo úplně fuck. To asi ty drinky, kterými mě Marián celou dobu hostil.

Jana mi napsala, že ten její kolouch, co měl přijet už včera, nepřijede ani dneska, ač k tomu důvody patřičné nejsou, a mě bylo hned jasné, že ji budu tahat ze splínu. A taky jo. V osm do naší nálevny, tam setkání s PanTérem, mluvil kupodivu moudře, leč na mě už jeho řeči nezabírají. Ale na pivo se s ním sednout dá. Pak jsme se přemístili do jiné nálevny o patro výš, kde jsme byli jedinými hosty a tudíž to hezky rozjeli. Dokonce taneček:-). Morová středa. Brzo na betli, leč spánek nikde, takže asi po třech hodinách převalování jsem se na dvě hodiny propadla do bezesného a neklidného spánku. Z čehož logicky plyne, že svěžestí a vitalitou dneska rozhodně neoplývám.

A přesto, nebo právě proto, se jdu dneska zeptat kartářky na to, co mě čeká a nemine a zda je můj osud nezvratný. Kdysi jsem u ní byla, před dvěma lety a pak už jsem nechtěla. Ale teď najednou chci. Poodkryju roušku tajemství. Pomůžu náhodě. Když už nic nenapíšu, je možné, že to se mnou seklo:-).

TŘEŠNĚ KVETOU A TO MUSÍ STAČIT

Třešní všude kolem plno, některé z nich i kvetou a já sedím celý den v baráku. Jsem nepolíbená. Čili asi uschnu. Nevím, jak dlouho to má trvat, než se ze mě stane mumie. Do konce roku? Nebo do dalšího prvního máje? Každopádně mě to netěší. Čoklová mě chtěla olíznout, asi se mnou cítila, ale já se nedala. Od psa to asi neplatí.

Přišla mi sms od PanTéra, slibující nevšední zážitky a drobné povyražení. Co si tak asi pod tím představit... chvíli jsem zaváhala, přece jen polibek je polibek, ale nakonec jsem to vzdala.

Marián, ta dobrá duše, mi poslal virtuální polibek přes sms, tak snad aspoň ten se počítá a zvrátí můj osud...

Jinak první máj se příliš nevydařil. Venku je kosa jak z nosa, to asi bude v stodole ráj, jak praví stará pranostika. Dokonce začala topná sezóna, soudě podle teploty ústředního. A v zahrádce nálevny, co mám pod oknama, vřískalo celý den duo, co chce dosáhnout slávy Evy a Vaška. Z jejich hudební produkce se dalo poslouchat leda tak „po kalíšku po kalíšku, po kalíšku dáme, pak si zazpíváme... ejchuchu". Co nedali v kvalitě, natáhli v kvantitě a hlasitosti. Decibely třásly oknama a já, ač jsem měla v úmyslu vytáhnout materiály k závěrečné zkoušce a konečně se začít učit, jsem to rezignovaně shrnula do šuplíku a dala si odklad. Ani šlofíka jsem si nedala po obědě. Všechno zhatili...

Smutně jsem seděla u kuchyňského stolu a přemýšlela, čemu že zasvětím dnešní den... V ledničce jsem našla dva birely, tak jsem si doplnila vitamín B vnitřně. S Janou jsme objevily kouzlo kvasnicové masky na pleť, která sice z člověka po zaschnutí učiní kamenožrouta okrového, nebo, ještě hůř, bryzolitovou bustu, ale zase po umytí  je obličej jak dětská prdelka. Tak jsem doplnila vitamín B i zevně a tím jsou skutky dnešního dne dokonány.

Je pozdní večer, první máj, večerní máj je lásky čas... ach, Hynku, o čem to sakra meleš?